Mitsubishi Colt: Je auto za patnáct tisíc skvělá investice?

Sám sebe se ptám proč. Proč jsem si nikdy nekoupil auto, které by stálo víc než patnáct tisíc korun. Dřív to snad bylo způsobeno tím, že jsem byl student, nechodil jsem do práce, stálý příjem byl v nedohlednu a občasné finanční injektáže z brigád stačily tak akorát na pivo a rychlé občerstvení. Jenže teď se situace změnila. Pracuji ve stavebním korporátu nadnárodních rozměrů, mám nadprůměrnou mzdu, a tak se ptám sám sebe proč… „Proč sis ty idiote zase koupil Colta za patnáct tisíc?“

Teď vážně. Opravdu jsem si zase koupil Mitsubishi Colt. Stál přesně patnáct tisíc, a to i navzdory snaze vyjednat slevu za nefunkční baterii. Nevadí, protože i tak může auto na PlechCup. A to je mimochodem jeden z mnoha důležitých aspektů pro rozhodnutí, proč si koupit auto, které stojí patnáct tisíc Kč. Pravděpodobně vám právě teď vrtá hlavou, co se dá za takovou směšnou sumu pořídit za vykopávku. Jenže houby vykopávku, rovnou skanzen! Věřte tomu nebo ne, jsem v nakupování takových křápů již velmi zběhlý. K dnešnímu dni jsem byl totiž majitelem čtyř aut. Jejich celková pořizovací suma je 39 500 Kč. To musí člověka bavit, že? Baví.

Zpět ke Coltu. Jedná se o model z roku 1992 v krásné černé barvě. Auto bylo dovezeno v roce 1993 od dealera z Vídně, jelikož u nás bylo nemožné jej sehnat. Jsem teprve druhým majitelem. A teď buď spadnete ze židle nebo přestanete číst Autíčkáře. Auto má totiž najeto pouhých 83 tisíc kilometrů. Velmi rychlým výpočtem se lze dostat k zajímavému číslu, které je 8,7 km. Můj Colt najel průměrně 8,7 kilometrů denně. Vlastnila jej nějaká paní, která ho měla natolik ráda, že s ním snad ani nechtěla jezdit a cesta tramvají ji zřejmě připadala romantičtější.

 Po zkušební jízdě nebylo nad čím uvažovat. Colt mi přirostl k srdci už dávno a tenhle byl navíc v naprosto famózní kondici. Okýnka v elektrice, šíbr v elektrice, zrcátka v elektrice, a ještě k tomu vyhřívaná. Sedačky vypadají jako kdyby je někdo hladil místo sezení a karoserii se o rzi zatím jen zdálo v nočních můrách. Motor nese označení 4G92.  Mnozí z vás již tuší, zač je toho japonský loket. Devět set kilogramů a osmdesát tři kilowatt. Takový poměr už dokáže černého důchodce rozparádit až na 200.

A v čem je tedy ten pověstný háček? Proč auto stálo tolik málo? Nevím. Teda teď už ano, ale nevěděl jsem před tím. Asi nejzásadnějším problémem, který bude vyžadovat brzkou opravu, je střecha. Je totiž napadena korozí ( To je celý náš Radek – pár vět zpět, že prý se autu o rzi ani nezdálo a hele ho, střechanakaši :-D -pozn. Vavris-). Není to ale koroze ledajaká. Zabránit se jí prakticky nedá a jediné řešení je jí opravit. V tehdejším Japonsku totiž někoho napadlo, že k lepení nosníků a plechu střechy využije nějakého pofidérního druhu lepidla. Jenže s postupem let a s působením slunečního záření došlo k tomu, že lepidlo začalo narušovat okolní plechy a zbytek už dokonala vlhkost, která je v autě přítomna vždy.

Díky tomu hyzdí moji střechu na patnáct či dvacet puchýřků, které si žádají o brzké vymýcení. Stejný případ bude i v případě kapoty, ale tam situace zatím nedospěla tak daleko, že by degradace byla zřetelná zvenčí. Ve finále to bude oprava za pár tisíc na autě, které stálo pár tisíc, ale představte si, že se vám podobná situace může stát například i na Lanceru Evo 3. I tam totiž použili stejného sajrajtu. Snad je to odplata za Hirošimu a Nagasaki, ale chtěl bych jen pro příště podotknout, že kolektivní vina nikdy nefungovala, a že my jsme tam ty bomby nehodili!

Majitelem auta jsem zhruba dva měsíce, za které jsme spolu zvládli už 1500 kilometrů. Prozatím proběhla základní údržba v podobě výměny kabelů, svíček, vyčištění rozdělovače, filtrů a klapky. Ale aby nebyla radost až tak veliká, došlo i na štípání drátů. V autě byl totiž zabudovaný skvělý a pokrokový alarm zn. Keeper. Ve zkratce, alarm byl napojen na dveře, kapotu, zapalovací skřínku a odposlouchávací zařízení v kabině. Ze všech těchto čidel alarm zjišťoval jejich stav a když vyhodnotil, že jedno z nich dělá, co by nemělo, tak udělal to, co alarm dělat má. Začal houkat.

Jenže po dvaceti letech se i v alarmu dokáže leccos pokazit, a tak se jednoho dne auto rozhodlo, že nenastartuje, protože ho chci ukrást. To jsem v tu chvíli ještě netušil. A tak jsem zakoupil nový akumulátor. Chtěl jsem jej vyměnit, ale alarm byl proti. Po odpojení baterky začal okamžitě houkat. Naprosto bezvýchodná situace. Colt už byl skoro v plamenech, které mi metaly z očí. Vypadal jsem jak někdo, kdo na ulici za bílého dne krade auto. Do hry se naštěstí vložily štípačky a kladivo. Všechny nadbytečné dráty šly k pánu a kladivo pomohlo rozmetat reproduktor na alarmu. Jeho služba byla tímto dnem sečtena. Od tohoto dne Colt vesele startuje za každého počasí. Na drc!

Do budoucna je v plánu udělat z Colta něco, co bude schopné normálně jezdit a o víkendech jet třeba PlechCup nebo nějaký slalom. Nebo taky konečně dojet nějakou amatérskou rally.

A možná přijde i kouzelník, který doveze hlavu z motoru 4G93. Díky ní se dá vyždímat dalších dvacet kilowatt, které se vždycky sejdou.

Pravděpodobně byste se závěrem rádi dozvěděli odpověď na otázku proč. Protože mě to baví? Protože má člověk radost z toho, že si koupí auto za pár peněz a vyloupne se z toho skvělý kup. Samozřejmě, to samé se dá říct i v případě auta za statisíce, jenže už to není takový adrenalin, jako když jsou hranicí PlechCupová pravidla.

Avšak netřeba zoufat. I já pomalu dospívám. V létě bych si rád pořídil konečně něco zadohnaného, a los zatím padl na Toyotu MR2. Tak o ní snad už příště.