Čím by jezdili redaktoři Autíčkáře v roli diktátorů?

Občas řešíme v našem redakčním skupinovém chatu důležité organizační záležitosti. Ale většinou tam jen dlouhé hodiny plácáme o nesmyslech. Zrovna nedávno přišlo na přetřes téma veskrze šťavnaté, se kterým by byla škoda se s vámi nepodělit. Začali jsme totiž přemýšlet, jaká auta bychom si naporoučeli, kdybychom se octli na pozici absolutistických vládců nějaké té zapadlé zemičky, která má dostatek ropných zásob a nikdo do ní moc nerýpe. Tradice okázalých a občas až nesmyslně naspecifikovaných luxusních aut má v takové společnosti docela dlouhou tradici, asi nejznámějším sběratelem zajímavých aut z řad vládců je brunejský sultán Hassanal Bolkiah, o jehož (často velmi nevkusných autech) už slyšel asi každý. 

Je docela zajímavé, že nikdo z nás nemusel nad ideálním diktátorským autem nijak zvlášť dlouho přemýšlet. Skoro jako bychom měli scénář pro případ, že by nám do klína spadla nějaká ta banánová republika, už předem připravený. Jen někteří členové redakce se, pravděpodobně kvůli práci, do této debaty nakonec nezapojili. Ale to nevadí – jako správní kamarádi jsme rozhodli za ně, a jejich diktátorská auta jsme jim autoritativně přidělili.

Zlokočka: Mnoho Marauderů

Není žádným tajemstvím, že mezi její oblíbené kratochvíle patří jízda v terénu. Bohužel to ale nezřídkakdy dopadá poměrně neslavnou cestou pro traktor do nejbližší vesnice. Ideálem je tedy vůz, jehož prostupnost terénem je tak dobrá, že se s ním zkrátka nedá zahrabat. Gargantuovský Marauder, pravděpodobně největší off-road, jaký si lze koupit, se tak jeví jako ideální volba. Alespoň na chvíli. Talent zahrabat se v lecjaké nenápadně vypadající kaluži, kterým je Zlokočka proslavená, ale není radno podceňovat. Dříve nebo později by tak nebohý Marauder skončil na břiše s bezmocně se protáčejícími koly. Na to by ale diktátorka byla důkladně připravená, a tak by jen do vysílačky zahlásila úsečný rozkaz a co nevidět by na místo dorazil jeden z poddaných s dalším vozem. A tak by se to mohlo opakovat, dokud by její stát nebyl neprostupně celý pokrytý zahrabanými auty. 

Adam Forman: Gaz 13 

Málokoho asi překvapí, že redakční milovník obskurní ruské techniky zvolil léty prověřenou a osvědčenou Čajku – klenot sovětského inženýrství. Teda sovětského – vzhledově tohle známé auto nápadně připomíná o pár let starší americký Packard Patrician a technické řešení převodovky jako by vypadlo z oka systému TorqueFlite od Chrysleru, ale to je jistě jen náhoda. Předlouhé auto disponuje dostatečně rusky předimenzovanou mechanikou, pod kapotou přede vidlicový osmiválec o objemu 5,5 litru spojený s tlačítky ovládanou automatickou převodovkou, kterou najdete i v obrovském MAZu 535. Navíc zvládne spalovat sedmdesátioktanové palivo, takže prakticky stačí přefiltrovat ropu přes ponožku, a jede se. Po chvilce debatování ale i staromilec Adam uznal, že chtít v dnešní době automobil bez infotainmentu, je přeci jen trochu zpátečnické. Jeho Čajka by tak měla v palubní desce monochromatický zelenočerný CRT monitor nápadně připomínající vzhledem i rozhraním známou rekvizitu z herní serie Fallout, protože nějaká moderní plochá obrazovka se do útrob auta z padesátých let zkrátka nehodí. Finálním designovým bonbónkem by pak byl zlacený nápis “Aleksander Něvskij” na zadních ploutvích vozu.

Lukáš Vaverka: Toyota Century

Se shovívavým úsměvem pozoroval naše vymýšlení extravagantních diktátorských povozů léty protřelý motoristický redaktor Lukáš. Jeho odpověď na otážku, jaké auto by si vybral, byla stručná, ale všeříkající. Japonská Toyota Century sice možná nevypadá na první pohled nijak zvlášť skvěle, ale ve skutečnosti jde o jedno z nejluxusnějších aut světa, které si navíc nemůže koupit jen tak někdo. Vidlicový osmiválec pod kapotou společně s elektromotorem má výkon rozumných 400 koní a zajišťuje vozu slušnou dynamiku. To jsou ale podružné detaily, na kterých majiteli beztak nezáleží. Ten totiž tráví čas na zadním sedadle potaženém nejjemnější vlnou a nechává se hýčkat všudypřítomným nenápadným luxusem. Navíc když přijde na konfrontaci s poddanými, může diktátor vždy upozornit, že vlastně jezdí “jen Toyotou” a akcentovat tak svou skromnost a pokoru. A to se může v případě nějakého toho pokusu o puč docela hodit.

Radek Chlud: Mitsubishi Colt C50 GTI

Skutečným etalonem skromnosti ale zůstává redakční fotograf Radek. Když se ho zeptáte na jeho vysněné auto, začně vám vysvětlovat, že tím nejlepším vozem, po kterém bezmezně touží, je osmdesátkové Mitsubishi. Pravda, zamlouvá se mu jen jeho nejsilnější stokilowattová verze, navíc by chtěl ještě vychytávku ve formě dvojitého šíbru, ale tím jeho buržoazní choutky končí. Radek navíc dobře ví, co by ho za volantem čekalo. Prakticky stejné auto (i když se slabším motorem) už totiž jednou měl. A dokonce si vyzkoušel i jeho novější verzi. Inu, je to skromný chlapec. A také má asi jako jediný z nás šanci, že si svojí diktátorskou káru pořídí i bez toho, aby si musel podrobit nějaký ten státeček. 

Jeník Machač: BMW M5 v karoserii Pontiacu Firebird

Pokud Jeníka alespoň trochu znáte, nebo čtete jeho články, pak jistě víte, že našel zálibu ve vozech s pohonem zadní nápravy, které jsou vybavené samosvorem a osmiválcovým motorem o minimálním výkonu tří set koní. S těmito auty se s oblibou účastní kratochvílí, jejichž výsledkem bývá úbytek dezénu na pneumatikách a černé šmouhy na asfaltu. Za ideální pro takovou zábavu považuje automobily zpoza Atlantského oceánu, protože jsou konstrukčně jednoduché a dle jeho slov nezáludné a navíc si nechají líbit poněkud vidlácké zacházení a nemají tendenci se tak rychle rozbít. Tato teze ale dostala celkem zásadní trhliny ve chvíli, kdy se poprvé posadil za volant současné generace BMW M5 . Bílý sedan ho uchvátil tím, že brzdový i plynový pedál měly prakticky shodně rychlý nástup účinku a i pod plným plynem byl dokonale ovladatelný, což primitivní americké trakaře přeci jen neumí. Jenže když jste jednou diktátor, tak si zkrátka můžete naporoučet, co se vám zlíbí, a ohnout si realitu tak, jak vám vyhovuje. Takže není problém nechat si postavit “fajráka” s bavorskými střevy. A tak jednou za půl roku ho tiše obměnit za nové stejně vypadající auto, čímž se eliminuje i ten problém s vidláckým zacházením.

Dan Borský: osmiválcový Range Rover Autobiography

Pět litrů, osm válců a snad všechen myslitelný luxus ve “family friendly” karoserii. Možná to není ta nejoriginálnější volba, ale z ryze racionálního hlediska je z našeho výběru rozhodně nejlepší. Dan zkrátka ví, co je dobré a nemá důvod vymýšlet originální blbosti. A něco mi říká, že zatímco my se s našimi podivnostmi na kolech budeme tiše trápit a schytávat nenávistné pohledy poddaných, jeho Range Rover poskytne s nenucenou grácií ideální poměr autority a luxusu. 

Honza Křeček: Mercedes 300 SEL

O představě Honzova ideálního diktátorského vozu má překvapivě jasno František. Nechme ho tedy tuto tezi rozvést. Jak je všeobecně známo, Honza je velký muž, takže je logické, že má rád velké věci. Zároveň se netají tím, že se mu příliš nepozdává posedlost “petrolheadskými” a “puristickými” vozy. V jeho zemi by vládly bagry, dumpery a další olbřími stroje, které by hloubily díry, přejízděly vše, co se hýbe. S jedinou výjimkou, kterou by byl starý Mercedes-Benz 600 W100 Grosser, který by se proplétal mezi sutinami a v něm by Honza, sedící na zadní sedačce v kožených kalhotách, přemýšlel nad konečným řešením petrolheadské otázky a pozorně poslouchal, zda se snad někde ze zapadlé garáže neozývají stesky na to, že dříve se ta auta dělala nějak líp a že bez karburátoru a s ABS už to není ono.

František Čáslavský: Mazda MX-5 s osmiválcem

U Františka je to celkem jednoduché. Pravděpodobně by si nechal svojí poněkud omšelou červenou Mazdu MX-5, toho času se zaklepaným motorem (Sám seš zaklepanej, řemenice na klice mě opustila. – Pozn. F.), a pod kapotu by zastavěl osvědčený osmiválec LS. Tím by vyřešil odvěký problém japonského roadsteru, jímž je nedostatek výkonu a při troše štěstí by to snad ani nemuselo dopadnout karambolem. Jenže jak už to u Franty bývá, dříve nebo později by se stejně našla nějaká ta komplikace a nebohý červený kabriolet Malibu Stacy by skončil na zvedáku. A diktátor Čáslavský by za volantem máminy Hondy Civic s automatickou převodovkou dojížděl do garáží svých poddaných a spravoval jejich Mazdy. Protože takový František zkrátka je. Pro ostatní by se rozdal, ale na vlastní vůz mu čas nezbývá. Takže by možná neměl to nejluxusnější diktátorské auto, ale zcela jistě by to byl nejoblíbenější státník z nás všech.

No a to je pro dnešek všechno. Máte taky nějaké to vysněné diktátorské auto? Podělte se s námi v komentářích.

Dovětek Honzy Křečka: Počkat počkat. Kubajs si myslí, že tím, že napíše článek se vyhne sarkastickému glosování svého automobilového vkusu. To by ale byla přeci škoda.

Kubajs: Volvo C70. Samozřejmě.

Takže jaké auto by vozilo diktátora Kubajze? Musím říci, že jsem si s tím trochu lámal hlavu. Byl by Kubajs prvním diktátorem, který hledá svou opulentní limuzínu podle hodnoty průměrné spotřeby? Kolik barev ambientního osvětlení by takový vůz měl mít? A odkud by takové auto mělo pocházet? Napadl mě obligátní Mercedes-Benz S generace W140, kterou asi znáte pod přezdívkou Mamut. Vůz je pro diktátora dostatečně opulentní, dokonce i dnes stále působí majestátně. A především, existovala tu i fantasticky pomalá a neuvěřitelně nesmyslná verze 300 SD. Dvě tuny německé oceli pohání vpřed stádo pouhých 110 kW, avšak jsou to poctivé, naftové, úsporné kilowatty. A potom mi to došlo. Copak už neznáme Kubajze dost dlouho? Nemáme snad už nějaké zkušenosti? Ať už by se Kubajs dostal k moci jakýmkoli sebevíce praštěným způsobem, ať už by se rozhodl svůj čerstvě nabytý majestát podpořit jakýmkoli automobilem a ať už by pro něj vyrazil kamkoli, jedno jediné víme jistě. Zpět by se vrátil v dalším Volvu C70 cabrio. Protože nic jiného už ani koupit neumí…