Opel Grandland: Nositel starých pořádků

Opel Grandland prošel pro letošní rok faceliftem, který ho vzhledově přiblížil novému designovému směru značky. Dříve dobrácky kulaťoučký vůz tak dostal trochu ostřejší hrany a nechybí tu ani nový poznávací znak vozů s bleskem ve znaku, totiž přední maska nazvaná Vizor. Vypadá to o dost lépe, o předchozí verzi poznamenal v jednom starším testu kolega Dan něco ve smyslu, že by klidně větřil tomu, že vůz navrhl počítač ve snaze vytvořit co nejvíce generický automobil. Novinka už má vlastní tvář, ale pořád v mezích slušnosti, aby nerozzlobila konzervativního zákazníka. 

Právě pro něj je totiž Opel Grandland, dle mého skromného názoru, primárně určen. Není žádným tajemstvím, že původně německá značka má v koncernu Stellantis pozici jakéhosi rozumného a stabilního majáku v rozbouřeném moři plném rozpustilé boubelatosti Citroënu a ostře řezaných tesáků Peugeotu. Tradice a rodokmen zahrnující nestory rozumných řidičů, jakými byla Omega, Senator, později pak třeba Astra Classic, nebo Corsa EcoTec má zkrátka zvučné jméno i dnes, ačkoli s tou národností je to trochu…globalizovanější. 

I tak si jsou ale ve Stellantisu moc dobře vědomi, že zahodit image usedlého německého výrobce by byla věčná škoda a tak na svých vcelku dynamických platformách staví vozy neobyčejně obyčejné v tom nejlepším slova smyslu. Nemluvím o nějaké technologické zaostalosti, Opel je vybaven moderními asistenty, technologiemi, má v interiéru dva velké displeje a nechybí tu nic, čím se můžou pyšnit sesterské modely. Jen je to tu celé takové pěkně zamaskované do na první pohled velmi tradičního vzezření. 

Vezměme si třeba právě ty dva veliké displeje. Ten prostřední slouží primárně opravdu jen navigaci a rádiu. Aby toho nebylo málo, stanice, hlasitost, další skladbu a podobné základní funkce navíc lze navíc v klidu odklikat i fyzickými tlačítky. Jediné, kde se bez, jak říkají odpůrci tohoto řešení, “šmrdlání po displeji” neobejdete, je zadávání cíle do navigace. Tedy teoreticky lze využít zadání hlasem, ale to většinou konzervativním uživatelům také příliš nelahodí. Klimatizace tu má oldschoolový panel s tlačítky a kolečky, asistenti se zapínají a vypínají tlačítky před voličem automatu, tempomat klasicky na volantu a záležitosti související se světly u levého kolene řidiče. 

Druhý displej, ten, který nahrazuje přístrojovou desku, má jednoduchou přehlednou grafiku a nabízí jen omezené možnosti zobrazení. Kromě typických údajů (rychlost, teplota, stav nádrže, otáčky a kontrolky) umí zobrazit už jen mapu a palubní počítač. Ovládá se otočným voličem na páčce blinkrů, což je vzhledem k nízkému rozsahu nastavení úplně dostačující. Mě osobně sice mrzelo, že si tu nemůžu hrát s nastavením barviček a veselé grafiky, ale jsem si vědom skutečnosti, že spoustu lidí takovéhle “omalovánky” místo přístrojovky naopak velmi vytáčí. Tady dojdou zenového klidu. 

Ani jinde v kabině se nedočkáte postmoderní divočiny. Žádné tisícibarevné ambientní osvětlení, elektricky otvírané schránky, látkové, dřevěné, nebo plechové ozdoby a další možná efektní, ale vlastně zbytečné a výslednou cenu zvyšující vychytávky. Místo toho je tu jen dobře slícovaný černý plast, poměrně kvalitní s pěknou texturou, a jako vrchol designového odvazu tu najdete stříbrnou lištu. Nudné? Dozajista ano, ale také nadčasové. Takovým nenápadným manifestem jednoduchosti je středový výdech klimatizace. Místo dvou malých je tu jen jeden veliký. Protože proč vlastně ne. 

Ani sedačky na sebe nikterak neupozorňují, pyšní se ale ortopedickým certifikátem AGR a jsou i přes skromný vzhled šedé potahové látky opravdu pohodlné. Široký rozsah manuálního nastavení zajišťuje, že si svou polohu najde za volantem opravdu každý, jen sportovněji zaměřené řidiče bude mrzet, že je na výběr mezi vyšším a vysokým posezem, k podlaze se sedáku příliš nechce. Ale to nevadí, v SUV se beztak jezdí trochu na bydýlku a navíc – ze sedaček u země se špatně vystupuje.

Staromilskému pocitu z vozu napomáhala i testovaná motorizace. Naftová patnáctistovka s hydroměničovým osmikvaltem má správně lokomotivní charakter. Do sedaček nezamačkává, gumy nepálí, ale spíše nonšalantně zrychluje s konstatním nadšením až někam ke sto šedesáti. Navíc ani ve vyšších dálničních rychlostech není díky velkému množství relativně dlouhých kvaltů a tedy nízkým provozním otáčkám skoro slyšet. Moderní diesely mají zkrátka něco do sebe a jejich efektivita a použitelnost je i přes zelenou agitku pořád úctyhodná. Navíc slibovaná spotřeba 5,3 na sto je úplně v pohodě dosažitelná, testovací týden, při kterém jsem najel 810 km jsem uzavíral s 6,1, přičemž většinu z toho činily večerní “nízké přelety” po dálnici. 

I přes mé počáteční rozpaky způsobené tím, že pro mou hračičkovskou povahu nebylo v novém Opelu “nic moc zajímavého” mi nakonec bylo v tomhle černobílém voze docela hezky. Kombinace pohodlného podvozku, ortopedických sedadel a naprosto jednoduchého intuitivního ovládání působí jako dobře vychovaný panský sluha ve fraku (navíc ta barevná kombinace, že). Vlastně o něm ani nevíte, ale cokoli potřebujete, máte po ruce dřív, než si vůbec stačíte říci. Grandland nemá žádné cool funkce, které si budete natáčet a dávat s popiskem “wow, cool feature of my new car!!!” na Youtube, teda dneska už spíš na Tiktok, nebudete v něm za frikulína, který má spoustu peněz a vyhraněný edgy styl, prostě to je “jen” tak akurátně velké auto, které fakt dobře funguje a ničím neštve. Jenže to je nakonec v dnešní době čím o dost vzácnější, než kvanta moderních serepetiček. 

Verdikt

Hrozně moc se omlouvám českému zastoupení Opelu. Kouknul jsem teď na jejich stránky a Grandland se evidentně prezentuje jako vůz plný inovací, dynamiky a všech těch dalších cool marketingových zaklínadel. Prý má budit rozruch, kamkoli přijede a každá cesta s ním má být neobyčejná. A já s tím, bohužel, nemohu souhlasit, ale dodávám jedním dechem důležité “naštěstí”. Opel Grandland vám nevyrazí každou cestou dech, místo rozruchu bude dokonale nenápadný a rutinní cesty s ním jsou příjemně domácké, bezpečně nešokující a přátelsky známé. A to je pro spoustu řidičů nesrovnatelně důležitější, než další odstín ambientního osvětlení, jízdní režimy přizpůsobující se náladě řidiče a další vychytávky, o kterých se v určitých kruzích mluví jako o “hovadinách”. Buďme rádi za to, že Opel je přesně takový, jaký je. Předvídatelný, známý a přijemně spolehlivý. A navíc na dnešní poměry docela levný. 

Technické údaje

Motor: vznětový přeplňovaný čtyřválec 1499 ccm
Výkon: 96 kW (130 koní) 
Točivý moment: 300 Nm 
Převodovka: osmistupňová automatická hydroměnič
Maximální rychlost: 195 km/h 
Zrychlení 0–100 km/h: 11,5 s 
Pohotovostní hmotnost: 1598kg 
Průměrná spotřeba udávaná (v testu): 5,3 (6,1) l/100 km
Zakladní cena: 599 990,- Kč
Cena testované verze (GS Line 1,5 CDTI): 739 990,- Kč