Na jaké obyčejné či nudné auto nedáte dopustit?

Zamilovat se do osmiválcové ameriky či lehkého sporťáku s náhonem na zadek není zas tak těžké. Občas si ale naši lásku získají i auta fádní, nezáživná, každým coulem průměrná. Jaká jsou ta vaše?

Minulý týden jsem strávila cestováním po západních krajích Evropy. V žádném případě se nejednalo o lokality automobilismu zaslíbené, možná spíš naopak. Země Beneluxu jsou typické velkou zalidněností a až iritujícím respektem k dopravním předpisům, zdejší auta pak příkladným technickým stavem a větší či menší mírou průměrnosti. Ne že by zde nebyly sem tam k vidění zajímavé kousky, sem tam jsou. Jenže i Quattroporte nebo 911 dokáží působit dokonale nudně, když se šinou po dálnici pět kilometrů pod povoleným limitem (pro jistotu, že jo) a ani si nezaprdí z výfuku. Obecně zdejší vozový park jako by postrádal nápaditost, diverzitu a lásku ke svobodě, jakou auto odjakživa ztělesňuje. Ve městech pak jednoznačně hrají prim auta co nejskladnější, která není problém zaparkovat v těsných garážích či na těsných parkovacích stáních. Tolik obřích SUV jako v praze za jediný den, tady nepotkáte za celý týden.

Pozorování rušného provozu složeného převážně z Toyot Yaris, Hyundaiů i20, Smartů, mikroPeugeotů a podobných nákupních tašek na čtyřech kolech mi připomnělo, že mě malá auta vlastně dost baví a mám mezi nimi pár oblíbenců. Taková Kia Picanto je vozem, který bych si ve své domácnosti dokázala představit a vůbec bych to nepovažovala za újmu na své petrolheadské cti. V aktuální verzi má správně nasupený výraz, který připomíná splašenou sekačku, a když pořádně šlápnete na plyn, její tuna hmotnosti vyrazí vpřed s nečekanou vitalitou. Podobně milý je její sourozenec Hyundai i10, o i20 v ostré Nkové verzi ani nemluvě.

Sympatické prcky svého času produkovala i naše domácí automobilka – Škoda Citigo s vrčivým tříválcem dokazovalo, že ani škodovka se vždycky nemusí brát tak vážně, a ve variantě Monte Carlo s rychlými pruhy ho nešlo nemilovat. Z mikrovozítek si mne nezískali asi jen Francouzi, u nichž mi nebyla po chuti gumová řadicí páka, natožpak otřesná robotická převodovka, a Toyoty, jimž podráží nohy prozměnu e-CVT s nesnesitelným projevem při sebemenší akceleraci. A to je přitom Aygo tak šmrncovní!

Samozřejmě se sluší přiznat, že k oblibě malých aut u mě vedla dlouhá cesta lemovaná přezíravostí, pozérstvím a stereotypy, podle nichž jsou tyto stroje vhodné leda pro teenagery nebo babky na cestu do Kauflandu. Teď už na nejmenší hrdiny hledím jinak a občas na mne sednou chmury, že jeden po druhém mizí z nabídky…

Jestliže jsou malá autíčka zajímavá alespoň svými pikorozměry, jiné vozy nejsou zdánlivě pozoruhodné vůbec ničím, a přesto si mohou najít cestu k našim srdcím. V mé sociální bublině se občas říká „mně už jen Fabii na operák“ – to když je člověk znaven provozováním a zejména údržbou charakterních, ale vrtošivých, případně polorozpadlých youngtimerů. Třeba zrovna Fabia ale patří k autům, která jsou svou podobou, jízdou i praktičností tak nekomplikovaná, že jsou vlastně super. Když jsem naposledy sedlala fešný červený kousek – opět ve výbavě Monte Carlo – užívala jsem si každý den. Jde o upřímný, obyčejný, ale dokonale funkční automobil, v němž si můžete naprosto anonymně drndat městem či krajinou, a vůbec nic vám při tom neleze na nervy. Vzhledem k velikosti má Fabia parádní kufr a k tomu celkem kultivovaný tříválec s legrační spotřebou. Navíc je jízdně překvapivě dospělá, takže v ní nezažíváte blízkost smrti, ani když jedete vysoko nad českým dálničním limitem.

Nesmím zapomenout ani na ošklivé káčátko, jakým byla Dacia Logan MCV blahé paměti. Svou roli zde jistě hraje i fakt, že se k ní váží hezké vzpomínky z dobrodružné expedice Rumunskem, ale ráda jsem s ní brázdila i země české – a zdaleka ne jen kvůli cool punkovému designu. Něco tak praktického aby člověk pohledal! Nástupce v podobě Joggeru je možná hezčí a modernější auto, mnohá chytrá řešení interiéru už však do reality neuvedl. Logan byl navíc vpravdě nezničitelný a k tomu žral tak málo, že se na benzínku podíval jednou za uherský rok. Kdybych ke konci našeho soužití už neměla strach, že propadnu prorezlou podlahou na silnici, jezdím s ním dodnes. Přiznám se, že za dlouhých zimních večerů občas zabrousím do inzerce a hledám podobný kousek, který by ho nahradil. Bohužel, první generace s naftovým motorem není moc často k vidění, a když už, tak si drží cenu, nebo se nachází v podobně zbědovaném stavu jako exemplář, který jsem poslala do světa.

Poslední mimořádně obyčejné vozidlo jsem si pořídila loni a byla to láska na první pohled. Moje Honda CB125F rozhodně není krásná ani cool, zní jako tyčový mixér puštěný na nízké otáčky a udržet s ní rozumnou rychlost dá občas práci i na okresce, nota bene na dálnici. Ale je lehká jako elektrokolo, dosáhnu z ní oběma nohama na zem a velkoryse mi odpouští všechny dementní zkraty, které občas při jízdě páchám. Já jí tedy na oplátku odpustím, že mi nezískává kdovíjaký street-credit a občas ji do kopce tlačím i očima, abych nezacláněla v provozu. Je to dokonalá symbióza k oboustranné spokojenosti.

Máte taky nějaké vozidlo, které je měřítkem automobilového nadšence nuda a šeď, ale vám je to fuk, protože ho považujete za naprosto boží?

Svěřte se nám v komentářích.

Komentáře

Raspby
13. února 2024, 17:36
2

Na svého Avensise...je to sice fakt nuda, ale praktická, spolehlivá, pohodlná a na benzínový dvoulitr i úsporná. A troufám si tvrdit, že vzhledově stárne celkem pomalu (rv. 2002)

Na jaké obyčejné či nudné auto nedáte dopustit?

Mohlo by Vás také zajímat

Komentáře

Poslední komentáře

Poslední inzeráty

Fórum

Rušné diskuse

Kategorie

Nepřehlédněte

Sledujte také

Kontakt