Autíčkář se ptá: Kam se poděly holky s láskou k motorismu?

Podle výzkumu v ČR za volant denně usedne 40 % žen. Skoro polovina! Dalších asi 20% řídí minimálně jednou týdně. Nemůžu říct, že by mě to až tak překvapovalo, výsledek statistiky se vlastně neliší od mé osobní zkušenosti plynoucí z pozorování řidičů v provozu. Řekněme tedy, že v ČR máme letem světem dva miliony ženských, co každý den vlezou do auta. Jak je krucinálfagot možné, že ty, které mají řízení, nebo nedejbože auta jako koníček, spočítám na prstech jedné ruky?

Znám chlapy, co si rádi popovídají o módě, o receptech, o hubnutí, o dětech… Prostě o všem, co by mělo být vzhledem k běžnému společenskému konsensu doménou žen. Znám kluka, co má blog o vaření, chlapíka, co se živí šitím, znám jednoho excelentního kadeřníka (a nikdy z nich není gay, pokud vás to náhodou napadlo). Ale když náhodou jednou za uherský rok slyším holky mluvit o autech, je to většinou něco jako “to nechci, s tím bych nezaparkovala ani na letišti” nebo “ten můj jezdí jako prase, radši pojedu vlakem”. Jak je možné, že se holky nezajímají o auta ani z poloviny – vlastně ani z desetiny – tolik co jejich partneři?

Na trackdayi v Sosnové jsem s potěšením pozorovala slečnu v madmaxovském kompaktu – ta si blbnutí na okruhu vysloveně užívala. Pak si vzpomínám ještě na jednu dívku s Focusem, která se párkrát mihla v Mýtě. A to je prosím pěkně všechno. Takže si opakovaně pokládám otázku, jestli jen žiju v divně profilované sociální bublině, nebo je ženská-petrolheadka opravdu takový úkaz. A pokud ano – PROČ?

Ve sporu “nature vs. nurture” jsem byla vždycky spíš na straně sociobiologů. Pokud netušíte, jde ve zkratce o hádku o tom, kolik vlastností je dáno geneticky a kolik výchovou. Aniž bych se chtěla pouštět daleko na širý oceán tohoto off-topic diskursu, věřím tomu, že s většinou věcí se člověk už narodí a výchova ho může modelovat ve velmi omezeném rozsahu. Pozoruju to ostatně i na vlastních dětech. Syn se odmalička sápal po nářadí, zbraních a vozidlech všeho druhu, dcerka zase po věcech hebkých, třpytivých a růžových. U kluka jsme ještě mohli být na pochybách – lásce k ryze mužským aktivitám se v naší šáhlé domácnosti mohl i naučit. Ale kde se u nás vzala princezna, která šla po blyštivých šmukách jako straka už od kolébky, to je mi naprostou záhadou. Teda vlastně není – prostě se tak narodila.

Bez problémů tedy chápu fakt, že mezi pánskou populací je fanoušků automobilismu nesrovnatelně víc. Nijak nerozporuju skutečnost, že agresivita, dominance, rychlost, risk a podobné radosti jsou do značné míry vázány na testosteron. Nevolám po genderové rovnosti a kvótám pro čtenáře automobilových magazínů. Nechci mít mezi čtenáři Autíčkáře polovinu ženských. Ale kdyby tu byly třeba aspoň dvě tři, měla bych z toho fakt radost.

V hloubi duše věřím, že holky, co mají rády auta, existují. A teď nemyslím samičky, které za luxusním sporťákem a zlatými řetězy pudově čují perspektivní budoucnost pro sebe a své případné potomstvo. Určitě existují, nejspíš se jenom stydí o své úchylce kváknout. Čemuž se vlastně až tak nedivím. Dneska je sice leccos všelijak pokroucené, ale pořád kupujeme holčičkám panenky a klukům angličáky. Od malička je nad slunce jasné, co je holčičí a co je klučičí. Na to volně navazuje postoj, že to či ono je pro holky (nebo pro kluky) nevhodné nebo že tomu nerozumí. A už se to veze. Ženské mají pocit, že autům nerozumí, tím pádem by o nich neměly mluvit a už vůbec ne s potěšením. Jenže PROČ? Copak musím mít michelinskou hvězdu, abych pokecala o tom, kde mají ve městě nejlepší žebra na grilu, a abych si zašla do vyhlášeného podniku? Kdo řídí každý den, už má hafo zkušeností a přece musí mít na věc nějaký názor. A i když je mi jasné, že ženy vnímají auta mnohem častěji jako pouhý dopravní prostředek a spotřebák, zdráhám se uvěřit, že by to tak měly všechny…

Takže se ptám: Máme mezi čtenáři Autíčkáře aspoň nějakou holku? Znáte nějakou osobně (a jste ochotni ji prásknout)?

Ženské, vyjděte ze stínu a hrdě prohlašte: Jmenuju se Maruška a mám ráda auta! Že o nich víte kulový? Že jejich technické stránce rozumíte jako koza petrželi? A co má být? Znám taky jednu takovou, a ta o autech dokonce píše. Ochotnické divadlo je taky divadlo, dobrovolný hasič je pořád hasič a nadšení není podmíněno žádnými školami.

Diskuse je vaše!

Komentáře

J.K.
25. srpna 2020, 11:18
-11

Díky moc za článek, Zlokočko. Je to téma, o kterém hodně přemýšlím. Už jen proto, že má osobní pozorování rozhodně nepotvrzují, že by za volant denně usedalo 40% žen. Naopak za volantem vidím ženu v každém desátém a někdy i dvacátém autě. A pokud ji tam vidím, jede žena takřka vždy sama nebo s další ženou. Jakmile je ve voze muž, v drtivé většině případů muž i řídí. (Nejčastěji se pohybuji po dálnicích a okreskách.)

Ale nedivím se. Žijeme ve světě, kterému vládnou muži na úkor žen. Ve světě, kde se většina mužů snaží držet svých privilegovaných pozic. A k tomu patří i symbol svobody a moci: Automobil. Už od dětství kluky vedeme k tomuto symbolu všemi možnými prostředky. Od hraček, technickým vzděláváním, až po spojování aut s ženami a úspěchem v reklamách. Pokračujeme traumatizujícími autoškolami obsazenými šovinistickými autoškoláky, kteří nejedné ženě dokázali řízení znechutit už v počátku. Pokračujeme v autoservisech, jejichž návštěva je pro mnoho žen traumatem. A končíme malým množstvím příležitostí řídit, které svým ženám dáváme jako partneři a manželé.

V tomto toxickém šovinistickém světě dnešního automobilismu je pro ženy od odporu k autům k jejich lásce velmi daleko. Až jednou uvidím podobný počet žen za volantem jako mužů, bude to pro mě dobrý signál o stavu naší společnosti. Zatím je tento lakmusový papírek červený jako spartakiádní trenýrky.

Autíčkář se ptá: Kam se poděly holky s láskou k motorismu?

Mohlo by Vás také zajímat

Komentáře

Poslední komentáře

Poslední inzeráty

Fórum

Rušné diskuse

Kategorie

Nepřehlédněte

Sledujte také

Kontakt