Rudá Potvora po čtyřiceti tisících kilometrů | Autíčkářova garáž

Nojo, už je to tak. Začátkem listopadu se přehoupl druhý rok mého vlastnictví jistého červeného roadsteru. Líbily se mi ty dva roky? Užil jsem si je? No… Pokud se budeme bavit jen o autech, tak rozhodně. První rok byl převážně ve znamení servisování, učení se řídit a tak podobně. O tom si ale můžete přečíst třeba tady. 

Co se ale dělo ten druhý rok? No, všechno začalo pěkně a malebně, minulý listopad jsem si střihnul malý výlet do Itálie za dalšími roadstery a filmem o homosexuálech, na zimu jsem sobě zakoupil plechová kola, která jsem nastříkal do bílé barvy, a zelený hardtop, který mi perfektně seděl do vánočního zbarvení. Zbytek zimy ve znamení tropení neplechy dveřmi napřed vám snad nemusím přibližovat, ne? Snad jen malý kousek zimní dovolené, kterou jsme pojali trochu jinak, než obvykle. Po lyžování jsme se šli projet a až pak jsme pili.

Pozor, video obsahuje pokusy o neumělou jízdu bokem!

Zima naštěstí odešla, s ní přišly první projížďky bez střechy a taky trackday. Mohl bych vám vyprávět o tom, jak jsem si to všechno užil, ale vás už určitě navnadila úvodní fotka a čekáte, kdy dojde na totální zkázu a zlomený obratel, co? Tak to nebudeme prodlužovat. Koncem dubna jsem to zahodil do lesa. A zrovna jsem ani nejel jako prase. Jen jsem to při krizovém brždění podělal, chvilku naháněl auto z jedné strany vozovky na druhou a pak jej elegantně zasunul mezi stromy. Nu což, vylézt jsem mohl, tak jsem vylezl a jal se zjišťovat škody a zařizovat odtah. Nevypadalo to až tak zle. Čelní sklo neprasklo víc, než před záhozem a ohnout pod auto jsem se nezkoušel, protože mě trochu bolely záda. Přijela odtahovka s rukou, nadzvedli jsme auto a i když pán z asistenčky tvrdil, že je to jasná totálka, tak já koukal, že nebude tak zle. Ohlo se levé spodní rameno, kost stabilizátoru na stejné straně, praskla pneumatika a kraj prahu byl pomačkaný. Takové nepodstatnosti jako plastový kryt motoru to vzdaly taky, ale to se nějak tak dalo očekávat. Střecha zavřít šla, takže jsem s relativně lehkým srdcem, že to ještě není tak strašlivě v pr…, složil auto u garáže a šel radši na kontrolu k doktorovi. Přecejen mě ty záda bolely. 

Ten den už jsem z nemocnice neodešel. Na kontrole se ukázalo, že můj bederní obratel to vzdal a praskl, když jsem auto uklidil do škarpy, která byla minimálně metr pod úrovní silnice. Když nemocniční personál slyšel celou historku s tím, že jsem si auto nechal odtáhnout a ještě složil u garáže, tak se podivovali, že ještě cítím nohy. A mou šikovnost odměnili tím, že jsem až do pondělního poledne nesměl vstát z postele. V pondělí mi pak věnovali hliníkový rám kolem trupu a dovolili mi konečně se svobodně pohybovat. Určitě neuhodnete, co jsem pak šel udělat jako první (své tipy kdyžtak můžete dát do komentářů). Zbytek nemocničního pobytu už byl v pohodě, ale po propuštění jsem byl v takové nepříjemé situaci. Čekaly mě dva měsíce s oním epesním vyrámováním hrudníku, státnice se blížily a mé auto bylo rozbité. A zavazelo v garáži. 

Nevím, jestli si to pamatujete, ale mám hrozně šikovné kamarády. Sdílíme spolu garáž a představa toho, že tam několik měsíců bude rozbitá Potvora, se jim vážně nelíbila. Takže jsem sehnal náhradní díly z jiné zahozené Mazdy a kamarádi se pustili do práce. Zhruba měsíc po záhozu byla Potvora vystrčena z garáže. A prvního června už byla připravena k dalšímu offroudění. V červenci ještě navštívila talentovaného pana klempíře, vyměnilo se čelní sklo, které bylo prasklé někdy od začátku roku a bylo hotovo. Jen pro zajímavost, celá tahle legrace se záhozem a následnou opravou mě stála necelých osm tisíc, pokud počítáme odstraňování následků záhozu. Pokud přičteme nové čelní sklo, které jsem měl prasklé už předtím a nové (přední) gumy, dostaneme se na dvojnásobek. To je pořád ještě docela daleko totálce, ne? 

V druhé půlce léta, kdy jsem pracoval na bakalářské práci a přípravě na státnice, jsem toho až tak moc neudělal, ani jsem moc nejezdil. Ale přecejen mi doma přibyly dvě zajímavé věci. Tou první je spletenec nerezových trubek s nějakými klikyháky, které prý znamenají Maxim Works. A tou druhou je MAF z Mazdy RX-7, který není tak restriktivní, jak v MX-5. Spletenec již svou cestu pod kapotu našel, na MAF ještě dojde. Po státnicích jsem vyzkoušel, že auto doopravdy funguje a vytáhl ho na menší roadtrip po Slovinsku. Ten obsahoval mnoho a mnoho okresek, autovlak, hory i moře a třeba vám o něm někdy něco napíšu.

A teď už se dostáváme do současnosti. Se začátkem semestru se z Potvory stalo opět plnohodnotné auto pro každý den, dostala nové čepy a táhla řízení, nové excentrické šrouby a novou geometrii, se kterou jsem nanejvýš spokojený. Zelený blatník je částečně hozen do plniče (dárcovský blatník totiž pochází z auta, které v lese nemělo tolik štěstí a po rovnání měl popraskaný lak) a Potvora je tedy momentálně tříbarevná. Vypadá sice trochu víc jako vrak, ale to mi nevadí. Jinak barevný blatník je na mých autech vlastně trademark (i Lincoln byl vícebarevný) a Potvoře to společně s jejími dalšími vlastnostmi dodává trochu více charakteru, než mají ostatní červené roadstery. Ten charakter umocňuje i to, že krátce po geometrii rozhodla, že správná jiskra je pro lemry a ona ji dávat nebude. Ale na mě si nepřijde, vše, co potřebuju (doufám), už je v rukou kurýra na cestě ke mně domů. Na tachometru momentálně svítí necelých 164 tisíc kilometrů a předpokládám, že budou nadále přibývat. To auto mě totiž i po dvou letech a více než čtyřiceti tisících kilometrů stále neskutečně baví…