Mercedes W202 C220 CDI: Vzpomínky na lepší časy

Dneska začneme trochou historie. Na tom by nebylo nic divného, u většiny testů aut připomínáme, kde se ten který model poprvé objevil a jak se proslavil, dneska to bude ale o krátkých leč turbulentních dějinách tohoto webu. Podíváme se totiž na první zdejší článek kolegy Jeníka Machače. Je tomu už sedm let, co osedlal zelený Mercedes a cítil se tak přeplněný dojmy, že se potřeboval vyvětit, a tak poslal krátký text Vojtovi Dobešovi, který ho vydal. Tak to asi zhruba bylo. On už si to přesně nikdo nepamatuje. Shodou náhod, podobně jako třeba Slon, i zelený Mercedes nepříliš přesvědčivého technického stavu zůstal v naší autíčkářské bublině dodnes. A tak se dostal ke mně. Na trochu údržby, čištění a podobných radostí. 

Za těch pár let na něm přibylo něco rezavých puchýřů a tachometr natočil několik dalších desítek tisíc kilometrů, je ale pořád stejně rozporuplný. Naftové céčko s hydroměničovým čtyřkvaltem, což by měl být klidný cesťák, je vybavené sportovním podvozkem, snížené a navíc načipované. To úspěšně zabíjí část dobrých věcí, kterými se v sérii tento vůz vyznačuje, ale nepřidává příliš výhod. Přitom zachovalý zelenkavý Esprit s dieselem, to bych si klidně nechal líbit jako daily car. Ale tady je to složitější.

Plavný podvozek, který je na starých Mercedes fanoušky hojně oceňován, je tu sadou  Sportstoßdämpferverbesserungensatz (dobře, ten název jsem si možná vymyslel) degradován na neurčitě tvrdý, avšak rozhodně ne čitelný nebo přesný systém, připomínající pocitem z jízdy něco jako dvojkovou oktávku. Ono to asi kdysi čitelné a přesné bylo, ale po nejméně deseti, spíše patnácti letech od instalace je to celé takové… kompromisní, řekněme. Ale tlumiče alespoň příjemně vyměkly, a tak vůz už nekope do ledvin na každé prasklině v asfaltu. 

Motor, jehož 92 kilowattů v sérii příjemně táhlo v celém spektru otáček a v tandemu s hydroměničem, který sice nabízel možnost manuálního řazení, ale kdo by ji při odpočinku za volantem používal, byl v sérii docela úsporný a mile nezáludný. S nepříliš ostrou odezvou na plyn to celé působilo dost kulatě a vypočitatelně. Zkrátka cestovatelský (nebo taxikářský) ideál. Well, not anymore. Načipování způsobilo, že se tato křehká rovnováha dokonale rozhodila a převodovka občas řadí příliš brzy, jindy pozdě, občas cukne a občas zaspí. Do toho přidejte vyšší spotřebu a sice teoreticky vyšší výkon, ale k čemu to s dlouhým řízením, automatem a otevřeným diferenciálem má jako být dobré? Nevím. 

Přitom jinak je céčko fakt příjemné místo životu a rozjímání. Palubní deska je koncipovaná přesně v duchu přelomu osmdesátých a devadesátých let, nabízí plejádu různých knoflíků na černém podkladů, plasty ale příkladně lícují i po letech, nikde nic nepraská, neprohýbá se ani nevrže. Zpracování je opravdu prémiové a ačkoli jsme si z téhle generace Mercedesů dřív dělali legraci kvůli spínačům, které se zde montovaly v závislosti na výbavě vždy ve stejném pořadí, a tak občas vypadaly jako vylámané zuby, zestárl tenhle design se ctí a z hlediska ergonomie mu vlastně není co vyčítat ani dnes. 

Mám moc rád velký volant s vystouplým věncem, řadicí páku s jasným mechanickým chodem v intuitivní kulise, přesné cvakání velkých přepínačů, které sice  trochu připomínají náklaďák, ale komu by to vadilo. Vždyť sedačky zas působí, jako by potiskem vypadly z městského autobusu. Jsou ale docela pohodlné. Budíky mžourají do tmy příjemnou oranžovou září, která netahá za oči, dojem trochu kaží jen aftermarket rádio, které ve vší té důstojné účelnosti působí opravdu lacině. Jako úlitbu každodenní použitelnosti ho ale naprosto chápu, jeho originální předchůdce uměl v jinak celkem vysoké základní výbavě Esprit přehrávat pouze magnetofonové pásky. 

Dokonce i zvenku si vůz navzdory své karosářské unavenosti stále drží svou důstojnost a jeho jednoduché křivky stárnou s grácií. Image vozu nepomáhá ani stigma, které léty, jak se více a více vybydlené kusy objevovaly v majetku různých pochybných existencí, postupně starý Mercedes získal. Ale oprostíme-li se od toho všeho, nahlédneme-li na vůz bez předsudků, vidíme pořád klasický tříprostorový sedan té správné koncepce. Přední kola jsou hodně vepředu, pod dlouhým víkem vrní motor uložený podélně, přední sklo se svažuje v ostrém úhlu,  kufr navazuje v jedné přímce na linii kapoty a oken. Tmavý B sloupek dále zjednodušuje už tak čitelný tvar. Žádné samoúčelné kudrlinky, jen utilitární, ale přesto důstojný obrys. Zelenomodrá metalíza je pak jakousi veselou vzpomínkou na devadesátá léta. Jistě by ladila k fialovému saku nebo neonové šusťákovce. 

Verdikt

Devadesátkový Mercedes by pro mě byl logickým pokračováním, kam se od devadesátkového Volva posunout. Je důstojný, festovní, konzervativní, pohodlný a tak nějak staromilsky v pořádku. Ne teda tenhle konkrétní kus, ten raději zase vrátím majiteli, který s ním je spokojený a já mu to moc přeji. Každému dle chuti, nepovažuji se v žádném případě za arbitra toho, co je správné a co ne. Dva týdny pohledu na svět přes hvězdu na kapotě jsem si ale moc užil. Usednout do černé židličky, zařadit poslepu jedním vrzem “D” a za mžourání oranžových číslic na tachometru polykat dálniční kilometry je v tomhle mnohoodstínovém voze stále velmi odpočinková činnost i navzdory všem jeho sportovním úpravám. 

Technické údaje

Mercedes W202 C220 CDI facelift (1996-2000)
Výbavový stupeň Esprit
Motor naftový čtyřválec podélně, 2148 DOHC přeplňovaný
Výkon: 92 kW (125 koní)
Točivý moment: 300 Nm
Z nuly na sto: 10,5 vteřiny
Maximální rychlost: 198 km/h
Spotřeba dle tabulek: 6,1/100