DS9 Rivoli 225 E-Tense Opera: Forma předchází funkci

Vozy DS jsou mi docela sympatické. Často slýchám kritiku, že prý snad nestojí na dost prémiovém základě, že nemají dostatečně objemné motory, nebo že je to všechno jen takové líbivé pozlátko, jenže co když je to ve skutečnosti záměr? Spoustě lidem je vcelku jedno, jak velký mají motor, nebo s čím jejich vůz sdílí platformu, ale ocení pěknou kůži a neotřelý design. A přesně pro ně tu DS je a svojí roli, která lze trochu zjednodušeně označit jako “originální stylový módní doplněk” plní velmi dobře.

Proto mě vlastně do jisté míry překvapilo, když značka před několika lety oznámila vývoj velkého sedanu. Mám sice sedany moc rád, ale zároveň je vnímám jako poměrně konzervativní kategorii, která módním vlnám příliš nepodléhá. Stylová SUV mi zkrátka k francouzské hře na haute couture seděla tak nějak lépe. Na druhou stranu byla ale u značky odkazující se ve svém názvu na legendární Citroën DS jen otázka času, než se pokusí o vlastní projekt na motivy této automobilové legendy. 

Ona královská linie DS – CX – XM – C6 je ale velice delikátní rodokmen, na který nejde navázat jen tak ledajakým autem. A ačkoli se tu objevuje několik moc hezkých detailů, jako jsou například pozičky v zadních sloupcích, nebo lišta vedoucí středem kapoty, nemůžu nakonec “devítce” s čistým svědomím přiřknout titul pokračovatele rodu. Na to je tu příliš málo technologií, nečekaných inovací a oné pověstné Citroëní divnosti. Budu-li se ale na vůz koukat jako na jakousi volnou kreaci vzdávající legendě poctu, pak si vlastně nemám na co stěžovat.

Velmi slušný základ, kterým je platforma podařeného Peugeotu 508 se tu povedlo poměrně výrazně upravit. Nejvýraznější je zcela jistě prodloužení rozvoru, díky kterému má posádka na zadních sedadlech opravdu královskou porci prostoru a kabina je celkově více vzadu, díky čemuž vůz působí vyváženějším dojmem. Kazí to jen umístění přední nápravy, respektive dlouhý “předkus”, který jasně prozrazuje motor napříč a hnaný předek.  

Za Peugeotí 1,6 THP pod kapotou si DS vyslechlo kritiky už dost, na můj vkus možná až moc. V základu bez pomoci elektromotorů to chápu, tam jde skutečně o podměrečný agregát, ale v testované plug-in hybridní verzi už si na nedostatek výkonu stěžovat nemůžu. Trochu mě mrzela jen občasná jankovitost drivetrainu, která mi docela sedla ke sportovněji střižené 508, ale tady působí nepatřičně. Obzvláště s vybitou baterií, kdy není možné se v nižších rychlostech vézt na vlně točivého momentu elektromotoru. A pak je tu nepříjemnost se spotřebou, která je PHEV vozům z rodiny Stellantisu všem společná – nabité to sice “skoro nežere”, ale s vybitou baterkou jezdíte za nějakých osm a půl litru na sto, v případě ostřejšího tempa klidně za deset. Což v kombinaci s pouze dvaačtyřicetilitrovou nádrží znamená poměrně krátký dojezd a časté zastávky na benzínce. Tomuhle autu by zkrátka strašně slušel naftový šestiválec, ale to je v dnešní době už jen prázdné povzdechnutí, nikoli výtka výrobci. 

Podvozek je díky moderní technologii Active Scan Suspension skenující povrch silnice před vozidlem pohodlný, ale k vzduchové, neřku-li hydraulické plavnosti má přeci jen ještě daleko. Opět mi přišel možná až zbytečně sportovní a dravě se vrhající do zatáček, což v kombinaci s koženými křesly a vizáží limuzíny působilo trochu rozpolceně. 

Právě na ona kožená křesla vyvedená ve vínové barvě a celkové řemeslné zpracování interiéru naopak nemohu říci křivého slova. Trochu jsem se bál, aby to vevnitř nebyla směsice koncernových dílů, na které někdo nalepil kůži a hliník, ale tak to rozhodně není. Detaily jsou zpracované opravdu pečlivě, vše dokonale lícuje, nic nevrže. I nepohledové části jsou poctivě očalouněné, hliník je vždycky opravdu hliník a ne plast, místy navíc vkusně gilošovaný. Tohle DS zkrátka umí a interiér Opera je opravdu mistrovským dílem, obzvlášť v téhle barevné verzi. Kombinace vínové přístrojovky a modrozelených číslic na tachometru mi připomíná staré osmdesátkové ameriky s prvními digitálními přístrojovkami a zabrnkala na správnou nostalgickou notu. Snad jen ten volič převodovky známý ze všech ostatních vozů Stellantisu je, ačkoli dostal vlastní kožený přebal, přeci jen příliš univerzální. 

Z výbavy je tu k dispozici prakticky vše, na co si vzpomenete, jak se na vlajkovou loď sluší. Odvětrávané masážní sedačky vpředu i vzadu, semi-autonomní řízení, spousta asistentů, noční vidění, infračervené sledování očí řidiče, laserové světlomety… Vše funguje spolehlivě, snad jen ten infotainment, který stojí na poměrně letitém základu už svůj věk neschová. Funguje sice svižně, ale je členěn nelogicky a zastaralým designem už také dojem neudělá. Budeme tedy doufat, že se i do DS9 časem dostane zbrusu nový a velice podařený nástupnický systém, ze kterého jsem byl opravdu nadšený v DS4.

Možná to vypadá, že jsem na DS9 nenechal nit suchou. Stěžuji si tady na podvozek, na motor, na infotainment…spíše jsem měl ale nějak nastavená očekávání a ta se tak úplně nepotkala s realitou. Najezdil jsem tisíce kilometru v XM, DS považuji za to nejpokrokovější auto historie, a tak, když jsem viděl pozičky v c-sloupku a lištu na kapotě, čekal jsem nástupce. Místo toho jsem dostal velmi dobře postavený moderní sedan s plug-in hybridem. V rámci možností, které DS má a platformy, kterou dostalo k dispozici, se se zadáním “pocta DS” popasovali asi nejlépe, jak mohli. Není to další člen legendární linie zmíněné výše, ale jako stylový módní doplněk na čtyřech kolech funguje skvěle. Všichni se za ním otáčí, kolemjdoucím se líbí, ostudu neudělá a ze zadního sedadla bude pro spoustu lidí naprosto srovnatelný i s nejvyšší třídou luxusních vozů. Když si uvědomím, kolik luxusu, metrů čtverečních kvalitní kůže, kilogramů broušeného hliníku a centimetrů prostoru pro kolena na zadních sedačkách za své peníze dostanu, je DS9 vlastně kup století. 

Verdikt

Povedený design, propracované detaily, krásný interiér, originalita a spousta místa pro cestující jsou pro spoustu kupujících ty nejdůležitější kritéria, podle kterých si vybírají svůj vůz. Ti budou s DS9 nadmíru spokojení. Tohle auto se neprodává po stovkách, roční odbyt u nás o dhadovala tisková mluvčí už při představení na jednotky kusů. To ale zároveň znamená exkluzivitu, neokoukanost a wow efekt, který by jinak vyvolaly vozy násobně dražší. Kompromisy jsou tu tedy nevyhnutelné a zda je akceptujete, nebo ne, už je jen na vás jako na kupujícím. Je to trochu jako chůze v lodičkách na jehlových podpatcích – někteří si to neumíme představit, jiní v nich tráví každý den, protože jim to za to zkrátka stojí. 

Technické údaje

Motor: zážehový přeplňovaný čtyřválec 1598 ccm + elektromotor
Výkon soustavy: 170 kW (225 koní) 
Točivý moment: 360 Nm 
Převodovka: osmistupňový hydroměnič
Maximální rychlost: 240 km/h 
Pohotovostní hmotnost: 1914 Kg 
Zrychlení 0–100 km/h: 8,3 s 
Průměrná spotřeba udávaná: 1,5 l/100 km (PHEV s nabitou baterií
Průměrná spotřeba v testu: 8,4 l/100 km (Nabito 2x, ujeto 833 km)
Základní cena: 1 525 000,- Kč
Cena testovaného kusu (DS9 Rivoli Opera Nappa Rubis 1,6 PureTech 225 Plug-in se všemi příplatky): 1 896 000,- Kč