Chevrolet Camaro Z28: Šarmantní ryba

Kurzívou jsem si dovolil Jakubovi do článku dopisovat já, Jan Machač.

I stalo se v oněch dnech, že sice nevyšlo nařízení od krále Augusta, aby byl proveden po celé zemi soupis lidu, ale zavolal mi kolega Machač a s hlasem prosebným mi pravil cosi jako: “Kolega, pujč mi na tejden, dva  slona. Já se potřebuju trochu vyklidnit a taky to chci ukázat kolegovi, aby pochopil, co je pohodlný auto. Já ti za to hodim Camaro, vono už normálně funguje a jde ho dailit.” Inu, co bych kamarádovi v nouzi nepomohl. Za dva dny už jsme si vyměňovali u mě na zahradě vozy a zatímco Jeník odjel s blaženým výrazem rozvalen na béžovém gauči starého Lincolnu, já se soukal dlouhými dveřmi na nízko ukotvenou sedačku devadesátkového muscle caru. 

Konec minulého tisíciletí nebyl pro klasické ameriky zrovna veselá doba. Ty tam byly opulentní rozměry a ikonické tvary. Mustang vypadal jako nějaký divný Escort, Impala jako taxík, Monte Carlo jako nějaký Nissan a až na nejvyšší třídu reprezentovanou skvostným Viperem a Corvette C5 tam nic moc s plakátovým potenciálem nebylo. Vlastně nejradějí z té doby mám asi GMC Syclone, což, jak jistě uznáte, nemá s klasickým muscle carem ze zlatých šedesátých a sedmdesátých let nic moc společného. 

Výjimkou z tohoto zdánlivého úpadku není ani Jeníkův Chevrolet Camaro z roku 1998. Vůz, kterému se za velkou louží z pochopitelných důvodů vysvětlených na obrázku výše přezdívá “catfish Camaro”. Není to sice moc hezké auto, ale vzhledem k tomu, že předchozím vozem šťastného majitele tohoto skvostu byl šestiválcový Cadillac CTS, můžeme přeci jen mluvit o určitém zlepšení. Bylo by ale velmi krátkozraké na vůz zanevřít kvůli nepříliš do krásy zestárnuvšímu designu. Verze Z28 měla v téhle generaci vůbec poprvé pod kapotou osmiválec označený magickou dvojicí písmen LS (což prý mimochodem znamená Luxury Sport). A tohle pojmenování většinou alespoň trochu něco říká i lidem, kteří se kolem amerik moc nepohybují, minimálně kvůli spoustě “LS swapped doplňtelibovolnýtypauta” projektů. 

A právě tento legendární agregát byl společně se zadním náhonem hlavní motivací, proč si Jencek tento zelený vůz sobě pořídil (ještě LSD jsem potřeboval). Sám o něm s oblibou říká, že je to jen jakýsi stojan na motor s kolečky, sloužící primárně k tomu, aby nepršelo na řidiče a na ventildekl. A ačkoli nejsem nějaký velký amerikanista a vlastně mě neuráží ani menší šestiválcové verze US aut, musím souhlasit s tím, že jde skutečně o skvostný kus železa. Zvuk, ochota jít do otáček, návykově zábavný příval síly, který při kickownu putuje na toho času dost neklidnou zadní nápravu – to všechno tu dohromady tvoří skvělý mix přetvářející benzín na radost a eventuálně i bílý kouř z pneumatik.

A nakonec jsem vzal na milost i onen nevšedně tvarovaný zevnějšek. Ono když si sednete dovnitř, vidíte z auta jen zelenou kapotu a mohutné zadní blatníky v zrcátkách, což obojí vypadá docela dobře. A navíc je to targa, takže si můžete snadno dopřát vítr ve vlasech, ale zároveň není třeba se potýkat s běžnými neduhy kabrioletů, jako jsou všudypřítomné vrzání, kroucení karoserie nebo zatékání. T-topy mají navíc v kufru dedikovaná uložiště, kam je lze pěkně zaklapnout, takže nikde nepřekáží a nehrozí jejich rozbití.

 A ačkoli je černě plastový interiér s šedými sedačkami a levně plyšovým stropem typicky americky laciný, vlastně jde o docela příjemné místo k životu. Jasně, je tu pár specifik, namátkou jmenujme třeba bouli na podlaze u spolujezdce, pod kterou je prý snad převodovka (není, je tam jeden z katalyzátorů), takže má zde sedící člověk pravou nohu položenou asi o 10 cm níže, než levou, což není zrovna pohodlné, ale to vás z místa řidiče moc netrápí. Dokonce i zadní sedačky se dají celkem uspokojivě používat k přepravě celých osob i s nohama, což není rozhodně pravidlem. Za sebe se posadím celkem v klidu, není to sice vrchol pohodlí, ale na poměry čtyřmístných kupé nemám výhrad.

Vůz obstojí i jako rodinný povoz. Pokud nezacpete zavazadelník targami, ale necháte je pěkně zacvaknuté ve střeše, vejde se do něj poskládaný kočárek s korbou. Zadní lavice sice isofixem neoplývá, ale autosedačka typu vajíčko se na ně vejde s přehledem. Zde usazené dítě je pak naprosto spokojené, protože se může dívat ven panoramatickým zadním oknem, navíc ho ke spánku ukolébá příjemné brumlání osmiválce. 

Samozřejmě není všechno jen dokonalé a zalité sluncem. Jeníkův vůz má za sebou krušný život, jež zahrnoval mnoho ježdění a taky mnoho stání v kopřivách a trochu typicky evropských kutilských oprav. Výsledkem je tak několik závad, které svou nepříjemností oscilují těsně pod onou pomyslnou hranicí, která vás donutí je vyřešit. Malé věci, jako pomalu jezdící okénka nebo neposedné těsnicí gumy na hraně čelního skla, jsou spíše kosmetickou záležitostí, nefunkční klima a trochu svéhlavý ovladač větráku jsou v tarze také odpustitelné. Ale pak je tu jakási nespecifikovatelná závada, která způsobuje, že se vůz za studena není schopen dohodnout se sáním, jaké jsou ideální volnoběžné otáčky. 

Jak se tento neduh projevuje, ptáte se? Inu, motor se po nastartování téměř udusí, pak střelí do sání, vytočí se na tři a půl tisíce, znovu skoro zdechne, střelí do sání, vytočí se… a tohle dělá asi pět minut. Což nevadí, když je po poledni a vy stojíte na rušné městské ulici, ale poněkud to naruší sousedské vztahy na malé vsi v neděli ráno. Ještě jednou se moc omlouvám. Ale pořád jsem na tom lépe, než redakční kolega Dan, který si této fíčury nedávno užil v půl šesté ráno mezi paneláky na pražském sídlišti.

Je to zkrátka devadesátková amerika se vším všudy. Auto, které si zatím neužívá status legendy, ale díky tomu lze zatím pořídit za celkem rozumné peníze. Navíc se do něj dává skvostné “eleso”, nabízí už celkem soudobé technologie a jízdní vlastnosti, nicméně pořád v sobě má dostatečnou porci amerického agrárního buranství, ztělestněného docela primitivním podvozkem, pneumatikami s vysokou bočnicí a vrzajícím interiérem, který doplňují vrzající silentbloky. (Četl jsem, že prý ty polyuretany nejsou hlučný, tak jsem je koupil. No a jsou.) Navíc se díky tomu krásně hodí na rozmlácené středočeské okresky, kde se nezblázní z hlubokých výtluků, ale prostě je jen s naprosto nesofistikovaným žbuchnutím a zavrzáním přeletí. 

Verdikt

Bez ohledu na diskutabilní vzhled je Jeníkův “stojan na eleso” fakt skvělé auto. Pocit, kdy za zvuku slušně hrajícího rádia Delco (na fotkách už nahrazeno levným dotykovým oným) a neslušně prskajících výfuků, míříte s větrem ve vlasech vstříc zapadajícímu slunci, je přesně ten nádherný kýč, který jsme si v devadesátkách představovali pod pojmem Amerika. Svoboda, silný motor, velké auto a dlouhá silnice. To vše ve voze, který stojí polovinu ceny nové Dacie Sandero. Kupujte, nebudou! Kdybych za něj po dvou týdnech nedostal zpátky Lincolna, asi bych ho Jeníkovi nechtěl vůbec vrátit.

Technické údaje

Motor: atmosferický osmiválec do V, LS1 5665 ccm (čti: pěcedum, veosum, eleso)
Výkon soustavy: 227 kW (305 koní)
Točivý moment: ano (454 Nm)
Převodovka: hydroměničová automatická 4st 
Maximální rychlost: 269 km/h
Zrychlení 0–100 km/h: 5,7s (čtvrt míle za 14,08)
Průměrná spotřeba v testu: 11,1 l/100 km (Kecá)
Cena dnes: kolem 150 tisíc za kusy potřebující trochu (hodně) lásky