Autíčkář se ptá: Zábavný prcek, který může stát venku

Na myšlenku pořídit si nové auto mě přivedl pronajímatel garážového stání pro můj Citroën C4. Je to asi týden, co mi od něj přišel mail, že mi opět zvedá nájem. Stále sice zůstává v rozumných mezích na dvou tisících měsíčně, ale procentuálně mi ho navýšil o 20 %. Navíc místo samotné není garáž v pravém slova smyslu, je to jen kryté stání a je vzdáleno celých 2,1 km od mého bydliště.

Když to spojím s tím, že se momentálně nemálo zdražuje úplně všechno, nějak se mi přestává chtít za toto místo platit. Ne že by mě ty skoro dva tisíce měly ruinovat, jen si je dovedu představit utracené jinak než za tolik vzdálený kus asfaltu se střechou. Radši bych parkoval v blízkosti domu, i kdyby to znamenalo na veřejném parkovišti venku.

Jenže zde nechci parkovat svou C4. Je to moje první auto, je v krásném stavu, prakticky bez škrábanců, stále nemá najeto ani 60 000 km a je to model s asi nejspolehlivějším motorem v tehdejší nabídce, benzínovou šestnáctistovkou ze slavné řady TU. Bylo by mi hrozně líto ji nechávat napospas živlům a neopatrným řidičům, mám ji na to moc rád.

Zároveň ji nechci prodávat, stejně bych za ni nic moc nedostal a naše cesty by se musely rozdělit. Tak jsem si začal pohrávat s myšlenkou, že ji nastálo zaparkuji u rodičů, kde naštěstí místo pod střechou ještě nějaké je, a budu s ní jezdit jen svátečně jako s C6 a Plurielem. Vím, že zrovna z ní nikdy youngtimer nebude, ale prostě ji nedokážu trápit ani říct sbohem, moc jsme toho spolu zažili.

V Brně ale nechci být úplně bez auta. Je pravda, že to vlastně vůbec není problém a bylo by to finančně zdaleka nejrozumnější, ale já hromadnou dopravu z mnoha důvodů nemám rád a sdílené věci včetně aut teprve ne. Tudíž jsem začal přemýšlet nad pořízením nového brněnského povozu. Toto auto však vybírám úplně jinak než jakékoli jiné, které jsem doposud sháněl.

Nebude jezdit denně, protože do práce si dojdu pěšky. Jeho úkolem bude poskočení řekněme jednou za dva týdny do obchodu a za kamarády, co bydlí dál od centra, plus jednou za pět až šest týdnů přepravení se za rodinou na Znojemsko po okreskách, dálniční známku nejsem ochoten platit.

Taky by mělo být co možná nejmenší, poněvadž parkování venku znamená hledání i v modrých zónách s celodenní regulací, tak abych se vešel do co nejmenší mezery. Ostatně stejně nic velkého nepotřebuju, nejčastěji jezdím sám nebo s jedním člověkem a ani ten nejlepší sedan komfortem nepřebije mou C6, tak proč to vůbec řešit.

Vozítko musí být jednoduché kvůli za mne stále platnému pořekadlu: Co v autě není, nemůže se rozbít. Trvám jen na funkční klimatizaci a rádiu. Pak by bylo fajn, kdyby mělo nějaké aspoň trochu zábavné jízdní vlastnosti, byť samozřejmě nic světoborného nečekám. A ještě nesmí stát o moc víc než okolo 50 000 Kč, aby to mělo aspoň za nehet ekonomického smyslu. Ono stejně nemá, chápu, ale já být bez auta prostě nechci.

Nejpodstatnějším kritériem je však to, že mi na tom autě nesmí moc záležet. Hledám model, u kterého mne nebude trápit, že na něj prší, čůrají psi a odírají ho řidiči, co neumí parkovat. Nemyslím tím, že bych mu ani neměnil olej nebo něco takového, jen aby to byl vůz, ke kterému si nevybuduji takový vztah, abych nakonec začal shánět kryté stání i pro něj. Dopsoud jsem vymyslel toto:

Citroën C1

Jako první mě samozřejmě napadlo zůstat doma. Proč taky hledat v neznámých vodách, když de facto ideální průsečík požadavků nabízí i Citroën. Cé-jednička první generace je trpaslík, ve kterém je přitom pro dva poměrně dost místa, snaživý tříváleček od Toyoty a hravý podvozek s koly v rozích umožňují i nějaké to hraní, jednoduchá technika moc nezlobí (tedy co vím) a cenově se pohybuje právě okolo stanovené sumy.

Jenže jsou s ním spojené dva problémy. Ten první je, že většina kusů sloužila jako služební auta řidičů rozvážkových služeb a měla natolik těžký život, že jsou dnes těsně před smrtí nebo dávno po ní. Samozřejmě, za danou cenu nemůžu čekat zázraky, ale auto po Pizza Guys vážně nechci. Tato potíž se nicméně dá vyřešit tím, že se soustředím na pětidveřové modely, za které si většinou připláceli jen soukromníci.

Palčivější komplikací pro mne je, že je to Citroën. Jak víte, já mám pro ně až nezdravou slabost a strpím i objektivně hrozné modely. U mne tak reálně hrozí, že se zamiluju i do tohoto typu a bude to zase na parkování pod střechou. Ano, auto je způlky Toyota, ale to nepomůže, neb mám rád i tuto asijskou značku. A koukat po Aygu nebo 107 je taky polovičaté, pořád mi bude běžet hlavou, že jsem mohl zůstat věrný a mít je jako C1.

Hyundai i10

Dalším nápadem byla tato nákupní taška z Koreje. Í-desítka je ještě o něco praktičtější a vzdušnější než C1, přitom skoro stejně malinká. Taky je docela jednoduchá a na danou třídu i relativně komfortní. K tomu všemu pochází z pro mě nezajímavé části Asie, což značí, že bych si k ní zajisté nevytvořil vztah.

I tady však vidím komplikace. Zaprvé, pokud si dobře pamatuju, tento Hyundai obecně nemá moc dobré jízdní vlastnosti. Je úzký, vysoký a stojí i na danou třídu na uzoučkých kolečkách. Myslím si, že v tomto případě by to byl až moc velký extrém co se absence zábavy za volantem týče, což přece nechci.

Zadruhé, za dané peníze koupím jen ošklivou první generaci a ještě pouze nejojetější exempláře, ty hezčí se prodávají tak za 70 000 Kč a výš. Jistě, toto auto by mi bylo ze všeho nejvíc jedno, ať do něho klidně nacouvá třeba bagr, whatever. Jenže za tak nevzhledný a jízdně nezáživný stroj, který sotva potřebuji, je i má ideální částka zbytečně moc.

Ford Ka

Zde se dostávám k poměrně horkému kandidátovi. Ford Ka první generace je šikovné malé autíčko. Jeho new edge design je už opravdu starý, ale pořád za mne plný zajímavých nápadů. Jednodušší už být technicky nemůže a dva lidé se do něj bez potíží vejdou. Jako bonus přihazuje dospělácký čtyřválec o objemu 1.3 litru a legendární zábavné jízdní vlastnosti.

Jemu bych byl i ochoten odpustit německý původ. Auta z této země sice opravdu nemám rád, ale tady se můžu před sebou samým vymlouvat na to, že Ka bývalo velmi populární ve Velké Británii, již naopak vnímám poměrně kladně. Považovali ho tam za pomalu domácí auto, takže já můžu taky.

Zádrhel s malou fordkou je hlavně ten, že je moc stará a hodně trpí na rez. Tím pádem už káčka bohužel prostě nejsou a když, tak při mnou požadovaném používání v jakémkoliv nečase dlouho nevydrží. Což je škoda, protože jinak si myslím, že bych i měl vítěze.

Suzuki Swift

Na vrcholu mých úvah tak momentálně leží první moderní generace Suzuki Swift. To je řidičsky poměrně vděčné auto s živými motory, jehož podvozek sloužil jako základ i pro výbornou verzi Sport, tudíž nemůže být špatný. Je i relativně praktický a jen o něco větší než ostatní auta z výběru. A protože mé srdce zajímají z Japonců spíš už zmíněné Toyoty (Daihatsu, Lexusy, prostě vše co dělají) a Hondy (a dřív Mitsubishi, to už jsme si vysvětlili), ještě by mi nemuselo vadit ho parkovat venku.

Jen si u něho nejsem jistý spolehlivostí. Nevím o žádných velkých závadách, na které by trpělo, ale to je tím, že o autě nevím z dlouhodobého hlediska nic. Nikdo v mém okolí ho (ani jiné novejší Suzuki) nemá, nikdy jsem o něm od nikoho nic neslyšel, skoro jako by nebylo. Na silnicích jich také moc nejezdí, což nevím, jestli je dáno jen původním nezájmem zákazníků, nebo právě současnými potížemi.

V neposlední řadě mě pak trápí jeho cena. Za 50 000 Kč ho ani neseženu, začíná u sedmdesáti za nejhorší kusy a použitelné jsou minimálně okolo stovky. Takto, za jízdně dobré japonské auto bych ty peníze možná i dal. Taky to ještě není částka, při které se garáž hledá pro samotnou ochranu vložených peněz. Jenže říkám si, že tady už bych musel čekat čtyři roky, než se mi ušetřené peníze za kryté stání vrátí a to nepočítám pojištění. Nevím, jestli to za to vůbec stojí.

Tak se s žádostí o radu obracím na vás. Co myslíte? Který z daných čtyř kandidátů by byl nejlepší? Nebo vás napadá ještě jiné malé a jízdně zajímavé auto na občasné ježdění hlavně po městě, které se však dá sehnat za poměrně drobný peníz a klidně tak může stát venku? Budu rád za jakýkoli nápad.

Komentáře