Rok za volantem: Padesát aut potřetí

Rok se s rokem sešel a tak je zase čas na dlouhý seznam padesáti aut, která mi prošla rukama a zanechala alespoň nějakou vzpomínku. Z výběru jsem úmyslně vyřadil Citroen C5 aircross, protože k němu si nepamatuji vůbec nic, a také auta, se kterými jsem ujel moc málo na to, aby to stálo za řeč. Snad vás tento telefonní seznam plný plků bude bavit. 

1. Mercedes C220d
   
   Céčko jsem měl už v loňském výčtu, ale strávil jsem s ním i první dny roku 2022, takže si zmínku zaslouží. Je to skvělé auto a má ze všech prémiových středních tříd suveréně nejlepší interiér.  Onehdá jsem napsal cosi o tom, že stačí CLA a připlácet za plnohodnotné C je zbytečné. Tak ne – není. Bavil mě jízdní projev s natáčecí zadní nápravou, bylo to sice zezáčátku nezvyklé, ale pak až nebezpečně návykové.
    
2. Peugeot 3008
   
   Hybridní 3008 jsem měl půjčenou už asi před dvěma lety a skoro jsem na ní zapomněl. Málem bych na ni zapomněl i letos. To auto není blbé, rozhodně ne, naopak si myslím, že jako spotřebič nemá větších chyb. Dokonce i vzhledově se celkem povedlo. Ale celkový dojem z něj je hrozně uspávací a nudný. Napsal jsem do testu, že je to takový normální crossover a asi s tím všichni souhlasili, protože to jako snad jediný můj článek v historii mělo přesně nula komentářů.
    
3. Mercedes Citan
   
   Šedivý panel van s hvězdou. Vejde se do něj tuším 13 palet, jezdí moc příjemně a je pohodlný. První z mnoha užitkáčů tohoto roku. Od doby, kdy Adam Forman odešel na mateřskou, už je nikdo kromě mě nechce. Vůbec si nestěžuji, naopak – fakt mě baví a mám je rád. Kromě jiného mě na Citanu zaujalo, že má v základu bez příplatku hned čtyři barvy: bílou, šedou, modrou a červenou. 
    
4. Renault Kangoo
   
   Stejná platforma, jiné auto. Citan a Kangoo už nejsou stejná auta s jinými čumáky, ale liší se celkem zásadně. Tohle Kangoo navíc umělo párty trik nazvaný Sesame open s chybějícím B-sloupkem. Super nápad, zdálo se mi, ale po týdnu jsem naznal, že mně osobně by to bylo úplně k ničemu a neumím vymyslet moc modelových situací, kdy by tohle relativně drahé a složité řešení mělo valný smysl. 
    
5. Bílá Fábie MPI
   
   Služební bílou Fabii jsem vyměnil za jinou bílou Fabii. Ta testovací neměla na rozdíl od služebáku bezklíčové startování a navíc byla krátká. A taky měla empéíčko. Bylo to zvláštní, ale v zásadě fungovala bez větších výhrad a pro svou cílovku, která bude mít pocit, že koupí vozu bez turba “ze starý školy” očůrá “ten prohnilej systém a Brusel”, bude super. Teda alespoň do doby než zjistí, že za ty prachy mohli mít Sandero Stepway v plný s automatem.
    
6. Chevrolet Camaro Z18
   
   Jeník mi půjčil své daily, kterému kvůli divnému čenichu říkám ryba. Letos se mi na různě dlouhé časové úseky dostalo do držení asi čtyřikrát. Evidentně ho nebaví v něm jezdit a snaží se to vyhandlovat za cokoli jinýho. Tuším, že tahle první zápujčka někdy v předjaří byla kvůli technické a nějakým drobným kosmetickým úpravám. Pozapomenutý muscle car z devadesátek není zrovna auto z plakátu, ale kombinace řeznického podvozku a pětilitrového osmiválce LS je natolik návyková, že mu rozvrzaný interiér, trochu divné řízení i nepříliš atraktivní vzhled klidně odpustíte. Bylo hezky, jezdil jsem se sundanýma targama v šále a svět byl barevný.
    
7. Opel Grandland
   
   Opel Grandland byl oproti tomu velice černobílý. A stojíc na stejné platformě jako Peugeot 3008, byl i podobně zapomenutelný. Odcházející generace Opelů mi se svým nudným designem, který má ozvláštňovat trochu neforemně nabastlený “vizor” a divnou ergonomií infotainmentu, chybět fakt nebude. Na druhou stranu to byla houpavá naftová věc s kvalitními sedačkami, hydroměničem a nízkou spotřebou a takových aut nepříjemně ubývá.
    
8. Kia Xceed
   
   Stylově žlutý stylový crossover se stylově dvoubarevnými koly a stylovými spoilery byl tak plný stylu, že jsem ho musel vyfotit před stylovou červenou stěnou. Navíc se toto velmi žluté auto honosilo přídomkem “black edition”. Logické, že? Oprostíme-li se od stylových marketingových brožurek, je to vcelku dobrý středně velký hatchback s pár cingrlátky navíc a dobře zpracovaným interiérem.  
    
9. Ford Kuga
   
   Moje první setkání s Kugou a hned ve verzi Vignale. Byla vcelku příjemná, ale jakmile jednou vyzkoušíte Explorera, zdají se vám ostatní fordí SUV jako taková podivná nedochůdčata. Moc smyslu mi nedávalo instalované plug-in hybridní ústrojí, které je docela drahé, ale žere skoro stejně jako klasický hybrid. Den před focením si můj tehdejší telefon, Samsung A71, stáhnul aktualizaci systému, která úplně rozsypala nastavení čipu foťáku a obrázky Kugy tak vyšly šíleně zrnité a modré. Zkoušel jsem to zachránit postprocesem, ale stejně to za nic nestálo. 
    
10. Ford Galaxy
    
    Všichni pějí ódy na jakoby sportovního S-Maxe, ale moje volba by bylo jednoznačně Galaxy. S dvou a půl litrem a baterkami žere jako úsporný diesel, má dost síly a nabídne komfort pro celou rodinu. Škoda, že končí bez náhrady a jako jeho nástupce se prý má profilovat přeznačkované Caddy. Tak to teda ani omylem. Ale naštěstí je furt ten Explorer, jen stojí o milion víc. Inu, inflační doba. 
     
11. Opel Zafira-E
    
    Mikrobus na baterky. Elektrické věci na téhle platformě od Stellantisu prostě moc nefungují, mají nízký dojezd a jsou dost kompromisní. Tady to zachraňovala nejluxusnější dostupná výbava, takže jsem si u nabíječky aspoň sedl do křesílka, dal si notebook na stoleček a vyřizoval si maily. Jinak je ale zaříznutí naftové verze jeden z největších failů, které si tenhle koncern vloni (rozhodnutím už předloni) střihnul.
     
12. Lincoln Town Car 
    Town Car alias Slon je prostě dobrej. Co naplat, že furt tak uplně netopí, nefugnuje mu overdrive a teď už ani tempomat, protože odešlo čidlo výstupních otáček na převodovce, a trochu to v něm smrdí. Je to prostě houpavý fullsize na rámu, co se spokojeně šine světem a je v něm hezky. Tentokrát jsem ho měl půjčený v deštivém období na starých zimácích, což vedlo k mnoha zábavným situacím a všeobecné katarzi. 
     
13. DS4
    
    Jedno z největších překvapení roku. Skvělý premiový hatchback, výborně odladěný, stylový, moc hezký, pohodlný, plný inovativních technologií, které dokonce i fungují. To rozhodně není u DS standardem – oproti vcelku nedobré DS9 to působí jako vůz od jiné značky, který bych bez problému doporučil ke koupi někomu, kdo chce hezké auto a nepotřebuje, aby bylo velké. Do testu jsem napsal, že si ho jednou jako ojetinu koupím, a myslím si to i po tři čtvrtě roce. 
     
14. Mercedes W202 C220 CDI
    
    Do pracek se mi dostal archivní zelený Mercedes na kůru zahrnující odrezení, odblešení, opravu stěrače a několika dalších drobností a následnou legalizaci provozu na další dva roky. Cestou domů jsem v něm s nefunkčním stěračem schytal přívalový déšť. Šarmantní vozidlo ve výbavě Esprit mělo sice léta své největší slávy za sebou, navíc na něj kdosi namontoval sportovní podvozek, což u relativně slabého dieselu nedává moc smysl, ale stejně se s ním jezdilo krásně. Chtěl bych staré céčko? Ano. Chtěl bych tohle staré céčko? To už raději uplně ne…
     
15. Autobusový dveřní Sprinter
    
    Užitková jednohubka pro skutečné fajnšmekry. Velmi specifická přestavba dlouhého Sprintera pro doručovací společnosti. Lítačky jak z autobusu, šoupací dveře do nákladního prostoru, automatické odemykání a zamykání, nouzové sedadlo spolujezdce, sestava sklápěcích polic v zavazadelníku, obří nádrž, zesílené nápravy. Tohle mě, jakožto autobusového a užitkového entuziastu, moc bavilo.
     
16. Jiný Lincoln Town Car
    
    Co je lepší než béžový Town Car? Modrý Town Car. Model z roku 2005 má už oproti předchůdci moderní vymoženosti, jako například hřebenové řízení, takže se s ním dá jezdit i trochu rychleji, a celkově je mnohem použitelnější pro každý den. Navíc má střešní okno a pěkné hodiny na palubní desce. Na internetech všichni touží po omlácených ex-policejních Crown Victoriích se sociálním hardovým interiérem, ale ve skutečnosti je tohle ta nejvíc správná věc na platformě Panther. Teda aspoň do doby, než si vzpomeneme na existenci Mercury Marauder.  
     
17. Nissan Puke
    
    Obskurní Nissan mě zajímal už dlouho, dostal jsem ho k testu ale až jako vcelku starý model. Docela se mi líbil, pobavily mě v něm prvky odkazující na 370Z. Protože jsem ho měl půjčený v týdnu, kdy jsem předělával koupelnu, exaktně jsem ověřil, že se do něj vejde skleněný sprchový kout Ravak 90x90, akorát pak nejde řadit šestka. Spotřebitelská rada, není zač. 
     
18. Peugeot 307 SW 
    
    Dan Borský se rozhodl poslat na poslední cestu svého starého Peugeota 307sw. Chvíli jsem měl pnutí ho ještě zachránit, protože to byla hezká verze s prosklednou střechou, zeleným interiérem a s hodně bohatou výbavou, ale poté, co po cestě domů sežral dvě plechovky brzdovky a nahlásil palubním počítačem asi 19 chyb, jsem usoudil, že je skutečně čas se s ním rozloučit a poté, co jsem si z něj vzal výstražný trojúhelník a kompresůrek, jsem ho poslal do ocelového nebe. 
     
19. Renault Master
    
    Víte jak jsem říkal, že mám rád dodávky? Tenhle Master už sice skoro osmkrát objel zeměkouli, ale pořád má vcelku chuť do života. Měl jsem ho na pár dní, většinu z nich pršelo a bylo chladno a já jsem si drndal, poslouchal dieselové klapání, jedl Metro dezert a bylo mi dobře.
      
20. DS9
    
    Bylo nebylo, Francouzům konečně došlo, že Macron v Espacu nebo v DS7 působí nepatřičně a rozhodli sobě postavit limuzínu. Vzali základ z Peugeotu 508, přidali asi sedm čtverečních kilometrů vínové kůže, třicet tři a půl kila chromových lištiček, všechnu výbavu, co v rámci koncernových aut posbírali, a nechali to vyrobit Číňany. A výsledek je zkrátka trochu moc kompromisní. To auto je docela pěkné, ale z hlediska technologií působí už zastarale a ačkoli se snaží odkazovat na legendární hydropneumatické Citroëny, chybí mu pohodlí a důstojnost. Velká škoda.
     
21. Seat Ateca
    
    Po asi pěti letech nám paní od VW group půjčila nějaký Seat. Původně jsem místo něj měl mít Volkswagen Taigo, ale nakonec mi zůstal tento jižansky temperamentní Karoq. Nebylo to špatné, nebylo to ale ani kdovíjak dobré, ale měl-li bych si vybrat v koncernu jeden ze tří nabízených Tiguanů, byla by to asi právě Ateca. 
     
22. Tesla model 3 
    
    Neříkám, že je to nejlepší kára na světě, některá ergonomická řešení jsou vyloženě pitomá a samoúčelná, ale naprosto chápu ten hype. Tohle je auto pro lidi, co je auta jinak vůbec nezajímají a nebaví. Není postavené jako auto, ale jako marketingový lifestylový produkt, který umožňuje kromě jiného i individuální dopravu. A jako takový funguje výborně.
     
23. Hyundai i30 
    
    Existuje ještě vůbec nějaký trochu důstojný rodinný kombík pod čtyři kila? Odpovědí na tuhle palčivou otázku bylo v létě Hyundai i30 s jeden a půl litrovou atmosférou. A ačkoli to nebyl žádný trhač asfaltu, fungovalo to celé moc příjemně, a až na poněkud nudný exteriér a nemožnost objednat si do této konfigurace automat jsem si neměl na co stěžovat. Schválně jsem se teď po půl roce podíval, o kolik  zdražilo, a je to celkem rozumných 20 tisíc, takže je to pořád dost dobrý deal.
     
24. Fiat Freemont
    
    Po přeznačkovaném Dodge Journey jsem pokukoval jako po ideálním nástupci naší rodinné Cromy. SUV s americkými kořeny a Pentastarem vypadá pěkně, je tak akorát velké a vcelku technicky nezáludné. Pak si ho koupil kamarád a já dostal za úkol ho převézt několik stovek kilometrů a postupně mi došlo, že jsem z toho auta už asi vyrostl. Pořád se mi zdá jako ideální volba pro nenáročného uživatele, který potřebuje levnou spolehlivou benzínovou čtyřkolku, ale jakmile jednou zkusíte skutečná americká SUV, působí tyhle mexické věci už trochu jako nedochůdčata. Nepopírám, že si ho nakonec přeci jen pořídím, ale už to nebude ideál, ale jen kompromis.
     
25. Dacia Jágr
    
    Vepředu Sandero, vzadu party. Tohle auto dostalo tolik mediálního prostoru, že už to vezmu jen telegraficky. Je to levný kombík z malého auta, nic víc v tom nehledejte. S motorem, co nemá LPG, se s tím dá i jezdit a ne se jen ploužit, ale vzhledem k základu v Sanderu je tam dost ergonomických přešlapů. Zda se to ještě vleze do kategorie “za ty prachy dobrý”, je už na uvážení každého kupujícího. Já bych si Joggera uměl představit jako ojetinu koupenou na konci svého životního cyklu za nějakou legrační pártisícovou sumu, ale vysolit za něj v hezčí výbavě dost přes půl mega už mi přijde trochu přehnané. 
     
26. BMW 223i Active Tourer
    
    Kašlete na bobří zuby a na předokolku, na tomhle autě je mnohem zajímavější skutečnost, že je to první BMW bez kolečka i-Drive. Což mi udělalo obrovskou radost, nikdy jsem nebyl příznivcem tohoto řešení. Je mi jasné, že tradičněji zaměřené fanoušky to asi zamrzí, ale já jsem naprosto spokojený a těším se na to, až se aktualizovaná architektura interiérů nastěhuje i do dalších modelů. 
     
27. Mercedes eVito
    
    Elektrické Vito je asi nejlepší elektrická dodávka, ale zároveň nejhorší (a nejdražší) verze Vita. A to je právě ten problém. Já samozřejmě chápu, že existují určité velice specifické situace, kdy dává takové auto smysl, ale jinak si myslím, že je jeho pořízení vždycky podmíněno tím, že se v tom točí nějaké zásahy z vyšších míst. Ať už je to bič (zákaz dieselů v centrech), nebo cukr (dotace). A dokud to tak bude, nezbaví se elektrická užitková auta cejchu něčeho, na co se většina lidí kouká skrz prsty.
     
28. Renault Arkana
    
    O Arkaně se po jejím představení často psalo, že je to takové BMW X6 chudých. Ve skutečnosti je to ale spíš prostornější a jízdně mnohem vyzrálejší Captur. Vzhledem k tomu, že základem mu stojí maličké Clio, je celé auto poměrně úzké a z některých úhlů poněkud disproporční, ale z hlediska jízdy a využití vnitřního prostoru jsem mu neměl moc co vytknout. Teda až na naprosto tragické gumy Kuhmo Ecsta, které spíš než jako pneumatiky fungovaly jako hudební nástroj a pískaly snad i na volnoběh.
     
29. Opel Astra
    
    U Grandlandu jsem psal, že staré Opely, na které někdo v rámci faceliftu narouboval novou přední masku, mi vzhledově ani ergonomicky moc nevyhovují. Nová Astra je ale první z této stáje, která se stavěla na míru nové architektuře, a je to znát. Ostře řezaný hatchback vypadá pohledně, má vyvážené proporce a nový infotainment a členění interiéru se mi také moc líbí. Pověstná třešinka na dortu jsou pak různé nenápadné odkazy na Kadett a Astru GSi, které prostě udělají radost.
     
30. Mitsubishi L200
    
    Prázdninové auto na zubatých pneumatikách, se kterým jsem se byl několikrát projet v offroad parku a vždycky to byl skvělý balzám na nervy. Kdybych byl býval byl digitálním nomádem toužícím po tom se probouzet každý den jinde a ranní slunko pozorovat ze spacáku a plátěného obydlí, byla by tahle konfigurace můj sen. Vzhledem k mé pohodlnosti a oblibě v měkkých postelích, hezkých koupelnách a čistém povlečení bych ale na tomto konkrétním autě vyměnil střešní stan za naviják (stojí podobně) a pak by to byl úplný ideál. Co do terénních úprav ale provedli Dajbychovci jako vždy skvělou práci. 
     
31. Fiesta ST Line
    
    Fialového Forda sice oficiálně testoval kolega Machač, ale protože jsem mu tohle autíčko vyzvedl, pak dva dny hlídal a pak zase vracel, natočil jsem si v něm také pár stovek kilometrů. Malý hatchback s automatem by mi byl býval docela po chuti, jenže tohle byla ST-line. Což tady konkrétně znamená podvozek z estéčkové Fiesty v relativně slabém automatem utlumeném litříku. Připomíná mi to Yaris GR-Sport v minulé generaci. Auto, které je vůči svému schopnému podvozku tak podmotorované, že s ním jde jet všude plnej a ono drží. Je to sice sranda, ale pak přijedete na kočičí hlavy a vaše páteř vám to bude připomínat ještě další den.
     
32. Volkswagen Caddy
    
    Na základě zkazek od Adama Formana i jiných recenzentů jsem tušil, že to nebude žádný zázrak, ale slovy Karla Gotta - tohle jsem tedy opravdu nečekal. Proč má užitkové auto na palubce asi patnáct druhů vzorovaných plastů? Proč si do něj nejde objednal lepší infotainment, když je na něj připravená velká plocha vedle přístrojovky? Co se musí stát, Volkswagen konečně nabídl otvírací zadní okna? A opravdu se jeden větráček, tři mřížky a kus umělé hmoty může nazývat “klimatizační jednotka” a stát sedm tisíc? Vrcholem všeho pak byla zvukařská bedna s třemi kusy molitanu a vařičem za bratru sto tisíc prodávaná jako kempingová vestavba. 
      
33. Peugeot 308
    
    Tři sta osma za 1,2 milionu. Před pár lety by si asi všichni ťukali na čelo, ale nová generace udělala opravdu velký skok směrem k prémiovému zpracování. Vůz dospěl, vypadá krásně, má propracovaný interiér a je plný fungujících technologií.  Stejně jako jsem vychválil DS4, která s ním sdílí architekturu palubních systémů i platformu, i tady nezbývá, než se rozplývat. Doporučil bych snad jen zvážit výběr jiného motoru. Instalovaný plug-in hybrid je sice silný, ale nepříliš efektivní a zbytečně drahý na pořízení. 
     
34. Mercedes Třídy T 
    
    Začátkem roku jsem si vyzkoušel Citan, teď jsem dostal i jeho civilní verzi s chromovými lištičkami, kůží a koberci. To jsem si alespoň myslel, ale nakonec se ukázalo, že “Téčko” je i jinak zpřevodované, lépe odhlučněné a s civilněji naladěnou zadní nápravou. Je to asi nejlepší malá dodávka, kterou si v současnosti můžete koupit, a navíc stojí fakt rozumné peníze. Že bychom našli ultimátní rodinné auto?
     
35. Lexus UX 
    
    Ptáte se, jaký je nejlepší malý crossover? Podle mě je to Lexus UX. Ptáte se, jaký je nejdražší malý crossover? Není to Lexus UX, ale nemá k tomu daleko. Dát klidně milion a půl za auto s vnitřním prostorem krátké Corolly a výkonem pod dvě stě koní se může zdát jako nesmysl, ale pokud vám záleží na kvalitě zpracování, příjemných jízdních vlastnostech a pohodlí a nepotřebujete nutně velké a opulentní auto, stojí nejmenší Lexus za zvážení. 
     
36. Honda S2000
    
    Marek mi svojí Hondu na chvíli půjčil už loni, ale to bylo na okreskách, které jsem moc neznal, navíc bylo trochu oslizlo, a tak jsem jen lehce šimral plyn – přeci jen nejsem žádný profesionální závodník a rozhodně jsem mu jeho novou hračku nechtěl rozbít. Jenže letos s ní dorazil na trackday do Vysokého Mýta a půjčil mi ji na okruhu. A tam už jsem se bál trochu míň a utvrdil se v přesvědčení, že je to fakt výjimečně dobré auto. Ještě že má jen dvě místa, a tak se mi domů nehodí, jinak by mě mrzelo, že ji taky nemám. 
     
37. Opel Mokka
    
    Vezměte Grandland z března, vyperte na devadesát, obarvěte na modro a máte Mokku. Naftová patnáctistovka s manuálem, exteriér ne vždy úplně šťastně snoubící nové hrany a starší obliny a graficky a ergonomicky k horšímu upravený už tak ne uplně dobrý infotainment ze starších Peugeotů. Jenže taky pohodlné sedačky, skvělá přední světla a spousta tlačítek, díky kterým se s tím displejem vepředu vlastně nemusí moc interagovat. Nechci být stereotypní a psát něco o autech pro důchodce, ale mezi námi - tohle je typické auto pro důchodce. 
     
38. Kia Sportage
    
    Dobré auto, diskutabilní drivetrain. Zatímco jsou všichni vyndaní z Tucsona, který má vepředu trojúhelníky jako světla, Kia tak trochu proplouvá pod radarem, přitom má o kus lepší interiér a podle mě i lépe vypadá. Plug-in hybridní ústrojí ale dost žere, a to i s nabitou baterkou, a neumí topit elektrikou, což je v dnešní době už trochu demodé. Mám-li poskytnout spotřebitelskou radu, kupte si to s full hybridem nebo v dieselu a buďte dobří. 
     
39. Ford Focus ST 
    
    Honza Křečků měl mít Focuse, ale pak odjel kamsi do Norimberka, a tak jsem mu tento červený hatchback musel vyzvednout já. Dělá mnoho zvuků, žere mnoho benzínu a disponuje speciální technologií, která nějakým zázračným způsobem výrazně zkracuje rovné úseky na okreskách. Skoro tři sta koní a 420 newtonmetrů už je zkrátka na dračení docela dost. Dával jsem si obzvláště velký pozor, protože co se estéčkových Focusů týče, máme s nimi, respektive s rychlou demontáží jejich motorů, v redakci jednu takovou nehezkou zkušenost. 
     
40. Peugeot Boxer
    
    Dlouhá velká šedivá dodávka. Bez tempomatu, bez koberečků, bez podlahy zavazadelníku. A naprosto skvělá. Ujel jsem s ní asi 1100 kilometrů, odvezl mnoho věcí, shlížel na svět z vysoké židle a byl zenově vyklidněn. A jestli vám budou pánové Brunner a Křeček chtít povídat nějakou veselou historku obsahující tento vůz, krumpáče, rýče, lopaty a stavbu vlastní silnice, je to smyšlené a nic z toho se nestalo.
     
41. Ford Tourneo Connect
    
    Caddy se moc nepovedlo, takže jsem od fordí verze neměl nijak vysoká očekávání. Snad i proto jsem byl nakonec celkem mile překvapený. Ne, pořád si nemyslím, že by to bylo plnohodnotné rodinné MPV, ale po ozdravné kúře od modrého oválu je to alespoň vcelku slušná dodávka vhodná i pro převoz lidí. 
     
42. Lancia Y 
    
    Rodinný Fiat Croma jsem musel poslat do servisu, a tak se na jeho místo na dva týdny nastěhovala Lancia Y ve válečných barvách Martini. S šestnáctiventilem, sportovním podvozkem a v plné palbě včerně elektrického šíbru je to fakt strašně milá motorová myš s pořádnou porcí charakteru. Samozřejmě už si za dvě dekády stihla nasbírat i pár neduhů, ale podívám-li se na bezkonkurenční poměr ceny a užitné hodnoty, u tohoto auta ještě umocněný zastavěným pohonem na LPG, rád jí trochu toho povrzávání nebo vychozené páčky pod volantem odpustím. V lednu čeká Cromu výměna brzdového válce a já už se těším, že si zas pojezdím Ypsilonkou. Pokud se do té doby neprodá – ano, je k mání, pokud ji chcete, zavolejte klukům do Italmotori.
     
43. Toyota Tundra EV 
    
    Milou rodinnou povinností bylo letos na Vánoce pořízení vůbec prvního elektromobilu, který jsem si kdy za vlastní peníze koupil. Teda ne sobě, já bych se do něj přeci jen nevešel. Protože ale vnější podmínky zatím příliš nepřejí drandění po zahradě, zabývám se, jak je vidět na fotce výše, rozličným tuningem. Původní olověné baterie nahradily silnější články, které zvýšily dojezd na zhruba 9 kilometrů a maximálku někam k sedmi km/h a výměna slabých žároviček za silnější LEDky zase zlepšila použitelnost vozu za snížené viditelnosti. Do budoucna to vidím ještě na upgrade pneumatik a už se moc těším na letní offroadové výlety do lesů a polí. 
     
44. Hyundai Ioniq 5 
    
    Auto které si mě získalo tím, jak vypadá, a všechno ostatní u něj vnímám jako podružné. Je to vcelku povedený elektromobil s netradiční koncepcí karoserie – vypadá sice jako takový normální hatchback, ale je tak o 20 % větší do všech směrů. Trochu mě mrzelo zpracování interiéru, které by si zasloužilo o kus víc sci-fi hračiček, ale jinak jsem byl spokojený a týden s ním si opravdu užil. 
     
45. Renault Master 4x4
    
    Další velká dodávka, ale ne tak ledajaká. Černý Master je vybavený čtyřkolkou, utáhne tři a půl tuny na kouli, má pohodlný a propracovaný interiér a stojí polovinu ceny srovnatelně vybaveného Sprintera. Samozřejmě chápu, že kvůli užitkovým krabicím většina čtenářů na Autíčkáře nechodí, ale zrovna tohle auto by vám v případě, že potřebujete převážet věci, rozhodně nemělo uniknout. Je to fakt bezkonkurenční nabídka.
     
46. Opel Movano
    
    Předchozí generace Movana byla přeznačkovaný Master. Tahle generace je přeznačkovaný Boxer. Testované auto byla verze L1H2, takže působila oproti předchozím dvěma testovaným dodávkám roztomile malá a kompaktní. Najezdil jsem s ním něco přes tisíc kilometrů, z toho většinu na sněhu. Petrolheadské zážitky plné sunoucí se zadní nápravy a chytání nedotáčivosti byly přítomny v množství větším než malém. 
     
47. Ford Mustang
    
    A závěrem k domácímu vozovému parku. S laskavým svolením své drahé ženy jsem si udělal radost a zakoupil sobě koně amerického typu. Potřebuje trochu péče, ale už teď mi dělá velkou radost a je mi v něm hezky. Trochu se s ním sžiju a pak napíšu nějaký obsáhlejší test. Je to sice trochu humpolácky zpracované auto, interiér je americky laciný, ale stačí se na to auto podívat zvenčí – dlouhá kapota, ostře řezaný předek, správné proporce cestovního GT. Tady je svět v pořádku. I kdyby na něm nebylo nic jiného dobrého, jeho vzhled a styl je naprosto regulérní důvod k jeho pořízení. 
     
48. Fiat Croma
    
    Croma si odkroutila v domácí garáži další rok. Trápí mě tím, že občas z nějakého důvodu žere baterku, jenže se to stane jen jednou za čas, bez jakýchkoli průvodních znaků, a tak se mi zatím nepodařilo zjistit, co je viníkem. Kromě toho dostala nový olej v automatu, vyměnil jsem v ní poprvé sám olej v motoru a to je tak zhruba vše, co by v souvislosti s nenápadným kombíkem stálo za řeč.
     
49. Fabia III Combi, 1,0 TSI
    
    Je fér ji sem dát. Za minulý rok přibylo na počítadle mého služebáku skoro deset tisíc kilometrů, což z ní dělá vůz, za jehož volantem jsem strávil nejvíc času, střihli jsme si i jednu nezaviněnou nehodu. Ano, je to k uzoufání nudné bílé auto, kterých je všude plno a rádi se jim smějeme, jenže na rozdíl od všech těch zajímavých starých sporťáků jede furt, vždycky nastartuje, topí, zahřeje mi záda, připojím si do ní telefon a odvede všechnu práci, kterou od ní žádám. I taková auta jsou potřeba. 
     
50. Volvo V70
    
    Padesáté místo už tradičně patří Volvu. Chvíli to vypadalo, že půjde z domu, ale nakonec zůstává. Sice s ním už tolik nejezdím, ale pořád o něm říkám, že je to nejlepší auto na světě. Ono asi není, ale vzpomínky, nostalgie a společné zážitky dělají svoje. Nevěřte řečím o tom, že je to poslední spolehlivé auto, co pojede věčně – plasty a gumy už jsou po pětadvaceti letech za zenitem, všechno je zkřehlé a sype se, takže je to už spíš koníček než dopravní prostředek, ale pořád ho mám rád. 

Tak to byl můj rok v sesli řidiče. Jak budete na uplynulých dvanáct měsíců spoléhat vy? Máte nějaké zajímavé přírůstky ve vozovém parku? A co vás čeká a nemine letos? Budu rád, když se zmíníte v komentářích, ať tu nejsem jediný, kdo takhle bilancuje.