Autíčkář se ptá: Jaká prkotina vás na silnici dokáže nejvíc vymotat?

Asi každému z nás leze na nervy, když se někdo courá v levém pruhu, nepoužívá blinkry nebo vypíná dálková světla o dvě vteřiny později, než by se v civilizované společnosti slušelo. Jenže pak jsou tu věci, které tak docela neporušují zákon ani dobré mravy. Jsou jen nebetyčně otravné. Někdy jsou dokonce otravné jen pro vás a nikomu jinému nevadí. Očekávám, že se mi v komentářích svěříte se svými frustracemi, ať už mají, či nemají racionální základ. A pro inspiraci nabízím pár svých.

Mořeplavci před křižovatkou

Nebo před jakoukoliv jinou překážkou, která představuje iminentní hrozbu úplného zastavení. Tomu se totiž musí zabránit za každou cenu. Tihle lidé kdysi kdesi zaslechli poučku, že výši spotřeby neovlivňuje ani tak práce s plynem jako spíš práce s brzdou. Zní to jako informace od skutečných zasvěcenců, hluboká pravda, k níž dospějí jen ti nejpokročilejší. Na tyhle zasvěcence pak můžete narazit, kterak se šourají uprostřed prázdné rovinky dvacet a stále zpomalují. Až když se štípnete, že se vám to nezdá, všimnete si, že o půl kilometru dál právě padla na semaforu červená. Už je to jasné – brzda je tabu, vytoužené číslo spotřeby zajistí jedině plachtění. Teď jde o to vydržet vnitřní puzení a nepomoci jim kupředu lehkým šťouchnutím do nárazníku. Zatím mám čistý štít, ale občas musím vyměnit volant za nějaký méně okousaný.

Můj zip je lepší než tvůj zip

Že spousta lidí pravidlo zipu neovládá, je sice smutný fakt, ale o tom se teď rozepisovat nebudu. Zmíním se o lidech, kteří pravidlo dobře znají, ale z nějakého důvodu se jim nelíbí místo, které si k realizaci zipu vybrali všichni ostatní. Představte si situaci, kdy se sešla skupina uvědomělých řidičů, zip funguje jako na drátkách, provoz plynule odsejpá… a pak se objeví on. Vždycky je to on, nikdy ona (ona se nacpala do kupící se fronty, hned jak si jí všimla). Vidí, že přibočující pruh pokračuje ještě pět metrů za místem, kde se ostatní rozhodli zipovat, a tvrdošíjně si dojede až na konec, čímž celou křehkou rovnováhu rozmetá na hadry, a ještě se tváří, že je tu jediným světaznalým subjektem. Tak pěkně děkujeme.

Rovnání kroku

Znáte tu situaci, kdy jdete po chodníku, přidá se nějaký otrapa a jde v úplně stejném tempu o krok za vámi? Nevím, kde se v lidech tohle iritující chování bere. Přirozené je zrychlit či zpomalit a jít si každý svou cestou, ne korzovat bok po boku jako báby s kočárkem na procházce. A přesně to samé se může stát i v autě, obvykle v místech se dvěma pruhy a omezenou rychlostí. Jedete si v klidu v pravém pruhu stabilním tempem a vedle vás se zjeví auto udržující úplně stejnou rychlost. Nejradši byste mu vlezli do úsměvu, ale ovládnete se a disciplinovaně se díváte před sebe. Jenže pak dojedete pomalejší auto před sebou a musíte brzdit, protože ten blbeček vedle vás nehne pro plynulost provozu ani prstem. Nebo naopak – jedete v levém, chcete minout pomalejší auto napravo, jenže ono s vámi srovná krok, jako by si chtělo povídat, a ještě se tváří, jakoby nic. Takže musíte zrychlit a pak jsou z toho obálky s modrým pruhem.

Klub přátel mlhovek

Ne že by byly mlhovky k ničemu. Když se proplétáte horskými průsmyky nebo silnicemi páté třídy uprostřed lesa, je zatraceně dobré vědět, že se blížíte k jinému vozidlu. Tato situace však nikdy, opravdu nikdy nenastává uprostřed velkoměsta. Nenastává ani na dálnici v pátek nebo v neděli odpoledne, protože v tak velkém provozu si můžete nechat zdát o tom, že byste se k někomu rychle a nepozorovaně přiřítili. Bohužel, první útočná světélka se na silnicích objeví už při náznaku zahradnického deštíku. A jakmile se objeví, nezmizí, dokud dotyčný nedojede do cíle, jelikož narozdíl od zapnutí je vypnutí mlhovek nepřekonatelný problém.

Parkování na polovičního Pražáka

Když už parkujete jako prase, dělejte to pořádně a zaberte rovnou dva sloty místo jednoho. Ostatní mají hned jasno a nikdo si nedělá naděje, že by se vedle vás ještě dokázal vměstnat. S tím se dokážu vyrovnat tak nějak lépe než s případem, kdy někdo zaparkuje jednou stranou na bílé čáře, takže je to ‚vlastně jakoby legit‘, ale místo vedle je pro větší vozidlo znehodnocené. Dokud je parkoviště poloprázdné, je to fuk, ale někdy zkrátka není zbytí a musíte se do úzkého a křivého místa nacpat. Pak samozřejmě nutně dojde k tomu, že zaparkujete vedle taky nakřivo, a když se po čase vrátíte k autu, je parkoviště prázdné a pouze vy stojíte uprostřed té prázdnoty šejdrem jako totální jantar.

Odmítači handsfree

Narozdíl od ostatních položek tohle není zas taková prkotina, nesmí se to a dokonce to může být opravdu nebezpečné. Takže to sem tak úplně nepatří. Jenže mně jde o něco jiného než o porušování předpisů a ohrožování ostatních účastníků silničního provozu. Víc než cokoli jiného mě frustruje vlastní nepochopení. Prostě mi nejde do hlavy, že se na silnicích pořád najde tolik lidí, kteří nejsou schopní třikrát zmáčknout čudlík, aby pak měli od telefonu v ruce jednou provždy pokoj. I ten prehistorický Parrot v mém předchozím autě se dokázal propojit s telefonem během několika vteřin. A vzhledem k tomu, že se občas svezu i něčím modernějším, vím, že ani u soudobé produkce člověk nepotřebuje doktorát z jaderné fyziky, aby aktivoval handsfree. Obzvlášť u aut od 1,5 milionu výše, ve kterých vidím odmítače nejčastěji. Ale to už může být statistická chyba nebo obyčejný předsudek. Jestli máte nějakou teorii, proč to ti lidé dělají, moc by mě zajímala.

Jaké na-první-pohled-nesmysly na silnici rozčilují vás? Přiznejte se v komentářích.

Komentáře