Mercedes C220 CDI: Překvapivý zážitek

Moje spotřební stříbrné Mondié potřebuje pravidelnou dávku filtrů, olejů, nátěrů a čepů, proto jsem jej odstavil do servisu a vysomroval zápůjčku Mercedesu C220 CDI z roku 1999. Jeho design, výstřední jako zámková dlažba, sice zdobí zuřivě zelená metalíza, automatická převodovka na druhou stranu naznačuje, že co do jízdních zážitků půjde o typický smradlavý dědkomobil. Leč historie tohoto konkrétního kusu je poněkud květnatější…

Předně má sportovní podvozek. Ano, někomu přišlo jako dobrý nápad dát do naftového automatického mercedesu sportovní podvozek. Výsledkem je simulátor kopajícího koně. Na jakékoli nerovnosti, kterou člověk pomalu přejede, auto zadrncá a za odměnu kopne do ledvin. Aby toho nebylo málo, došlo také na čip (pič?) tuning. Což má za následek časté ‚pády do nouzáku‘. V letošních vedrech stačilo ujet asi 100 metrů a motor management se rozhodl, že výkon nebude a basta.

Ale ochladilo se. Čtyřválcový chrochták má papírově 94 kW. Papírově. Odstranění všeho rozumného z elektroniky řízení motoru má za následek mohutnou turbodíru, pitoreskní kvílení turbíny a explozi výkonu následovanou šarmantními kouřovými efekty. Díky zadnímu náhonu a vypínatelnému protiprokluzu se dá projíždění utažených zatáček přirovnat k poslechu písní Rolling Stones (I can`t get no satisfaction) a Toma Waitse (Hold On), a to ve zcela náhodném pořadí. Někdy se merděděs rozhodne, že foukání nebude, a zatáčku propluží za trapného prdění předních kol, jindy se prkenně vzepře, hvízdne jako svišť a otestuje rychlost řízení (pomalé). Pedál plynu je v tomto dění jen jakýmsi prostředkem vyjádření tužeb. Je to spíše o modlitbě k bohu a očekávání věcí příštích než o spojení jezdce a vozu.

Hrozné, že? 

Ne tak docela. Byl jsem celým přístrojem ze začátku značně znechucen. Bolela mne záda, jet rychle jsem se bál, protože turbodíra někdy vyvolávala nechtěná nepředjetí a věčný strach z toho, že to zase zastávkuje a já pojedu po D1 devadesátkou do kopce, mě naplňovala nervozitou, vztekem, nebo naopak apatií.

Ale pak jsem si začal hrát. Začal jsem hledat způsob, jak si objednat správné množství výkonu na správné datum. Zjistil jsem, že pokud se na hrbolech nebrzdí, automobil se změní v kladívko a cestu změní v chaotickou změť pouze malých nerovností, zjistil jsem dokonce, že je to pohodlnější než Mondié v pravém pruhu D1. Vrátil jsem se do svých mladých let, kdy jsem musel nad ovládáním auta přemýšlet, bavil jsem se tím, jak v mém mozku balancují tři myšlenky na ostří nože – strach z bojkotu a pádu do nouzáku, snaha o maximum rychlosti a bolest z drásání podvozku.

Uvědomil jsem si, že to, co hledám na klasických vozech – nedokonalost, složitost, obhroublost, charisma –, se zde naprostým omylem dostavilo. 

Pokud nemáte peníze na klasický sporťák a chcete něco, co vás donutí u řízení přemýšlet, projeďte se potuněným krámem. Jen si dejte pozor na image. ;-)