Dodge Charger Pursuit: Proč plecháče?

Jak mi auto změnilo pohled na svět. Na svět aut a lidí kolem nich. Zkrátím úvod pohádky, ale jak se stane, že člověk přejde z nabušeného E-classe W212 E350 s masážními sedačkami v krásné hnědé kůži k policejnímu Chargeru bez komfortní výbavy na plecháčích?

Mercedes jsem naboural. Na střechu. A ze všech stran. Moje konkrétní totálka byla příjemná, neměl jsem ani škrábanec. Auto se o mě krásně postaralo, pomohlo brzdit, přitáhlo si mě do sedačky a dalo mi airbagem. Děkuji ti Mercedese.

Jako náhradu jsem primárně chtěl zase Mercedes, ale tentokrát jsem se chtěl odvázat a tak jsem hledal E-class ve variantě kupé. Jenže pak jsem si volal se známým, který si sem tam nějaké auto doveze, a jen tak mezi řečí jsem se ze srandy zmínil o svých útrapách „nemám auto“ a pak jsem prohodil „nemáš nějaké zajímavé na prodej?“.

Měl.

Dodge Charger Pursuit 2017, HEMI 5.7 V8, AWD, 55 tisíc mil najeto, ťuknuté na předek. Už je na lodi.

Jak Dodge přišel na trh s Chargerem, co měl ta krásná zadní světla, zamiloval jsem se do něj na první pohled, ale nikdy bych si nemyslel, že ho budu mít. Po spoustě googlení a youtubování a rozmýšlení, jestli jsem se nezbláznil, jsem na nabídku známého kývnul.

Budu mít Charger. Policejní.

Než bylo auto v ČR a hotové, měl jsem samozřejmě spoustu času přemýšlet o tom, co znamená mít americké policejní auto jako daily driver. Nemá to koberečky, ale komplet vinylovou podlahu. Nemá to automatickou klimatizaci, ale jenom manuální. Má to hnusnej interiér. Určitě v tom někdo umřel. Vepředu to má hadrové sedačky. Nemá to ani výhřevy. Exteriér bude mít hnusnej lak. Interier bude omlácanej. A ta středová konzole? Ani radarovej tempomat to nemá. Bude to hlučný, nepohodlný. Žrát to bude jako kůň. Už teď mi to auto vadí!

Kdyžtak ho za pár měsíců prodám.

Charger je doma.

Nebudu tu vypisovat ódy na jízdní vlastnosti, protože tomu stejně nerozumim. Podvozek vychází ze starého E-classu, má heavy duty policejní komponenty. Do toho patří jiné brzdy, ramena, tlumiče, pružiny, tyčky a další (prej). K tomu pořádné 18“ plecháče na SUV gumách s originálním rozměrem 225/60 R18. Ty jsou všechno, jen ne nízkoprofilové a cool a gangsta. Kupodivu tahle kombinace tuhého podvozku a vysokých gum zadává na pohodlnou jízdu po českých silnicích. Auto mi přijde… na dvě tuny schopné. Neodskakuje, drží a jede.

A k tomu to je 4Matic od Mercedesu v kombinaci s Mercedes 5stupňovou převodovkou. V policejní verzi je AWD pohon permanentně zapojený a odpojuje se jen při rychlosti nad 80 km/h, když není mokro, neběží stěrače a dalších X podmínek. Policejní stíhač je připraven stíhat a držet se na silnici v požadovaném směru.

Mezi další specifika policejní verze patří dvojitá přední okna, vinylové podlahy, zadní vinylová sedačka, červené světýlko a další. Ten interiér je prostě jiný. Byl udělaný na účel jako pracovní stroj. A víte co? Mě to baví. Původní nejistota, že mi bude chybět luxus a drobné prvky výbavy, se nepotvrdila. Je vlastně trošku osvobozující, že už to auto je „hnusný“ a odřený, že lak není jak zrcadlo. Stejně mi to někdo odře a vnitřek zaprasí, jako každý moje auto v Praze. Takhle auto vesele  využívám, užívám si vinylu, co otřu hadrem, nebo na zem prostě hodím slupku od banánu, protože ho nechci vyhazovat z okna. Baví mě hranatá středová konzole, do které mi kamarád na 3D tiskárně vytiskl další místa na uložení věcí. Připadám si skoro až steampunkově. Auto stvořené k jasně danému účelu. Nic navíc. Dacia mezi cool vozy. A hodně lidí to štve.

Například se nedokážou přenést přes fakt, že to auto má plecháče.

Pán vedle mě na semaforech „Můžu se na něco zeptat? Proč plechy?“. Na kafe a kárách jsem ze sekce s naleštěnými vozy BMW zaslechl komentář „Plechy, jo?“. Úplný despekt.

Na tohle auto plecháče patří. A už jenom kvůli tomu pozdvižení je tam nechám. Jen si seženu malé policejní chromové středy, které na to patří (už jsem je sehnal). To auto bylo takhle nastaveno, pro daný účel a daný účel plní. Das Auto. Plecháče jsou fajn.

To auto mě baví.

Pořád. I když mi průměrně žere 17 litrů na 100 km.

Předchozí auta mě většinou přestala „bavit“ po třech měsících. S Chargerem jedu domů delší trasu, hodně často. S Chargerem se i po 4 měsících jedu prostě projet. Na Chargera se pořád dívám s láskou.

Ta zadní světla. Ta ryzost toho auta. Účelu a provedení.

Není to žádná obratná Miata, není nejrychlejší. Má to sice HEMI 5.7 V8, ale v policejní verzi to není neúčelně prvoplánově pubertálně hlučný. Policisté nechtějí oznamovat svůj příjezd zvukem motoru tři bloky dopředu. Při klidném cruisingu to auto není slyšet. A já jsem za to rád.

I přes zvukovou diskrétnost a celkově nenápadnou a omšelou černou barvu se lidé otáčejí, všímají si. Nebudu lhát, to auto vypadá cool. A mně se to auto líbí, baví mě se na něj dívat, otáčet se za ním, když se od něj vzdaluji. Tak asi vypadá, když si k autu uděláte vztah. 

Drobná pauza. K psaní textu se vracím po 4 měsících.

Charger mě stále baví a dělá radost. První zima s ním byla skvělá. Díky kombinaci rozměru gum a čtyřkolky to auto drží naprosto neuvěřitelně. Poslušně se rozjelo i na zmrzlé cestě, stačilo dát nohu z brzdy. Drželo i poslušně stopu. Kolikrát tu stopu drželo tak, že jsem se divil, jak to šlo špatně utrhnout. S omezeným ESP to jde lépe, ale na to kolikrát nemám odvahu – zase tak moc velký závodník ještě nejsem.

A jako bonus trochu zvuku.

Nechám si ho ještě nějakou dobu? Ano.
Koupil bych si ho znovu? Ano.
Koupil bych si znovu policejní verzi? Ano.
Chtěl bych jako příští auto zkusit Teslu? Ano.