Poprvé ve svém: Jaká byla první auta našich redaktorů?

První automobil má v historii nadšeného petrolheada zvláštní místo. Zpravidla nejde o žádný hodnotný silný vůz, nezřídkakdy je to spíš nebetyčný krám se zanedbanou údržbou, na který sotva stačil napjatý studentský rozpočet, nebo slabá podmotorovaná lowcost krabice, kterou zakoupili nebohému mladému motoristovi rodiče řídíce se poučkou, že rychlost zabíjí. Přesto jsou vzpomínky na první auto většinou pěkné. Ani u naší redakce tomu nebylo jinak. Na dnešek jsme posbírali střípky vzpomínek našich redaktorů na jejich první auta. Mimochodem z toho také vyplývá, že máme docela vkus, protože nadpoloviční většina všech prvních aut byly klasické tříprostorové sedany.

Viola – Volvo 460

Není to první auto, kterým jsem jezdila, ale za ‚svoje‘ první ho považuju. Snad proto, že jsme ho kupovali jako první ‚rodinný‘ vůz s mým mužem. Fakt, že spolu stále žijeme, je hezkým důkazem rčení, že co tě nezabije, to tě posílí. Zachovali jsme se totiž jako učebnicoví hejlové, a to s učebnicovými následky. Bylo tam všechno – hezké sliby, na místě úplně jiné auto, cena neočekávaně vyšší a pak porucha hned na cestě z Brna domů. Dneska je z toho, jak se můj muž vrátil z koupě auta bez peněz a stopem, naštěstí už jen hezká historka.

To auto jsme ale svorně milovali. Jezdilo rychle, žralo jako protržené, při jízdě znělo jako zvonkohra, přední masku mělo trochu nakřivo, zkrátka charakteru na rozdávání. Začala jsem v něm opět řídit po nekolikaleté pauze, takže se k němu váží všechny počáteční stresy z městského provozu i mrazivá rána, kdy jsem radši vstávala v pět, abych se dostala ze Žižkova na Smíchov do práce ještě prázdnou Prahou. Bohužel, s vidinou blížícího se rodičovství jsme charismatickou čtyřistašedesátku zbaběle opustili a pořídili sobě výrazně novější V70.

Jeník – Chrysler LeBaron

Udělal jsem pošetilost a koupil auto z toho opačného břehu Atlantiku, té ne právě nejvěhlasnější značky, té ne právě nejlepší řady, a aby bylo dílo dokonalé, auto bylo vyrobeno v Kanadě. Navíc jsem s ním před zaplacením kupní ceny neujel ani metr. Jak to asi mohlo dopadnout? Koupil jsem ho omylem. Byla to finanční katastrofa. Ale je to po čertech zajímavá hračka… Pokud vás zajímá víc, přečtěte si níže mojí prvotinu v roli motoristického novináře z dob, kdy bylo Kubajzovi třináct let, kde své první auto posuzuji okem moudrým…ne, kecám, píšu tam hovadiny.

https://www.autorevue.cz/chrysler-lebaron-vydedenec-zkusenosti_3#articleStart

Koukám, že jsem lhal už před lety. "Kola brzdí vepředu větrané kotouče a vzadu bubny." – tam správně mělo být: "Kola brzdí vepředu větrané kotouče a vzadu buben."
Já bych tu pitomou třikolku chtěl asi zpátky. Anebo bych chtěl být mladý. Anebo oboje.

Honza Křeček – Lancia Lybra

Kdysi jsem se svezl novou v Itálii a hrozně se mi to auto líbilo. Tak jsem si ho musel pořídit. Mělo pětiválec a fantastických 150 koní. Tehdy fantastických. Tehdy pro mě fantastických… no prostě docela to jelo. Hned první den se mi podařilo zabouchnout si v něm klíče, druhý den jsem přišel při výměně žárovky o tři prsty a jednu ruku, třetí den bylo potřeba vyměnit svíčky, ke kterým v bazaru wapkou procpali po deci vody, a čtvrtý den už jsem to auto miloval. A jo, to na fotce interiéru je T-Mobile G1 - a to byl tehdy chytrý telefon!

Dan – Mazda Xedos 6

Letos to bude 15 let od chvíle kdy jsem poprvé mohl legálně sednout za volant. Od té doby jsem za volantem nakroutil nějakých 750000 km a vyzkoušel nižší stovky aut. Na ty první kilometry v tom prvním autě se však nikdy nezapomíná. Řidičské oprávnění jsem získal ve chvíli, kdy jsme doma měli menší přebytek aut (2 služební a dvě soukromá na tři řidiče), díky tomu jsem nemusel investovat do pořízení prvního vozu a jen jsem se ujal jednoho nepotřebného. Oním nepotřebným byla tehdy Mazda Xedos 6, která stála nehnutě asi dva roky v garáži. Dodnes si pamatuji na proces jejího oživování. Omést 3 cm vrstvu prachu, nabít baterii a otočit klíčkem. Xedos naskočil bez sebemenšího zaváhání. Xedosem 6 jsem pak jezdil asi dva roky a zažil v něm spoustu nezapomenutelných situací. Bylo to skvělé auto. Jeho provozování na mně asi zanechalo jisté následky, neb jsem si o pár let později pořídil větší i devítku. Ale to už je zase jiný příběh.

Franta – Lincoln Continental

Příběh mého prvního auta už velká část hardcore fanoušků četla. Byl to Lincoln Continental z roku 1990. Svého času výkřik moderní technologie se vzduchovým adaptabilním podvozkem. V roce 2012, kdy jsem ho koupil, už nebyl v úplně nejlepším stavu a pohyboval se na tenké hraně mezi provozem a vrakovištěm. Ale měl jsem ho rád. Tak moc, že jsem pak koupil ještě jeden na díly. S Kontyšem či Lincem, jak jsem mu říkal, jsem zažil mnoho prvních dobrodružství dospívajícího jinocha, ale nakonec, když už jsem věděl, že jej nejsem schopný dál provozovat, jsem ho prodal. Čas od času se mi zasteskne a chtěl bych ho zpět, stejně jako tu bezstarostnou dobu. Naposled, kdy jsem o něm slyšel, se ho nový majitel společně se svými syny snažil dát dohromady a tak jim držím palce a snad ho ještě někdy uvidím. Teď mám alespoň malou náplast ve formě většího Town Caru.

Adam – Ford Puma

K Pumě jsem se dostal jako většina mladých řidičů rodinným přenecháváním. Nejdříve si ji pořídil můj děda, což u celé rodiny vyvolalo pobavené úsměvy a komentáře typu "Já myslela, že tohle máš už dávno za sebou". Po roce, který fordík strávil v garáži, byl přenechán otci. Ten ale, když zjistil jak tragicky málo dřeva se do něj vejde, odstavil vůz opět do plechové boudy. Měl jsem tou dobou čerstvý řidičák a závistivě jsem po Pumě pokukoval. Řešení své mobility jsem tedy realizoval "vypůjčením". Pak mi Puma zůstala a článek o ní byl vlastně můj vůbec první příspěvek tady na Autíčkáři. Postupem času jsem doznal, že zábavu za volantem nacházím spíše při překonávání terénních nerovností, případně za volantem poněkud delších a majestátnějších vozů, a tak jsem malého Forda poslal v rodině dál. Jeho hravost a agilita byla ale, i přes to, že neměl ten “správný” motor od Yamahy, veskrze příjemná.

Martin – Škoda Felicia

Moje první auto byla mámina Felicie. Když jela na dovolenou, nechala mi ji, abych měl čím jezdit na nákup. Tak jsem odjel s dvěma kamarády do Dánska, do Legolandu. Destinaci jsme nezvolili náhodou, Felicie měla totiž problém s přehříváním, takže horký jih nepřicházel v úvahu. Po cestě jsme zažili mnoho kulturně obohacujících příhod zahrnujících třeba bránění statusu svobodného “Československa” před stodvacetikilovými Dány, nebo svádění podobně rostlé dámy. Jednou to rozepíšu jako článek, slibuju.

Cestou zpět Felicie srdnatě předjížděla všechna BMW a Mercedesy… jejichž posádky nás pak opět míjely, když jsme stáli na krajnici a já se snažil klenot o zdvihovém objemu 1,3 litru uchladit vzduchem – mával jsem nad ním dekou. Dojeli jsme, Felicie musela na opravu, máma kroutila hlavou, ale nic nepoznala. Kilometry seděly. Kontrolovala totiž jen cifry u desítek a stovek. Vlastně jsem s tím autem jen popojel. Prošlo mi to a na Vánoce jsem jí řekl pravdu. Neveřila mi - myslela si, že i fotky jsou podvrh.

David – Fiat Punto

Moje první auto byl Fiat Punto 55 S. Původně se mi vůbec nelíbilo a nechtěl jsem ho, ale soused mi učinil nabídku, která se neodmítá – začalo mi říkat ~~cucáku~~ pane za pouhé 3000 Kč. S vědomím toho, že skoro nic nestálo, mi moc nezáleželo na tom, co se s ním stane. Díky tomu jsem si v něm užil spoustu (v dražších autech) neopakovatelné zábavy zahrnující různé variace offroadění a ~~driftů~~ klouzání se v poli.
A jestli bude Franta flexit s dročením na zadních sedadlech v Linci, tak jako v Puntu to taky jde… tak nějak.

Lukáš – Fiat Punto (pro změnu)

I moje první auto bylo Punto, ale pro změnu červené a na naftu s úsporným atmosferickým dieselem 1,7D. Třidveřové a kupované jako úplně nové. Dnes by to byl potenciální youngtimer. Oficiálně sice patřilo dědovi, ale jezdil jsem s ním já. Paradoxní ale je, že si vlastně takhle z hlavy nejsem jistý, jaké bylo první auto, které bylo opravdu moje, čili s mým jménem v technickém průkazu. Od jisté doby jsem vozy střídal poměrně rychle, některé se dlouho neohřály a tak bez toho, abych se podíval do záznamu, opravdu vlastně nevím, jaké bylo mé první auto.

Honza Stacha – Ford Escort

Nyní okénko z historie… Tehdy letopočet ještě začínal jedničkou, byla druhá polovina devadesátých let. Proto už nemám žádnou fotku svého prvního auta, tehdy jsem žil ze dne na den nebo víkend. Své první auto jsem částečně odpracoval na stavbě, jinak spíš podědil. Takže jsem si nemohl vybírat, ale měl jsem štěstí. Byl to hranatý Ford Escort efektní nemetalické vínové barvy s karburátorovou třináctistovkou, pětidveřová verze, za socialismu prodávaná Tuzexem. Prý měl být původním majitelem, který ho nakonec nepřevzal, Karel Zich nebo Pavel Bobek. Ještě si pamatuji státní poznávací značku ACY 08-73. Escort se mi líbil a hlavně to bylo MOJE AUTO! Sice to nebyla žádná raketa, ale jezdil rozhodně líp než škodovky s motorem vzadu, měl na tachometru 220 a vytáhl to asi na 160 nebo 170, což byl pro mě tehdy docela fofr. Měl jsem ho moc rád, stejně jako mí kamarádi, kteří se mi do něj vždycky nacpali, protože vlastní auta jakožto takoví skoro-hipíci neměli. Jezdili jsme s ním na všechny možné akce a dostal co proto. Bylo to jednoduché auto bez posilovače, takže když jsem si do něj pořídil menší „sportovní“ volant s kůží odlitou z plastu (na víc jsem neměl), byla makačka s ním parkovat. Užil jsem si v něm spoustu blbostí. S narůstajícím sebevědomím mladého pitomce za volantem vytvářel poťouchlé rekordy, tehdy se rychlost moc neměřila, a pak jsem s ním i poprvé boural. Jen nedobrzdil na křižovatce, což je dobrá daň za probrání z mladické „diskotéky“. Studentský a poté civilkářský rozpočet ale nedovoloval pořádnou údržbu a tak jsem ho víceméně dojezdil. Nakonec šel k prodeji „na díly a na papíry“, a než si pro něj zájemce přijel, někdo mi ho ukradl z parkoviště. Tehdy to tak chodilo…

Kubajs – Suzuki Swift

Moje první auto, které jsem si nemusel půjčovat, byl růžový Swift sedan s jednatrojkou pod kapotou. Datum výroby 2002 z něj dělá dosud nejnovější auto, které jsem kdy vlastnil. Přesto bylo suverénně nejhorší. Dostal jsem ho od strejdy s tím, že ho dá buď na vrakoviště, nebo si s ním mohu jezdit. Tou dobou měl ukroucenou přední poloosu, chyběl mu kus roury zadního dílu výfuku a taky tak úplně nebrzdil. Nějak jsem to polepil a začal jezdit. Nehodu jsem s ním měl hned první den. Pokácel jsem zábradlí u silnice, nikomu se nic nestalo, náraz proběhl asi v deseti kilometrech za hodinu (tím jsem právě objevil onen problém s brzdami), avšak na křehký a již několikrát bouraný přední segment vozu to bylo trochu moc a tak Swift vypadal jako jiné auto po ráně v padesátce. Srovnal jsem to lanem o strom, slepil gafou a kusy modré folie, přes to nalepil pár maskovacích bílých kostiček, aby nebylo na první pohled poznat, že vůz drží pohromadě jen díky stříbrné pásce. Najezdil jsem s ním pak za půl roku asi jedenáct tisíc kilometrů. Bylo to pro mě ztělestnění svobody, ale také totální vrak a objektivně vzato nebezpečná věc na kolech. Po půl roce mu prasklo přední péro, odešlo i druhé zadní prasátko, vařil, kdykoli se přibrzdilo v nějaké menší zácpě, a začal žrát olej rychlostí litr na tisíc kilometrů, takže jsem ho vyměnil za stratocaster se Sponge Bobem. Ten mám, jen tak mimochodem, dodnes…

To byl krátký výlet do historie naší redakční garáže. A jaké bylo vaše první auto? Napište nám do komentářů.

Komentáře