A jakého Mustanga bys bral ty?

Když jsem před nedávnem napsal článek o svém Mustangu se šestiválcem, napsal jsem tam mimo jiné, že zrovna čtyřlitr “Cologne” není motorizace, kterou bych označil za svoji první volbu. Když jsme pak na tohle téma zavedli řeč s redakčním kolegou Markem, zeptal se mě mimo jiné jak by vlastně vypadal ten “ideální” Mustang. Dobrý dotaz – trochu jsem se nad tím zamyslel a vybral z každé generace jeden model, jež bych si v ideálním světě postavil do své hypotetické garáže. 

První generace: 1972 Mustang Grande

Šedesátkové Mustangy první generace platí za automobilovou ikonu, kterou pozná snad každý. Ať už jde o základní model, Bullitův Fastback, profláknutou Eleanor ve které jezdil Nicolas Cage, nebo spoustu dalších známých verzí. A ačkoli by bylo hezké mít takové ikonické auto doma, myslím si, že v první generaci jsou i zajímavější kousky a to ty z let sedmdesátých. Pozdější modelové roky s delším čumákem už zdaleka tak oblíbené nejsou, ačkoli na Mach-1 si ještě také leckdo vzpomene. 

Jenže já na to sportování nikdy zas tak nebyl a to, že má vůz tvrdší pevnější odpružení, nízkoprofilové pneumatiky, nebo že mi dokonce seberete koberečky a namontujete do auta tvrdá a úzká sedadla mi radost rozhodně neudělá. Naštěstí se ale našla verze, která šla úplně opačným směrem. Vyráběla se mezi lety 1969 a 1973 a říkalo se jí Mustang Grande. 

Byla to jakási snaha udělat z Mustangu dospělejší, usedlejší, luxusnější a díky tomu i dražší automobil. Nakolik to dávalo smysl nechám na posouzení každého čtenáře, výsledek byl ale vskutku grandiózní. Vůz dostal vinylovou střechu, vyšší pneumatiky, měkčí podvozek, poklice a falešně dřevěný interiér. V nabídce laků dominovaly strhující odstíny hnědi a béžové. Nechyběl koberec s vysokým vlasem a osvětlené popelníky. Byla to zkrátka nefalšovaná esence sedmdesátých let. Kombinaci motoru i převodovky si mohl zákazník zvolik z celého portfolia modelu, pro mě by to byl pravděpodobně klasický 4,9 l Small Block (vím, nabízel se i výkonnější Cleveland, ale já nikam nespěchám) spřažený s třístupňovým automatem. A ačkoli by takové auto mohl možná někdo nazvat nevkusným, já osobně bych si ho z první generace vybral zdaleka nejraději.

Druhá generace: 2+2 hatchback

Druhý Mustang to neměl lehké. Vznikl v době ropné krize, takže se ze zajímavého pony caru stal jakoby-stylový econobox na základech Fordu Pinto. Ano, toho malého nepříliš hezkého hatchbacku co začal hořet, když do něčeho nacouval. Za pouhých pět let výroby prodejní čísla setrvale klesala a ačkoli se objevilo několik poměrně zajímavých verzí se silným motorem, možná si vzpomenete na Cobru, Cobru II a King Cobru, přesto si malý Mustang mnoho obdivovatelů nenašel. 

Já bych si z téhle doby nejraději vybral verzi označovanou jako “2+2 hatchback”. Je podobně hnusná, jako všechny ostatní, ale má alespoň použitelný kufr. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že by bylo dobově příznačné ji osadit tuším asi osmdesátikoňovým atmosferickým řadovým čtyřválcem Lima z Pinta, ale to by v kombinaci s prokluzujícím hydoměničem znamenalo absenci jakékoli jízdní dynamiky. Volím tedy šestiválcový Kolín a ideálně nějakou nevkusnou barvu, když už to musí být. Třeba “dark yellow green” z obrázku výše. 

Třetí generace: 1985 SVO s T-Topem

Doteď jsem se držel zkrátka, vybíral jsem varianty, které jsou veskrze běžné a dají se dodnes pořídit za celkem rozumné peníze. Ve třetí generaci Mustanga jsem si ale vybral skutečného jednorožce. Samotný Mustang SVO (special vehicle operations) se vyráběl pouhé tři roky, k dispozici byl ale výhradně jako kupé. Nenabízel ani moc možností individualizace – měl všehovšudy jen šest možných příplatků. V roce 1985 ale vznikl jeden originální tovární kus s odnímatelnými střešními panely. Nechal si ho vyrobit jeden ze zaměstnanců Fordu, mnoho informací o tom, jak se mu to povedlo, se mi dohledat nepodařilo, ale auto dodnes existuje a není to tak dávno, co bylo na prodej. 

Na internetu najdete sice vícero T-Topových SVO, jsou to ale vždycky přestavěná “gétéčka”. Tohle je ale jediný originál. A proč zrovna SVO? Psali jsme o něm na Autíčkáři už mnohokrát, takže je telegraficky. Přeplňovaná 2,3 s 210 koňmi, manuální pětikvalt, upravený podvozek, lepší brzdy, přesnější řízení a samosvor. Výsledek byl skoro až evropský, jízdně velice zábavný a překvapivý. A to nemluvím o ladičském potenciálu, který SVO má a s trochou šikovnosti a několika kdrabicemi dílů ze zámoří se jeho výkony dají posunout za tří set koňovou hranici. 

Čtvrtá generace: Žlutá 2004 SVT Cobra Convertible

Proč zrovna tahle konkrétní specifikace? Měl jsem ji jako modýlek a prostě jsem se do ní za ta léta, kdy se na ní na poličce v dětském pokoji prášilo, zakoukal. Ačkoli první modelové ročníky čtvrté generace označované jako “supernew” do krásy příliš neuzrály a jejich ocucané neurčitě kulaté tvary moc emocí nevzbuzují, facelift v roce 1999 a ostré hrany designového jazyka New Edge vozu sluší a dodnes ho považuji za jeden z tří nejpodařenějších Mustangů. Kontrast žluté karoserie, černého plátna střechy a doplňků a leštěných kol je sice křiklavý a trochu primitivní, ale k tomuhle autu se dokonale hodí. 

No a jinak? Čtyřista koní, automat, zadohrab, samosvor. Zatímco u SVO jsem psal cosi o sofistikované řidičské zábavě, tady půjde hlavně o vyrábění mraků pomocí zadních pneumatik a dělání dalších rozličných nepřístojností. Ale k tomu tahle auta přeci slouží, no ne? 

Pátá generace: 2008 Bullit

Já vím, mělo by tu přeci být moje vlastní auto, ale myslím, že už jsme si  v dedikovaném článku vysvětlili, že čtyřlitrový šestiválec a kabriolet není úplně snová konfigurace (ale i tak má pořád něco do sebe). V páté generaci bych určitě volil auto před faceliftem, ne kvůli technologiím, ale kvůli vzhledu. Pofaceliftová obří zadní světla a upravený předek se mi stále ne a ne začít líbit. Ale to nevadí, protože ten vůbec nejlepší Mustang verze S197 vznikl v roce 2008 a šlo o limitovanou edici vzpomínající na legendární filmovou honičku v Bullitově případu. 

Je tmavozelený, oholený od téměř veškeré “bižuterie” (nemá dokonce ani zadní spoiler), na šedivých torque thurstech s černým vnitřkem. Úpravy ale nekončí jen u krásného vzhledu, z továrny v něm dostanete ještě navíc studené sání, motor se zvýšeným výkonem na 315 koní, jiné výfuky, výše posazený omezovač otáček, lepší zadní nápravu, odolnější diferenciál, a manuál řazený hliníkovou hlavicí. A varuji vás, nekoukejte do inzerce, jeden je totiž u nás zrovna na prodej za celkem rozumné peníze. Anebo pak, lehčí o své úspory neříkejte, že jsem vás nevaroval.

Šestá generace: 2022 California Special

Zatímco vinylová střecha páté generace je pořád ještě dost kompromisní záležitost náchylná k netěsnostem a trhlinám, plátěná verze odcházející šestky už je opravdu vhodná pro každodenní použití. A ačkoli je to trochu klišé, myslím si, že k jízdě s větrem ve vlasech patří California edition v oranžové barvě s osmiválcem. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, zda nevybrat spíše přeplňovaný Ecoboost jako duchovního nástupce SVO, ale ne, ani náhodou. Coyote je famózní motor a hodí se jak pro sportovnější jízdu, tak na klidné projížďky po světě. 

Zvolil jsem verzi po faceliftu (2018+), která je už vybavená lepším infotainmentem a digitální přístrojovkou a desetikvaltem – obojí podle mě vozu dost prospělo. Právě od tohoto roku si navíc lze připlatit za magne-ride tlumiče u všech verzí (California Special je ale má samozřejmě v ceně). Díky všem těmhle změnám je to dokonale univerzální auto pro každý den. Dokáže být velice pohodlné, tiché a nerušící, ale stačí pár stisknutí tlačítek, střecha sjede dolu, otevřou se klapky ve výfuku, podvozek přitvrdí a rázem je z něj podobně vidlácký stroj na mraky, jak výše vzpomínaná Cobra. Tahle univerzálnost mě na něm baví asi vůbec nejvíce.

A to je šestice “koní”, kterou bych do své garáže zaparkoval nejraději. Jak to máte vy? Shodnete se se mnou, nebo podle vás nemám vkus? Napište nám do komentářů.