Divoký kůň na čtyři

Zpráva o tom, že příští generace Mustangu bude menší, lehčí a jako základní motorizaci dostane čtyřválec, vyvolala ve většině fanoušků děs, hrůzu a rozhořčení. Jak může někdo pošpinit odkaz slavného pony caru mrzkým čtyřválcem? To by se za starých časů nikdy nestalo! Omyl. Stalo se to a oturbený čtyřválec poháněl jeden z nejlepších a nejzajímavějších Mustangů vůbec – SVO.

Automobilový svět je plný klišé a o těch amerických to platí dvojnásob. Americká auta jsou přeci žravá, zastaralá a neumějí zatáčet – a ačkoliv to často není vůbec pravda (podívejte se na časy na okruhu nebo spotřebu Mustangu, Corvette nebo Cadillaku CTS-V…), je jakýkoliv odklon od zažitého stavu odmítán zástupy zastánců "těch pravých amerik", vykřikujících div ne o konci světa.

A Ford Mustang, který se stal téměř jedním ze symbolů Ameriky, je toho zářným příkladem. Pro mnoho lidí je ztělesněním muscle cars, přestože s výjimkou několika vyladěných verzí nikdy muscle carem nebyl, a jeho podstatou je typicky americká kombinace nízké ceny, velkého motoru a primitivní, zastaralé konstrukce. Vždycky takový byl a na věky takový musí být, přeci není možné tradici narušit tak odporně moderními prvky jako je nezávislé zavěšení nebo přeplňování. Ale byl takový vždycky?

Podívejte se na vůbec první Mustang z roku 1964, na jehož padesáté výročí se představí zbrusu nová generace. Ano, měl na dnešní poměry primitivní osmiválec OHV a tuhou zadní nápravu, obojí převzaté z malého rodinného sedanu Falcon. Ale tuhé zadní nápravy a rozvody OHV byly i u evropských aut běžné až do poloviny sedmdesátých let. A v době zrodu Mustangu používalo tuhou zadní nápravu i Ferrari. Takže nemoderní a primitivní konstrukce není součástí DNA Mustangu, je to jen zamrznutí ve vývoji, u tuhé zadní nápravy navíc podpořené zálibou Američanů v drag racingu, pro který je tuhá náprava vhodnější.

A co čtyřválce? Ty se poprvé objevily v roce 1974 pod kapotou Mustangu II, který sice byl asi nejhorším Mustangem historie, a vydržely až do let osmdesátých. V žádném případě se tedy nedá říct, že by přítomnost čtyřválcového motoru pod kapotou Mustangu byla známkou toho, že svět se v řiť obrací, jak hlásá obecně přijímaný názor. Hůř už bylo.

Nicméně v případě čtyřválcové varianty Mustangu 2014 se nemluví o anemickém motůrku, který by ze slavného oře udělal loudajícího se mezka, tak jako tomu bylo v letech sedmdesátých a osmdesátých. Pod kapotu nového, menšího a agilnějšího Mustangu by se měl dostat pravděpodobně dvoulitrový motor Ecoboost o výkonu zhruba 300 koní. Což je víc, než měl kterýkoliv Mustang od konce palivové krize až do konce devadesátých let.

Nový čtyřválcový Mustang tak bude mnohem víc než kýčovité autíčko pro sekretářky ze sedmdesátých let připomínat jednu z nejzajímavějších a nejlepších verzí Mustangu vůbec, a nejrychlejší Mustang své doby – SVO z poloviny osmdesátých let.

V době, kdy klasické osmiválce nabízely jen chabý stín svých dřívějších výkonů a představovaly problém pro splnění norem CAFE, limitujících průměrnou spotřebu vozů vyráběných danou automobilkou, začala krátká romance amerických automobilek s přeplňovanými motory. Koncern General Motors nabízel bestiální Buicky Grand National a GNX, zběsilý pick-up GMC Syclone a SUV Typhoon a šestiválec s turbem si našel cestu i pod kapotu nejrychlejší verze tehdejšího Firebirdu. Chrysler postavil na přeplňování celou svou nabídku rychlých aut – motory 2,2 a 2,5 turbo poháněly všechno od amerického hot hatche Omni GLHS po kupé Shelby Daytona. A Ford nabízel přeplňovaný čtyřválec 2,3 v americké verzi Sierry, nazvané Merkur XR4Ti, ve velkém kupé Thunderbird a především v Mustangu SVO.

Třetí generace Mustangu, zvaná "Fox" se od začátku snažila nabídnout zákazníkům více sportovního charakteru a přiblížit se evropským a japonským konkurentům, spíše než klasickým muscle cars. A vrcholem této snahy bylo právě SVO (pojmenované podle sportovní divize Special Vehicle Operations), díky lehkému čtyřválci nejobratnější a nejlépe vyvážený Mustang do té doby. A díky výkonu, který v nejsilnější verzi z roku 1986 dosahoval 210 koní (s točivým momentem 340 Nm, srovnatelným s tehdejšími V8) byl také rychlejší než osmiválcový model GT.

Ve srovnání s ním ale nezískal zdaleka takovou popularitu – dílem kvůli nedůvěře amerických zákazníků v malé motory, dílem proto, že byl nejen rychlý, ale také pořádně drahý. Za své peníze jste ale dostali upravený, snížený podvozek s tlumiči Koni (na zadní nápravě po dvou na každé straně), tužší a ostřejší řízení, kotoučové brzdy na všech kolech, samosvorný diferenciál Traction-Lok, řadící páku Hurst funkční sání na kapotě, zadní spoiler a specifický design čelní masky.

Ano, zadní kola byla stále spojena kusem železa zvaným "tuhá zadní náprava", ale jinak byla tahle věc tak blízko americké variantě E30 M3, jak si jen dokážete představit. A výkony SVO na závodním okruhu by vyvedly z míry každého, kdo je přesvědčen o tom, že americká auta umí jezdit jen rovně a nebo doleva.

Myšlenka čtyřválcového, lehkého a obratného Mustangu tedy rozhodně není nová a už vůbec ne špatná. A pokud bude jejím vedlejším efektem to, že si Ford konečně troufne nabízet Mustang celosvětově a udělat z něj tak i nástupce evropského Capri, tím lépe. Dokud bude Mustang nabízet rychlost, styl a zábavu za málo peněz, tak jako posledního půl století, budu spokojený – a nezáleží na tom, kolik válců má pod kapotou.

[gallery]