Jak jsem se stal Family fleet manažerem, aneb o nakupování aut rodinným příslušníkům

Pokud kolem sebe nemáte jen malou sociální bublinu plnou automobilových nadšenců, pak to určitě taky znáte. Přijde za vámi kolega nebo kamarád a povídá: “Hele, ty jsi ten autista autař, poradíš mi co si mám koupit?” Často jde jen o to, abyste jim potvrdili správnost výběru a vlastně ani není žádoucí, abyste projevili vlastní invenci nebo dobré úmysly a ten očividně špatný nápad jim rozmlouvali. Takže stačí jen kývat a problém se sám vyřeší. Někdy ale přijde i žádost o asistenci při nákupu. 

Nemůžu říct, že bych měl problém s někým jet podívat se na auto a poskytnout druhý názor. Ba naopak! Když můžu, rád pomůžu. I když se ta pomoc někdy tak trochu zvrtne. Jednou mě můj oblíbený sládek požádal o asistenci při nákupu Renaultu Megane v jistém brněnském velkobazaru. Jó, Renault to byl pěkný, ale nakonec odjíždel v Mazdě 6, se kterou je doufám dodnes spokojený. S Mazdou to vyšlo, ale pokaždé, když jsem u nějakého auta a udělím svůj souhlas s tím, že si myslím, že to bude dobré, tak je ve mně malá dušička, protože začnu mít strach, že onen pěkný kup je ve skutečnosti spíš past. Jen jsem to nepoznal.

A jaké to je, když máte radit rodinnému příslušníkovi? S kamarády se můžete přestat kamarádit, kolegy v práci vyměnit, ale pokud špatně poradíte někomu z rodiny, tak už to budete mít naždy na talíři. A nedejbože, když vám jen strčí peníze do ruky a pošlou nakupovat. Za poslední 2 roky nám do rodiny přibyla 4 auta a já vám teď povím jak to probíhalo a proč bych teď zase nějakou dobu nic kupovat nechtěl.

Dějství první: Auto nové a zánovní

Jednoho dne, jsem se rozhodl, že udělám dobrý skutek a ošetřím tatínkovi před zimou spodek jeho Felicie. Ta chvíli předtím prošla technickou s velkou pochvalou, že mechanika je výborném stavu a ta povrchová koroze, co se tam najde, není tak hrozná. Když jsem ale zjistil, že do obou prahů lze strčit ruku, tak jsem nějak tak naznal, že pro Felicii hra končí a tatínek se po nacenění zásahu karosáře rozhodl, že si na stará kolena pořídí nový automobil. A vzhledem k tomu, že zastává názor ‘Na český zadek české trenýrky,’ tak se jelo do showroomu Škoda. (Ahoj tati! Já vím, že si právě myslíš, něco o holomkovi, ale nemůžeš říct, že jsem nenapsal nic, co bys nikdy neřekl! – pozn. nezvedeného syna)

Vzhledem k tomu, že tatínka poctivě vozím testovačkami, tak už seděl v nové Fabii a světe div se, přesně tu si vybral. Stačilo jen zajet do autosalonu, přežít testovací jízdu s odborným výkladem prodejce (Věděli jste, že Fabia nemá diferenciál? Prý akorát nějak přibržďuje kola. Více informací k tomuto revolučnímu systému mi ale nebylo sděleno.), naspecifikovat auto podle představ a pak už jen vyřešit cenu. Jaká byla ceníková a jaká výsledná už bych tězko lovil z hlavy, ale prodejce sám od sebe slevil, poskytl rozšířenou záruku, slevil ještě jednou a nakonec ještě přičetl slevu za to, že jim na protiúčet nechá svou Felicii (Samotná sleva přesahovala cenu té Felicie, takže za mě dobrý). Takže jsem vlastně jen seděl, pil darovanou minerálku a přikyvoval, že může být. O tři měsíce později si tatínek vyzvedl svůj nový automobil a od té doby si spokojeně drandí. Happy end. 

O nějakou dobu později se můj bratr rozhodl, že si s manželkou pořídí zánovní automobil. I tady nebylo třeba přemáhat se aktivitou. Bratr chtěl Octavii s nájezdem kolem dvaceti tisíc, takže stačilo zavřít oči, zalovit v kyblíku s vytištěnými  inzeráty a na náhodné auto se prostě zajet podívat. Po důkladném prohrabání všech inzerátů byly vytipovány dva kusy a na ten lepší jsme se jeli podívat. A protože jsem stejně jako můj bratr praktický a rozumný člověk, který má vkus na úsporná a praktická auta, tak jsem ho s manželkou naložil do Mercedesu CL500 a jelo se. Černý exemplář vypadal pěkně, nevykazoval žádné známky toho, že by s ním někdo jezdil rally nebo s ním třeba objímal strom. Takže stačilo podepsat smlouvu a mohl jsem bratrovi poblahopřát ke koupi nové lednice.

Dějství druhé: Auto pro maminku

Před několika měsíci jsem se vás ptal, jaké auto byste doporučili mojí mamince. Moje maminka totiž onu hru s konzultací a asistencí povýšila na úplně jinou úroveň. Vrazila mi do rukou obálku s penězi a že prý mám něco koupit. Jediné co, tak to má mít automat a být ideálně červené. Uh… Oukej…

Měl jsem předvybraný Peugeot 306, ale najít nějaký slušný kus… No nic, poohlížel jsem se dál. Zajel jsem se podívat na pár aut, která jsem měl v dosahu několika desítek kilometrů, ale nic z toho nebylo takové auto, kterému bych věřil. Představa, že se to rozbije a budu to mít na talíři po zbytek života, byla příjemná asi jako představa pravidelného nasazování palečnic a tak jsem byl raději velice opatrný.

Nakonec nebylo zbytí a naplánoval jsem si velký výlet po automobilech. Opět jsem se projevil jako prakticky myslící člověk a nářadí, které by se mohlo hodit, hydraulický hever, náhradní řidičku a další propriety naložil do MANu TGE a mohlo se jet. Cílem bylo podívat se na nějaké ty Golfy, Hondy a Clia, které se válely převážně na severu Čech. Výběr aut jsem nakonec díky svému geniálnímu time managementu musel trochu osekat, ale i tak jsem nakonec pořídil. A vlastně to bylo nejlepší nakupování auta, co jsem zažil.

Jedním z vybraných auta byla Honda Civic sedan, ročník 1994, 1,5 litrový čtyřválec. Z fotek vypadala slušně, byly k ní zimní kola a byla inzerovaná za 20 tisíc. Bratr sice kafral, že přece nechci, aby máma jezdila v autě, co je staré jako já.. Ale to mi nepřišlo jako pádný argument. Prodejce byl vstřícný, i když měl dovolenou a nebyl v Jablonci, tak si udělal čas na to mi auto ukázat. Hondu jsem projel, prohlédl si ji na rampě a vlastně neměl moc výtek. Koroze u konců prahů byla přiznaná a nijak vážná, všechno z elektrického vybavení fungovalo bezchybně. I když nebylo moc důvodů licitovat o ceně, byl jsem nějak tak v nakupovací náladě a tak jsem vypálil, že můžu na dřevo vyskládat 16 tisíc, auto si vzít a v ideálním případě o mě prodejce už nikdy neuslyší. A světe div se, ono to fungovalo. Sice jsem si auto nemohl rovnou odvézt, protože kvůli dovolené neměl nic přichystané, ale nabídl, že si plácneme a jak se vrátí z dovolené, tak se domluvíme na předání.

Jak prodejce řekl, tak bylo. Abych se nemusel trmácet až do Jablonce, tak se nabídl, že se potkáme v Praze, takže stačilo sednout na vlak (Víte, kolik stojí studenstká jízdenka z Brna do Prahy? 54 korun! Skoro se mi nechce dostudovat.), pak na metro a byl jsem u Hondy. A nejenom, že jsem za 16 tisíc dostal slušné auto včetně zimních gum, ale dostal jsem i udělanou evidenčku a dálniční známku na ten den s tím, že on ji použil po cestě do Prahy a mně se bude určitě taky hodit. Kéž by všichni prodejci aut byli takoví!

Jenže tady to nákupem auta nekončí. Vzhledem k tomu, že jsem byl pověřen koupí, tak se i očekávalo, že se o auto i postarám tak, aby se nikdo nemusel zamýšlet nad nějakým servisem. A tak jsem se stal Family fleet manažerem. Po nákupu jsem vyřešil servis a chvilku s Hondou i jezdil, abych zjistil případné jiné problémy. Ty se naštěstí neobjevily a tak se dnes maminka jezdí párkrát za týden projet a zdá se, že si k Hondě dokonce vytvořila nějaký vztah. A já si během ježdění Hondou uvědomil, že ta MX-5 zas tak málo koní nemá. A taky jsem si uvědomil, že servisování toho auta už se asi nikdy nezbavím.

Dějství třetí: Auto pro dědečka

Člověk by čekal, že když má auto tatínek i maminka a dokonce i bratr, tak to bude stačit. Jedna sestra řídí spíš kolo a druhá zatím neřídí. Ale dědečkova Felicie začíná vypovídat službu, takže je to zase na mě. A zase se vším všudy.

Výběr je jasný. Vybrat něco, co se bude snadno řídit a zároveň to bude co nejpodobnější Felicii. Volba je dost jednoduchá. Fabia. Člověk by řekl, že když člověk může inzeráty přehrabovat vidlema, tak nebude snad až tak těžké najít auto, které nebude úplný pelech. No a taky ne, při prvním projíždění bazoše jsem jedno pěkné našel. Prodává soukromník, je první majitel, pěkně vypisuje servis. Domluva prohlídky je taky bez problému, až na to, že druhý den volá, že auto už je prodané. A další pěkné auto už jsem nenašel. Buď to bylo shnilé, nebo to vyžadovalo spoustu servisu a nebo obojí. Jsem ale dítě štěstěny a jeden můj kamarád, který se zabývá obchodem s ojetými automobily měl na cestě do Čech jednu Fabii. Přijel jsem, viděl jsem, projel jsem, koupil jsem. Ročník 2002, 109 tisíc najeto, tmavě modrá, stejně jako dědečkova Felicie, a motor, který Felicii nezapře. 1.4 MPi. Tato pohonná jednotka má celých 60 koní. To je zhruba půlka co MX-5. Jezdí to podle toho.

Ale když jsem si rozradostněn dovezl auto domů, tak se stala přesně ta věc, co nechcete, aby se stala, když někomu kupujete auto. Po ujetí 40 km a půlhodině stání na místě strčím klíček do zapalování a nestartuju. A bliká na mě kontrolka imobilizéru. Eh. Po pár pokusech a prohazování klíčků se auto umoudřilo aby mě vypeklo zase o chvíli později. Kamarád–prodejce o tomhle problému pravěpodobně ani nemohl vědět, protože jsem mu auto pomalu vyfoukl z traileru, ale i když je osm večer, tak aktivně řeší a shání někoho, kdo by si s tím věděl rady. Díky tomu neupadám do tak velké deprese z toho, že je to rozbitý a bude to se muset řešit. Nakonec si vzpomínám, že jsem vlastníkem diagnostiky specializované na koncern, vyčítám chyby a docházíme k tomu, že bude nejspíš vadná čtecí cívka imobilizéru. Že se to občas stává. Cívku kamarád promptně sehnal a když jsem za ním zajel, tak vyměnil. A problém byl vyřešen. Ještě že tak. Pak už jen stačilo vyměnit olej a Fabia mohla jet do nového domova k dědečkovi.

Závěr

V této semestrální prác… článku jsem vám nastínil, jak jsem asistoval při nákupu a sám nakupoval auta. Původně jsem chtěl být trochu zahořklý a postěžovat si, jak je to nevděčná práce, se kterou v případě druhého a třetího dějství strávite spoustu času, máte s tím starosti a když se něco pokazí, tak je to na vás. No, je to tak.

Jenže při psaní jsem si uvědomil, že i když s tím vším byl opruz, tak jsem s výsledkem mého snažení vlastně docela spokojen. Tatínek je se svojí Fabií nadmíru spokojen, včetně turbomotoru, který původně nechtěl. Bratr si sice mohl koupit zajímavější a zábavnější auto, ale chtěl Octavii, má Octavii a je taky spokojen. Maminka vlastní automobil, který se jí nakonec líbí a má ho i ráda. A když jsem viděl dědečka nadšeného z toho, jak se Fabia snadno řídí oproti Felicii bez posilovače, a jak se hned začal s autem sžívat, tak jsem měl vážně radost.

I tak ale doufám, že by to zase na nějakou dobu stačilo. Nejenom, že mě to brouzdání po inzerátech, obvolávání a ježdění, unavilo tak, že teď na inzerci aut ani nepomyslím. Spíš se mi z představy nakupování dalšího auta dělá trochu nevolno. A navíc se teď ještě k tomu místo jednoho auta musím starat o tři. Už tak jsem kvůli tomu dost zanedbával svoje auto, na kterém mi z těch tří záleží nejvíc. Takže jestli mě omluvíte, mám tady nějaký motorový olej, filtr, těsnění na výfuk a trochu barvy na spodek.