clanek/clanek

Když se v hospodě zrovna nediskutuje o základním dilematu lidského života – totiž je-li váš vůz lepší než oktávka v dýzlu – řeč se občas stočí na věci, které by dotyční na silnici nikdy neudělali. No dobře… častěji diskutující skončí u výčtu pravidel silničního provozu, která jsou jim k smíchu a jejichž porušování je málem otázkou cti. Věřili byste tomu, že se pořád ještě najdou lidi, kteří vám budou tvrdit, že bezpečnostní pásy nikdy, protože se v případě nehody promění ve svěrací kazajku, která vás uvězní v plamenech (pravidelně doloženo konkrétními případy z okolních vísek)? Následuje licitace o nejzásadnější překročení povolené rychlosti a počet piv, po nichž je řidičova pozornost stejně dobrá, ne-li lepší než za střízliva.

Na podobných debatách mě fascinuje zejména fakt, jak odlišně má každý z nás nastavenou toleranci k přestupkům i pravidlům samotným. Já osobně – jakožto dlouholetá obyvatelka hlavního města – jsem kupříkladu totálně imunní vůči pravidlům týkajících se parkování. Vyhýbám se jen místům vyhrazeným pro invalidy a očividně používaným vjezdům, jinak mě nic nezastaví a tímto se omlouvám všem, kdo museli mé auto obcházet na chodníku nebo objíždět v úzké uličce. Dnes a denně přitom slýchávám z okolí argument “autem nepojedu, vždyť tam nejde zaparkovat”. Snad za to může má bezbřehá lenost, ale takovou situaci neznám. Jsou místa, kde je to složitější, ale “nejde”? Všechno jde. Nanejvýš to občas stojí peníze.

Pak jsou tu předpisy a nařízení, k nimž nemám vyhraněný postoj, tudíž je dodržuju tak nějak podle situace a nálady. K rychlostním limitům zaujímám souhlasné stanovisko většinou jen tam, kde hrozí nebezpečí sankcí. Jinak se řídím spíš instinktem, rozumem a snahou o plynulost provozu. V obcích také strachem, že mi pod kola vběhne kočka a já nestihnu zabrzdit. Zákazy stání a zastavení beru spíš jako doporučení, sem tam se otočím na semaforech, zimní a letní pneumatiky měním pravidelně s kvartálním zpožděním. Občas vezmu v autě do ruky mobil, když si chci přečíst zprávy nebo se mrknout na navigaci (tu žádný z mých vozů defaultně nemá). Na druhé straně nechápu, proč tolik lidí za volantem telefonuje bez handsfree, i když je jejich auto touto funkcí vybaveno. Takový výjev potkávám dnes a denně – aktuální model vozu a za volantem osoba s mobilem u ucha. Může mi to někdo vysvětlit?

Na opačné straně spektra se nachází škatulka s popiskem “tabu”. Není právě přeplněná, něco málo se v ní přesto najde. Radši dopředu uvádím na pravou míru, že nebudu mluvit o případech, kdy vezu člena rodiny na pohotovost a vedle kroucení volantem se snažím zastavit tepenné krvácení. V takové situaci přirozeně veškerá tabu padají. Když ovšem pominu otázky života a smrti, například pod vlivem za volant skutečně nesedám za žádných okolností. A jsem upřímně v šoku pokaždé, když se přichomýtnu k nějaké vesnické merendě, jejíž nachmelení účastníci po skončení kulturního programu nad ránem sedají do svých vozů a vyrážejí vstříc východu slunce. Já vím, já vím, ne všude funguje noční hromadná doprava, ne všude jezdí taxíky a na procházku člověk za svítání nemá vždycky náladu. Přesto se v mém světě něco takového zkrátka nedělá, i kdyby jen proto, že život bez řidičáku by mi přišel smutný a krajně nepohodlný.

Výjimky nedělám ani v případě bezpečnostních pásů. Z Alberta na rohu ten kousek bez pásu dojedu, ale tím to hasne. A když jde o děti, stává se ze mě rakousko-uherský úředník, s nímž se nedá usmlouvat ani metr. Možná si myslíte, že takovou samozřejmost ani nemá cenu zmiňovat, ale zrovna včera jsem kdesi v pražském štrůdlu viděla drobotinu hemžící se po zadních sedadlech úplně navolno.

Další případ není tak docela tabu, ale jen s velkým sebezapřením a krajní nechutí předjíždím na dálnici zprava. Zejména proto, že kterýkoliv z vagónků vláčku přede mnou může zničehonic zamířit do bezpečí pravého pruhu a nepodívat se přitom do zrcátka. Ale co naplat, kdo jezdí po českých dálnicích, musí se občas k podobnému manévru odhodlat, aby ze samé frustrace nerozhryzal volant.

Nyní očekávám, že mě v tom nenecháte a svěříte se s vlastními silničními hříchy. Která pravidla puntičkářsky dodržujete, ať už z důvodu mravnosti, špatných zkušeností, nebo obsedantně kompulsivní poruchy? Na které předpisy naopak kašlete, protože stejně nikomu neprospívají? Prozraďte nám to v komentářích.

Komentáře