Prodej aut je práce snů! Možná ale není.

K sepsání třetího pokračování o prodeji aut mě inspirovali dvě věci. Jednou z nich je bezpochyby postarší zmínka v komentářích tady na Autíčkáři. Kdosi zřejmě nějaký méně častý přispěvatel mě označil nepřímo za snoba. Respektive napsal něco ve smyslu, že můj problém je v tom, že si myslím, jak jediný mám peníze a ostatní jsou na tom finančně špatně. Je to věc, kterou si rozhodně nemyslím. Naopak se o ní každý den přesvědčuji v opačném gardu. Dnes totiž většina mých klientů jsou opravdu úspěšní lidé. A jak už si u nás pomalu zvykáme, k úspěchu se často váže i ten příjemný benefit v podobě peněz. Nezapomínám ovšem na kořeny. Ve starých časech kdy se tak nějak začínalo se vším. Byl byznys s auty postavený na jasné rovnici. Musí se vozit to co si trh a zákazník žádá. O tom, že to byly, bájné oktávie s nájezdem ideálně do 100,000 kilometrů se toho napsalo již hodně. Cokoliv jiného zavánělo rizikem. A nikdo nechce prodávat zboží, které leží dlouho skladem. Proto i ti, kteří dnes tvrdí že jsou v pohodě, šlapali nahoru po zádech tehdejších klientů. A je jedno zda se jedná o velký populární bazar či jednotlivce. Jistě znáte ze svých profesí, že práce vás formuje nejen profesně. Nýbrž i v soukromém životě. Prodávat auta je krásná práce. V momentě kdy ji děláte léta, ale začnete být lehce profesně deformován. Prodejce samozřejmě nemusí být technicky zdatný. Na auta se dívá skrze optiku zboží. Přes období Klondajku které zde panovalo řekněme do roku 2000. Bylo možné přejít do období AAA Auto Praha. Obě tyto období spojuje jedno. A to sice velká nestabilita trhu a vskutku naivní zákazník. Který ovšem hledá svůj svatý grál zejména u domácí Škody.

Kromě amerik snad nebyl prostor pro nic jiného. Zajímavějšího než oktávie s dieselem. Trh neodpouštěl chyby a nedokázal zhodnotit zajímavá a fanouškovská auta. Dnes na každý vůz naleznete stovky recenzí a reportáží. Hodnocení testy instantně to za nedávných časů tištěné Annonce nebylo. Dnes i ve světle stále rostoucí ekonomiky lidé smýšlí jinak. Proto se z louže najednou vylouplo mnoho prodejců, kteří jsou najednou pro-zákazničtí. Na každé ploše či pod střechou stojí alespoň jeden roadster a sporťák od nějaké věhlasné značky. Komu to vadí? Veskrze vůbec nikomu. Já sem totiž vozil zajímavá a nekoncernová auta v té době kdy ostatní vozily ty škodovky. Proč? Z naivní lásky k automobilu. Ano je to tak. A i v té době kdy se na tehdejší malé ploše vyjímaly staré bavoráky a nejedna Omega sem byl mnohdy chudší než ti tehdejší klienti. Vadilo mi to? Samozřejmě že ne. Ač se to mnohdy nezdá, naučila mě ta doba jedno. Nehodnotím lidi spoustu let podle vozu, který vlastní. Ani podle obnosu, který jsou ochotni u mě utratit. Dnes jsou ceny mnou prodávaného stroje stonásobně větší než tehdy. A zákazníci jsou pořád stejní. Neustále chtějí za málo co nejvíce. A je to tak v pořádku. Ovšem i nabízená auta jsou jinde.

Doba dnes šíleně letí. Tři roky starý vůz jsme před patnácti roky prodávali jako pomalu zánovní kus. A dnes je takhle staré auto mnohými vnímáno jako nepřijatelná ojetina. Také nůžky mezi běžnou produkcí a luxusními vozy se sevřeli. Však někdy vzpomeňte na to, jaké to bylo přesednout v devadesátých letech z Favoritu do BMW 3. Zde bych použil památná slova mého otce, která pronesl těsně po absolvování takové výměny vozů. Ty vole to je, jako když sedíš na zemi. Tím nechci říct, že přesednout dnes z Fabie do 3er není podobný šok. Avšak sednout ze Superbu do éčka obecně čistě z pohledu řidiče zase až takový rozdíl nebývá. Pokud vynecháme jízdní projev. O čem to je? O tom jestli je hlavice řadicí páky potažená kůží z prvotřídního buvolího šourku anebo z tvrdých plastů. Pokud máte možnost vystřídat desítky aut ročně. Neříkám, že to dělám, ale pokud. Velmi to otupí hrany. Dost často to vidím sám v běžných hovorech. Pro některé jsou moje poznámky skoro na hranici hereze. Bohužel nemohu jinak. Nebudu se klanět něčemu jen, protože tomu někdo jiný fandí. Nebo o tom dokonce sní. Či protože to má populární logo na kapotě. Opatřit logem dneska můžu kde co. Jak nám mnohdy i posvátné automobilky dokazují. Zdravíme béčko a bavoráka hnusného že to svět neviděl, který hrabe předníma. Pro mě je dnes čím dál těžší cokoliv vyloženě doporučit. Dobrá auta stále jsou. Jen už to prostě není taková ta jasná volba. Poslední roky nejraději prodávám auta ženám. Takovým těm emancipovaným intelektuálkám. Jedna paní ředitelka z nějaké pojišťovny má od nás asi páté auto. Proč? Je to jednoduché. Vědí, co chtějí a jsou ochotné za to zaplatit. A většina se povznese nad věci typu výkon a jeho průběh. Mají svou pevnou představu. Muži jsou čím dál horší. Zejména proto, že se jich méně skutečně o auta zajímá. Tady bych odkázal ke svému staršímu blogu o typech kupujících. Tam je to do písmene rozepsané. Také se mi líbí představa, kdy část lidí hodnotí cílovou skupinu pro dané auto dle, třicet let starých principů. Zapomeňte sakra na to. Dnes rozhoduje osobní preference a peněženka. A sociální postavení. Pokud jde o auta pro zábavu, rozhoduje jen peněženka a sympatie ke značce. Zpět k vnímání aut jako takových.

Pro spoustu lidí je například Porsche 911 vysněné auto. Nic proti nim jsou to vážně dobrá auta. Jenže jak tady už mistrně párkrát obnažil pan novinář Jeřábek zkráceně Krab. I taková krása může mít povážlivé trhliny kdy tak přesvědčivé tabulky spolehlivosti TUV blednou. A takhle bychom mohli pokračovat. Proto sem poslední 911 prodanou v Srpnu odbyl jen prostým odškrtnutím položky v tabulce. Konstatováním ziskovosti. Mnohdy se jen tak zastavím a ptám se sám sebe. Co na tom ty lidi mají? Hromada plechu a plastu. Navíc auta ztrácí kouzlo. Rok od roku je problém odlišit jednotlivé modely. Bohužel jak pravil Jirka Sudík na veteránech se vydělává velmi těžko a dlouho. A tak ve světě ojetin spoléháte na stálice z přelomu milénia a zánovní auta. Tam už dnes lze zařadit defakto jen roční. Kupujete auta. Sledujete aukce a prodáváte z našeho malého trhu plného závisti a nepřejícnosti prostě kamkoliv. Tam kde je dost peněz.

Děláte tu práci setrvačností. A začínáte mít alergii na novinářské orgasmy u aut jako je 440i xDrive. Jasně je skvělá proč ne. Všude kde mají ještě hvězdičky jich má 5/5. Mimochodem hvězdičky jsou kurva OUT tak pět let. Řekněte to někdo pánům z Autobible. Všechny auta s cenovkou přes milion dnes spojuje jedna věc. Respektive osobní auta. Jsou vlastně dobrá. Jenže už nemají víc co nabídnout. Je to tak hnusně sterilní že když jdeme do detailů, kdyby to kluci novinářští občas neprožívali moc. Nebylo by vlastně co psát. Vítejte u dnešního testu. Alfa Romeo Giulia je vážně dobré auto. Následuje výčet dat alá Svět Motorů 1988. Nesčetněkrát se mi stalo, že sem četl hromadu testů. Dokonce kouknul na Youtube na video test. Potom se svezl. A? No vůbec nic. Vnímání daného auta je prudce subjektivní. Celá situace ve mně evokuje přirovnání k filmům. Kamarád přijde k vám a řekne. Tenhle film to je bomba. Následuje kolečko Google, CSFD, recenze a hodnocení a tak podobně. Hodnocení 80% tak to má Jára pravdu. Večer popcorn, stará vrní na klíně (u pana novináře Podhorského stará kočka) Celou situace doplní víno z večerky. A po skončení filmu necítíte nic. Prostě nic. Jen suše konstatujete. Dobrá práce.

Stará auta, která tady mnohdy taky oslavujeme, zase sráží kvalita jednotlivých kusů. Ono prostě po dvaceti letech to auto jezdí jinak, než kdysi. A celkovou generálkou asi projde vážně málo co. Po pravdě mám pocit, že mě toho moc nepřekvapí. A nakonec se nedivím lidem, že sáhnou po věcech, jako nabízí Caterham. Velmi často v ulicích obdivuji spíše drsné muže ve starých keplech. Než učesané panáčky v poslední 4er. A nechci se nikoho dotknout, ale ono uřídit tyhle auta dokáže dnes opravdu každá barbie. Často se lidí ptám na auto snů. Prostě přijde zákazník. Začne mluvit a často vlastně nemá dokonalou představu. Zeptáte se na auto snů. A je ticho. Anebo je to opravdu čistě sen v reálu neproveditelný asi jako Germánie. Když stejnou otázku položím sobě dnes již odpověď také neznám. Hezký obrat používá zdejší mistr pera Jakub. Auto z plakátu. To by přece měla být ta vysněná meta většiny milovníků aut. A tady si opět neodpustím sexistické přirovnání #metoo. Každý by chtěl doma intelektuálně zdatnou top modelku. Rád se na podobnou gazelu v přírodě podívá. Podle nejnovějších průzkumů však většina českých mužů preferuje dobrou hospodyni, která umí vařit. Přestože mám rád přísloví o tom, že slipy se maj plnit nejen o Vánocích. Jak vidno realita u našich miláčků v garáži i u plotny je prostě jiná. A ruku na srdce, kdo z vás neudělal u koupě auta kompromis v ničem má můj obdiv. Aneb kdo by si stejně koupil Miatu i s rozpočtem milion? Šťastný ten kdo by to spáchal. S jídlem roste chuť. Největší slabinou je osobní zkušenost. Koukáte na věci jinak. Vidíte spíše detaily než celek. Bohužel běžný zákazník u dražších vozů jako první řeší názor okolí. Jak bude vypadat a jak se o něm bude mluvit. Zapomíná na sebe. Možná proto, je kromě jiného, nejeden model škodovky tak úspěšný. Zejména u nás, i přestože ceny ojetin jsou například ve srovnání s Británií astronomické. Mít Superba prostě něco znamená. V Praze to podle mě znamená ale hlavně to, že jste taxikář anebo v korporátu máte benefit v podobě auta. Taková realita není sexy, tu řešíme my jako minorita. Když se posuneme ke sportovním vozům, zase dominuje několik značek. Zavedených a prověřených. Ach ty recenze a hvězdičky.

Vzhledem k tomu jak moc se množí po internetu recenze Škody Octavia RS II. Asi protože už to je levný auto? A6 3.0 TDI (C6) opustila naše řady ještě dříve, než se dostalo na to cokoliv o ní napsat. Každopádně není to doporučení hodná ojetina. Respektive první kousky určitě nebrat. Za to jsem pořídil auto snů. Sice ne mé ale miláčka národů. Nositelku matky motorů. Všemi adorovanou Octavii ve druhé generaci. Ve výbavovém stupni značeném jako RS. Ne nemůžu napsat sportovní vážně ne. Respektive za chvíly se seberu a jedu pro ni. Ano nebudu tajit, že mě ovlivnil jeden zahraniční pan novinář. Ten psal o tomhle autě v takových superlativech, že sem to nepochopil. Přestože sem s tím pár krát jel. Vždy jen kousek. A zrovna běžné novinářské testy mě o kvalitách auta dvakrát nepřesvědčily. Takže již brzy konečně normální konvenční blog a ne filozofické úvahy. Navíc o autě snů jednoho pokrokového národa ve staré dobré Evropě.

Jaké je vaše auto snů a proč? Kdyby byl váš rozpočet milion korun, stačilo by to na auto vašich snů? A já doufám, že dnešní nová auta mě v pozici ojetin zase přesvědčí o tom, že má cenu tuhle práci dělat.

Komentáře