Lincoln Town Car 2005: Vypadá podobně jako předchůdce, ale...

Pravidelní čtenáři Autíčkáře si možná vzpomínají na to, že  před měsícem jsem tu už o Lincolnu Town Car cosi napsal. Nemusíte se ale bát, tak špatně, abychom jedno auto dřenili do dvou článků na tom ještě nejsme. Dneska se podíváme na nástupce už predstaveného béžového sedanu z roku 1998, o sedm let mladší modrý. A ačkoli vypadá, obzvláště zezadu, dost podobně, je to překvapivě dost jiné auto. Přitom to ani není vyloženě nová generace. Oba vozy se označují jako mk3, v roce 2003 ale proběhl velmi zásadní facelift, který Town Car změnil prakticky od základů. 

Předem se omlouvám těm z vás, kteří při čtení o starším kousku pociťovali nutkání sobě takový velký vůz také pořídit, ale pak si racionálně řekli, že to je přeci jen už moc staré a kompromisní auto. “Modrý” totiž většinu chyb “béžového” napravuje a je o pořádný kus použitelnější pro každodenní provoz. Takže ho pravděpodobně budete po tomhle článku zase urgentně potřebovat. Není zač. 

Začneme ale těmi věcmi, které zůstaly pěkně při starém. Pořád je to pět a půl metru dlouhý vehikl na rámu (i když prý zásadně inovovaném rámu), ve předu stále tepe spolehlivý 4,6 litrový Modular roztáčející samozřejmě zadní kolečka přes čtyřkvaltový hydroměnič. Motor by se neměl lišit prakticky v ničem, osobně jsem se ale s “modrým” nedostal na spotřebu “béžového”, žral mi permanentně tak o tři a půl, čtyři litry více. Podle Františka za to může netěsnost ve svodech ovlivňující hodnoty vykazované lambda sondami.

Lincoln je pořád obsaditelný šesti lidmi ve dvou řadách na gaučích po třech, řadí se pod volantem, koberce mají zbytečně vysoký vlas a sedačky by se hodily spíše do klubovny, než automobilu. Zůstává tu i plno elektrické výbavy v typickém americkém provedení “kůže, plast a plastové dřevo”, oproti starší generaci je to ale přeci jen propracované trochu lépe. Přibyly třeba elegantní analogové hodiny, parkovací senzory, které se vzhledem k dlouhému kufru fakt hodí, posuvné pedály a v neposlední řadě taky střešní okno.

Jízda je pořád spíše poklidná, než nějak závodní, na první dobrou ale poznáte zásadní rozdíl v řízení. To je od modelového roku 2003 konečně hřebenové, navíc s posilovačem s proměnným účinkem. Tudíž již nevyžaduje neustále korekce, je přesnější, jde trochu víc ztuha a mezi koncovými polohami je asi o otáčku méně. S autem se díky tomu jezdí mnohem lépe, trochu tu ale chybí takový ten stylový pocit z rychlého točení přeposilovaným kormidlem. 

Jistější je i podvozek – i na něm se provedly zásadní inovace v zavěšení přední i zadní nápravy a tak se v tomto voze z roku 2006 už svojí čitelností trochu blíží osmdesátkovým evropským autům. Nemusíte se bát, z rozhoupané jachy se rozhodně nestal uskákaný oslík, jen už každý větší hup na silnici nehází zadní nápravou deset centimetrů do strany. Je to zkrátka méně žebřiňák a více automobil. 

Trochu se tím ztrácí specifický fun factor staršího vozu, který šlo řídit bohémským roztáčením volantu a houpáním se zleva do prava, v onom konkrétním případě je to navíc umocněno opotřebovanými tlumiči, nefunkční kontrolou trakce a měkkými zimními pryžemi. To je ale asi jediná (a ještě značně neobjektivní) nevýhoda, kterou sebou řada inovací nese. 

Poslední generaci rámového Town Caru lze zkrátka úplně normálně provozovat jako automobil pro každý den. Ano, je možná trochu větší, než běžná konfekce, také žere malinko víc, ale jinak na něm není nic moc divného. Provoz už nebrzdí, dálniční rychlosti zvládá úplně v klidu, pořád patří k rychlejší půlce toho, co po našich silnicích jezdí. Interiér ztratil něco ze své laciné plastovitosti a ačkoli měnič na šest CD není úplně posledním výkřikem technologie, je vcelku soudobý a rozhodně mě neuráží. 

Pořád si v něm hlavně parádně odpočinete, není to dragster, ale luxusní sedan, který ve své době cílil na podobnou zákaznickou skupinu, jako třeba pětkový bavorák, nebo éčko od Mercedesu. Pohodlím a pocitem z jízdy mi trochu připomíná starš velké Lexusy, přidává k tomu ale trochu vidláctví a část japonské preciznosti mění za těžko uchopitelnou bohémskou rozevlátost.

Verdikt

Poslední vyráběná generace Town Caru se velmi blíží tomu, co bych označil za svůj ideál vozu pro každý den. Určitě nejsem sám, kdo posledních pár let hladově observuje inzertní servery a je smutný z cen Fordů Crown Victoria, mnohdy s dost zničenými a chudými interiéry. Tohle auto je o pořádný kus lépe vybavené a nabídne i sofistikovanější podvozek, řízení a pro někoho možná i hezčí vzhled. Přitom je to pořád platforma Panther. Ano, pravděpodobně bude těžší ho ztunit v cosi co pálí gumy na počkání, ale pokud vám jde o pohodlné ježdění s véosmou na vzduchu, je tohle vaše weapon of choice. Ačkoli mi na prvních kilometrech přišel po přesednutí ze staršího modelu zbytečně tvrdý, po třech týdnech musím objektivně říci, že vývoj šel správným směrem a je to mnohem lepší auto (a starší béžový mi teď přijde zas zbytečně rozměklý). 

Technické údaje

Motor: Atmosferický osmiválec do V, 4,6 litru. Modular
Výkon soustavy: 153 kW (205 koní) 
Točivý moment: 380 Nm 
Převodovka: hydroměničová automatická 4st 4R75 W
Maximální rychlost: 180 km/h, omezovač. Bez omezovače prý 214 km/h. 
Rozměry: D: 5624 mm, Š: 1994 mm, V: 1491 mm
Hmotnost: 1982 kg 
Zrychlení 0–100 km/h: 11 s 
Průměrná spotřeba v testu: 12,0 l/100 km
Cena v roce 2006: 42 500 USD
Cena dnes: kolem 200 tisíc, ale je jich na trhu málo