Autíčkář se ptá: Posloucháte za volantem nebezpečné songy?

Nedávný exkurs do vašich řidičských úchylek a zlozvyků mě poučil i zahřál u srdce, proto si dneska dovolím na něj volně navázat. Hudba v autě. Krásná to věc, bez níž si jízdu neumím vůbec představit. Nepotřebuju k životu tempomat, nepotřebuju couvací kamery, obejdu se (i když někdy nerada) bez vyhřívaných sedaček, ale v žádném případě se neobejdu bez hudby. A ne, sebeširší nabídka rádiových stanic nestačí, prostě si chci pustit to svoje. Tahle závislost mě předem vylučuje jako majitelku veteránů a perspektivních youngtimerů, protože transplantovat do nich poslouchatelnou reprosoustavu a radio kompatibilní s chytrým telefonem by bylo stejně šeredné jako drahé. Dodnes málokdo ví, že jsem svůj rodinný Ford Puma neprodala kvůli kovomorce a titěrným zadním sedačkám, ale kvůli tomu, že mi dlouhodobým působením vedra a mrazu chcíplo poslední cédéčko. Mizerný soundsystém mi zkrátka dokáže otrávit i jízdu v jinak povedeném autě, a pokud jsem kvůli tomu povrchní fiflena, která neví, co je dobré, tak bohužel.

Hudbu v autě tedy poslouchám pořád a musím se přiznat, že poměrně nahlas. Ideálně tak, že se klepou okna. To pravé potěšení přichází až ve chvíli, kdy beaty a tóny vnímám celým tělem, nejenom ušima. Počátek použití auta coby soukromého koncertního sálu se datuje nejspíš do doby, kdy byly děti malé a jízda o samotě představovala jednu z mála příležitostí, jak si do hlavy pustit nějaký pořádný kravál. Průběžně jsem také zjišťovala (za vydatné podpory svého automechanika), že hlasitá produkce je jedním z nejcennějších spojenců provozovatele vozidel, která už nejsou právě nová a při jízdě hlásají svůj světonázor prostřednictvím celé plejády pazvuků – neškodných, nicméně otravných. Ale i u nových aut se kamuflážní funkce občas šikne. Právě teď jezdím aktuální Imprezou, a i když nekriticky miluju subarácký pohon, zvuk motoru zápasícího s CVT prostě nic libozvučného není (audio je nicméně velmi slušné i bez účasti slavných značek).

Samozřejmě existují situace, kdy rámusení z repráku dobrovolně ztiším či vypnu. Občas je potřebné či žádoucí poslouchat motor, někdy si povídám s posádkou, vezu babičku, která žádné krákorání nesnese, nebo mě bolí hlava. To ale nic nemění na tom, jak vypadá ideální stav – sedět v autě sama, otočit volume doprava a pořádně na to dupnout…

A tím se dostáváme k otázce, co vlastně hudba v kabině dělá s řidičem. Pustíte-li si na plné kule svého oblíbeného interpreta, dělá to něco s vaším stylem jízdy? Cítíte se energičtější? Klidnější? Odvážnější? Agresivnější? Měníte se z očkovaného civilizovaného občana v primitivní zvíře? (Nebo naopak?)

Podle výzkumu z Memorial University of Newfoundland může poslech hlasité hudby (95 dB a více) prodloužit reakční čas řidiče až o 20 %, což není zrovna málo. Existuje prý i souvislost mezi rychlostí rytmu skladby a vnímáním rychlosti jízdy – pod vlivem svižných beatů mají řidiči sklon podhodnocovat svou aktuální rychlost až o 45 km/h. V autě jsou údajně nejbezpečnější skladby, jejichž bpm odpovídá lidskému srdečnímu tepu, tedy 60-80 za minutu. Naproti tomu bpm 120 a víc přináší rizikové chování jako časté změny jízdních pruhů, překračování rychlosti, jízdu na červenou, alkohol a drogy hadr. (Mimochodem, v Británii můžete za příliš hlasitou hudbu v autě dostat pokutu 100 liber.) Tady už mi to vědátorství začíná malinko haprovat, protože opravdu nevím, komu prospěje, když za volantem usnu, byť by to byl příjemný šlofíček s doprovodem Mozarta nebo Maxe Richtera.

K hudebním stylům se studie vyjadřuje následovně: Poslech heavy metalu obecně zvyšuje pravděpodobnost bezohledného chování za volantem, stejně je tomu i při poslechu hard rocku; techno je nebezpečné hlavně pro mladé řidiče, zvyšuje úroveň jejich agresivity. Ehm ehm… větřím tu zbytečný hejt. Abychom se v těch číslech neztratili, sestavila britská leasingová společnost Moneybarn dokonce žebříček pěti nejbezpečnějších písniček:

Stairway to heaven (Led Zeppelin)
Under the bridge (Red Hot Chili Peppers)
God's plan (Drake)
Africa (Toto)
Location (Khalid)

a pěti nejnebezpečnějších:

American Idiot (Green Day)
Party in the U.S.A (Miley Cyrus)
Mr. Brightside (The Killers)
Don’t Let Me Down (The Chainsmokers)
Born to Run (Bruce Springsteen)

Neptejte se mě, jak na to přišli…

Jelikož nemám v hlavě metronom, většinou netuším, jakým bpm právě pouštěná skladba oplývá. Žiju tedy v blažené nevědomosti, jestli se zrovna chovám jako dáma, nebo chuligán. Naslouchám pouze svému limbickému systému neboli savčímu mozku, který mi diktuje, co je dobré a co není. A dál jsem přesvědčená o tom, že až na výjimky mi Scooter za volantem prokáže lepší službu než Enya, no offense intended. U vás to samozřejmě může být právě naopak. Hudební vkus je věc tajemná a nevyzpytatelná, stejně tak účinky, jaké mají různé druhy muziky na různé lidi.

Pojďme světu ukázat, že žádná univerzální pravidla neplatí. Máte radši hudbu, ticho, nebo přátelské klapání svého tédéíčka? Máte divný hudební vkus a jste na něj hrdí? Svěřte se nám, pokud patříte k lidem, kteří nejraději relaxují při poslechu techna, zatímco lehký jazz jim zvedá tepovku. Svěřte se nám ale i v případě, že byste všem řidičům povinně naordinovali poslech velrybího zpěvu, nebo radio v autě úplně zakázali. Diskuse je vaše.

Komentáře