Největší kravina, jakou jste si kdy koupili?

Zrovna se chystám udělat zásadní rozhodnutí a pořídit sobě nový automobil. Tedy… nový tak úplně není, a jestli se o něm dá mluvit jako o automobilu, se teprve ukáže. Této epizodě se možná zasmějeme někdy příště, každopádně mě přivedla k hlubokému zamyšlení.

Před časem jsme na Clubhousu řešili, podle čeho vlastně kupujeme auta. Snažili se dobrat toho, jaké kritérium je pro každého z nás zásadní. Komfort, rychlost, zvuk? Status, design, příběh? Když jsme dali dohromady všechny své zkušenosti, přišli jsme na zajímavou věc. O pořízení nového vozu rozhoduje nejčastěji – a u některých jedinců výhradně – nahodilý myšlenkový pochod neboli ‚jebnutí v kouli‘. Auta kupujeme impulsivně a iracionálně. Spíš než kvůli jejich vlastnostem je to navzdory jejich vlastnostem. Často přitom sami sebe přesvědčujeme, že provedeme ve svých životech zásadní změny, díky nimž začne dávat vlastnictví dotyčného automobilu dokonalý smysl. Třeba se naučíme svařovat. Nebo si pořídíme dům, který bude mít garáž na tři veterány. Pořídíme si řidičský průkaz skupiny C. Začneme pracovat na stavbě. Vydáme se na cestu kolem světa. Koupit si Ikarus 280, pickup s obytnou nástavbou nebo tři mercedesy W123 200D v různém stádiu orezlosti najednou nevypadá jako úplně kreténský nápad.

Bohužel, lidský mozek se při vymýšlení podobných plánů většinou vyčerpá natolik, že už mu nezbyde energie na jejich realizaci. A z velkých plánů se stávají zahradní solitéry, na které kadí kosi.

Já osobně mám v životě jedno velké štěstí – jsem osoba líná a pohodlná. Nakupovat auta dá spoustu práce, kterou se mi nechce podstupovat. Nechce se mi ji podstupovat tak moc, že si lecjakou akvizici nechám radši ujít. Beztak mě většina tužeb, byť se v jednu chvíli zdají být otázkami života a smrti, za pár dní zas přejde. Takhle už jsem ušetřila velkou hromadu peněz i času a moje nákupní historie je ve srovnání s jinými experty poměrně nudná.

Jeden z mála plánů, které se dostaly až do fáze fyzického nabytí vozidla, byl projekt Daihatsu Feroza. Idea se jevila naprosto neodolatelně – až s Ferozou skončím, bude vypadat asi takhle:

Mozek na mě sehrál dechberoucí sérii triků, kterým nešlo odolat. Vrak s naprosto funkčním motorem a slušně vypadajícím podvozkem stál jen pár tisícovek. Tou dobou jsem měla k dispozici zázemí servisu s volným prostorem, vybavením a dobrými radami profesionálů. Navíc kousek za barákem. Všechno bude boží! Na Protector přijedu s nejvíc nejhustší károu a ještě se v procesu naučím řemeslo. Co víc si přát?

Po dovezení vozu jsem se dala čile do práce a všechno bylo boží. Měla jsem hromadu nákresů, fotek a tutorialů, vymyšlené bylo uskladnění ve stodole, už už jsem si dělala papíry na plaťák… Jenže pak se plány začaly sypat. Servis skončil a projekt musel pryč. Ferozu, toho času s karoserií cabrio, jsme narychlo odvezli do Gastownu. Nějakou zábavu jsme si s ní ještě užili, jak můžete vidět na videu níže (tou dobou jsme měli i jiné velké plány, zahrnující profesionální filmovou produkci), pak dva roky zarůstala kopřivami, až byla nakonec za mrzký peníz odprodána klecanským airsofťákům coby herní rekvizita.

Z podobných zážitků by se měl lucidní člověk poučit a přiznat si, že na velké projekty nemá dost trpělivosti ani vhodné podmínky, o zručnosti nemluvě. Aktuálně jsem poučená nějaké tři čtyři roky a zajímalo by mě, jak dlouho to vydrží.

V tuhle chvíli už vám jistě hlava jede na plné obrátky a předhazuje jednu hezkou vzpomínku za druhou. Ať hodí kamenem, kdo se nikdy nenechal unést vznešenými idejemi!

Takže se vás táži – jakou největší hovadinu jste si v životě koupili? Do jakých končin vás zavedlo náhlé pominutí smyslů či instantní zamilovanost? Možná to skončilo jenom hodně špatným obchodem. Možná to skončilo autem, které jste nikdy nevyužili tak, jak jste plánovali, nebo úchylným doplňkem, na který se vám teď práší v kůlně. A možná to skončilo kolosální bizarností, nad kterou budou žasnout ještě vaše vnoučata. Ať je to tak, nebo tak, chceme to slyšet a chceme se vám vysmát!

Komentáře