Renault Clio RS Jean Ragnotti: 'eNko' pro všední den | Za volantem

Renault Clio? Pro běžné smrtelníky to je oblíbené městské auto, které už nějakou dobu patří k nejprodávanějším v Evropě. Benzínoví nadšenci zase dobře ví, že sportovní verze Clia patří k tomu nejlepšímu, co se dalo kdy ve třídě hot hatchů (nejen) segmentu B pořídit. Tím nejslavnějším Renaultem Clio vůbec pak bezesporu je verze Williams. Malý sportovní poklad první poloviny 90. let, který měl být původně vyroben v jedné omezené sérii, leč zákazníci po něm natolik prahli, že jim Renault neplánovaně dopřál ještě další dvě várky. Pokud dnes uvidíte tmavě modré Clio první generace doplněné zlatými koly speedline, můžete vzít jed na to, že jeho cena bude překvapivě vysoká. Holt sláva… Dneska ale bude řeč o jiném Cliu ze speciální edice. Svým způsobem je na tom podobně jako Williams. Na jeho karosérii totiž také mohla být pouze modrá barva a stejně jako jeho slavnější předchůdce sloužil co by homologační silniční varianta pro rallyovou závodničku. Renault Clio RS Jean Ragnotti Edition však na rozdíl od ikonického Willíka na své objevení teprve čeká…  alespoň v tuzemských končinách…

Čím je Ragnotti tak speciální? Úpravy jsou spíše decentní, všechny ale mají společného jmenovatele – snížení hmotnosti a zvýšení jízdních schopností i zážitku z řízení. Málo kdo může standardní Clio RS 172 (jak je první auto s přídomkem RenaultSport pro názornost označováno) považovat za málo sportovní, vždyť se jedná o jeden z nejschopnějších ostrých hatchbacků své doby (a vlastně nejen jí), v Dieppe se však u speciální edice rozhodli jít ještě dál. Auto nesoucí jméno závodní legendy, která celou svou kariéru prožila v továrním týmu Renault, zkrátka muselo být lepší. Clio RS Ragnotti se proto trochu podobá jiným RS. Těm od Porsche. Co to melu? No vážně, u obou automobilek vede snaha o redukci hmotnosti k podobným výsledkům. Standardní Clio RS 172 po faceliftu disponovalo automaticky klimatizací, bočními airbagy a xenonovými světlomety. Potřebuje někdo tyhle věci pro boj s krajnicemi na své oblíbené okresce? V Dieppe měli jednoznačný názor, nepotřebuje. A tak se pakovaly pryč. Stejně jako koberečky, rezervní kolo, zadní stěrač nebo bezpečnostní pás pátého pasažéra. Všechno zbytečné.

Clio RS Jean Ragnotti je tedy narozdíl od svých ostatních brášků pouze čtyřmístným autem. Celá dietní kůra umazala 80 kilogramů, takže pohotovostní hmotnost modrého auta je jen 1021 kg. A stejně jako u Porsche jste za více peněz dostali méně výbavy. Změny samozřejmě nezůstaly jen u vyhazování věcí. V podbězích se objevily tlumiče s tužší charakteristikou, rozchod vpředu se zvýšil o 20 mm a vzadu o 10 mm. Jean Ragnotti Edition se prodával výhradně na 16” discích Speedline Turini nazutých do pneumatik Continental ContiSportContact 195/45 R16. ABS a ESP? To jsou věci pro žabaře, řidičští labužníci je v lehkém sportovním hatchbaku nepotřebují. No a nakonec tady máme pozměněnou geometrii s výrazně agresivním nastavením. Negativní odklony -1,5° vepředu a dokonce -3,5° vzadu rozhodně nejsou u silničního auta běžné.

Clio RS předchází výborná pověst. Pokud jste alespoň trochu automobilový fanda, museli jste už minimálně jednou zaslechnout či jinak zaregistrovat zkazky o neskutečných výkonech tohoto nenápadného autíčka, jež z nenápadné karoserie a sprosté zadní nápravy dokáže ždímat neuvěřitelné rychlostní průměry na točitých sinicích. A Clio RS vážně dokáže zasazovat těžké rány prakticky jakémukoli soupeři. Bohužel mi při každém setkání s Cliem nejdříve zasadí těžkou ránu něco úplně jiného, než tvrdí legendy. Totiž jakási ‘francouzskost’ celého auta…  patrná zejména vevnitř… nutící vyslovit to slovo začínající na mr, které vždycky eufemicky nahrazuji výrazem krám… Přestože měly produkty továrny v Dieppe pověst kvalitněji vyrobených aut, než zbytek Renaultů, po tolika letech už to není příliš znát. A to už interiér pofaceliftové verze vypadá o kus lépe, než plejáda různě vybledlých plastů v původní variantě.

Ale stejně, potahy sedadel jsou tenké a přes nízký nájezd nesou znaky používání, pogumované plasty mají bohužel nehezký povrch plný jizev života v drtivé většině Renaultů té doby, spousta věcí působí chatrně. Ostatně i majitel, uvyklý spíše na japonské vozy, přiznává, že ho Ragnotti dokázalo potrápit několika otravnými závadami, načež zabouchnu kufr a jeho plastová výplň laškovně vypadne z uchycení. Celé to při statické obhlídce nevzbuzuje příliš důvěry. Subtilní auto, chatrná konstrukce, silný motor, beskydské okresky. Až má člověk skoro strach v té krabičce od sirek jet rychle. K tomu se přidává docela mizerná pozice za volantem, který nelze nastavit. Opěradlo sedadla, pro změnu (a taktéž typicky francouzsky), nelze vztyčit dostatečně kolmo. A pedály, vive la France, stejně jako u dobových konkurentů ze stejné země, nelze při meziplynech obsluhovat stylem pata – špička. Pouze boky chodidla – a to mi nikdy moc nešlo…

Ideální čas zlomit o modrého skrčka hůl a zeptat se Jeana Ragnottiho, proč se uvolil té věci podepsat před sedadlo spolujezdce. Nyní je ideální čas aplikovat protilék – projet se. Clia RS jsou auta, která vždy byla chválena za svůj podvozek a není se čemu divit. Na poli hot hatchů patří k té rallyově zaměřené části a opravdu je to znát. U Clia nenaleznete prvoplánovou tvrdost, ale kopy poddajnosti. Jakmile se rozhodnete ztrestat nějakou okresku nižší třídy, podvozek se může přetrhnout, aby poskytoval neochvějnou porci jistoty a důvěry. Nalézají se snad na silnici hrboly? Ragnotti je spolyká jako makrofág bacily a k řidiči doputují pouze tlumené rázy z podběhů a taky jeden informační veletok z volantu. U některých aut vás ohromí motor, u jiných ostrost podvozku, Clio RS vás jednoznačně zbourá tou obrovskou porcí důvěry, která srší ze všech částí, jež nějakým způsobem zprostředkovávají dění pod koly. O jeho řízení a podvozek se můžete doslova opřít. “Tady ještě můžeš…   ne, teď už si říkáš o průšvih..”, auto si s vámi povídá nahlas a jasně. Volant nabízí spoustu citu, posilovač je krásně vyvážený. Kdyby to tak měla všechna sportovní auta…

Podobná slova se objevují prakticky v každé recenzi splašeného Clia, ale nelze je vynechat, protože řízení je natolik delikátní a šasi tak líbezné, že budete mít tendenci dělat psí kusy jen proto, abyste si užili zpětnou vazbu. Po pravdě jsem tentokrát za volantem Ragnottiho nestrávil mnoho času, takže se žádné velké psí kusy nekonaly a ani vám nedokážu popsat, zda se nějak zásadně liší od standardního RS (beztak už dnes těžko naleznete auta se striktně továrním setupem). Přesto jsem se jednou přistihl, jak velmi úzký a zvlněný úsek silnice prolétávám na vytočenou čtyřku, aniž bych si uvědomil, že jedeme tak rychle. A přesně tento moment nejlépe vystihuje magii Clia RS Ragnotti a vysvětluje, proč tyhle malé Renaulty patří k tomu nejrychlejšímu na členité okresce. Auto vám poskytuje velehory důvěry za každých okolností a podvozek svou schopností eliminovat hrboly otevře pusu. I při rychlém tempu si jen tak mlaská a slibuje velkou rezervu, kdyby snad váš mozek měl vypínací pud sebezáchovy. Zároveň působí jako negace známého moudra, že jednoduchý podvozek se sprostou torzní příčkou mezi zadními koly nelze naladit komfortně a sportovně zároveň. Tady funguje obojí.

Zatáčky tak polykáte jako na běžícím páse, Clio ochotně odsadí záď, když jej o to požádáte odstavením plynu a rozhodně vás nebude obtěžovat nedotáčivostí, jak se na tunové chrastítko sluší. V souvislosti s francouzskými auty jsou evergreenem stížnosti na převodovku. Pětikvalt v Cliu RS ale nepřesností netrpí. To spíše mrtvými synchrony na třetím a pátém stupni, bolístce mnoha kusů. Dvoulitr F4R má u Renaultu bohatou historii a v Cliu RS se ukazuje v nejlepším světle. Není to žádný drtič, ze kterého byste nemohli usnout, ale poctivá sportovní atmosféra s lineárním přísunem výkonu a silným vrškem.

S tunovým autem má jeho 170 koní pramálo práce, a protože se pocitově nesplaší tak, jak to umí třeba klasické Hondy VTEC a ani nedisponuje silou, kterou by vás zatlačil do sedaček jako nové trubomotory, čas od času se možná leknete čísla tachometru. Ačkoli se pocitově žádné velké drama nekoná, ručička stoupá skrze stupnici otáčkoměru opravdu rychle a občas vás reálná rychlost lehce zaskočí. Navíc se jedná o jednotku spolehlivou (snad jen přesuvník variabilního časování ventilů občas zlobí) a velmi úspornou. Testovanému Ragnotti svítila na palubním počítači dlouhodobá spotřeba 7,3l, přičemž si nedělám žádné iluze, že by snad jeho majitel jezdil pouze jako slimák.

Clio RS dokáže přesvědčivě fungovat i po 15 letech. Má úžasný podvozek, umí být i v dnešní době působivě rychlé a na okresce si rádo smlsne na čemkoli, co by podcenilo jeho lačný podvozek a ostré brzdy. Přitom dokáže plnit roli prcka do města úplně stejně dobře, jako všichni jeho civilní sourozenci. Snad jen tužší spojka by někomu mohla při poskakování mezi semafory překážet. Zkrátka hot hatch, dle mého gusta – provozně relativně nenáročný, přesto velmi universální. Co říct více? Clio RS je prostě sázka na jistotu, ať už se jedná o edici Jean Ragnotti nebo ‘obyčejné’ RS. Pokud překousnete laciný interiér, který přece jen už nevyhovuje dnešním měřítkům, jsou další problémy v zásadě dva. Hezká auta se shánějí už opravdu těžko. A ani ona pravděpodobně nebudou zárukou spolehlivosti a bezproblémového vlastnictví. Co se však týče poměru rychlosti a ceny, Clio RS Mk.II vždy patřilo k výborným volbám a přestože si za hezký kousek budete muset trochu připlatit, platí to pořád.

PS: Na konci tohoto textu měl být link na inzerát. Modré Ragnotti se však již prodalo. Předevčírem stylově odjelo zpátky do rodné Francie a nový majitel ze Štrasburku své cesty do střední Evropy prý rozhodně nelituje.

Za zapůjčení děkujeme Jagymu.

Za část fotogalerie patří dík Ondrovi Zemanov a rallyphotos.cz

Technické údaje

Motor: zážehový atmosférický čtyřválec 1 998 cm3
Maximální výkon: 170 k/ 124 kw při 6 250 otáčkách/min
Točivý moment: 200 N.m při 5 400 otáčkách/min
Převodovka: manuální pětistupňová
Pohon předních kol
Pohotovostní hmotnost: 1 021 kg 
Maximální rychlost: 220 km/h
Zrychlení 0-100 km/h:  6,9 s 
Spotřeba 7 – 8l/100 km ( reálný dlouhodobý průměr)