Sovětská monstra: Z rodu mastodontů

Zákon o půjčce a pronájmu

Historie těžkých sovětských tahačů studené války začíná mnohem dříve, než by se mohlo zdát. Vlastně ji lze spolehlivě sledovat až do jednoho konkrétního bodu. Vraťme se do mlhavého nedělního rána 22. června roku 1941. Na polích poblíž polského města Lublin se právě probouzí vodou chlazený čtyřválec Škoda a zahaluje okolí štiplavým kouřem. Jeho dnešním úkolem je dopravit lehký tank vz. 35  (nyní přeznačený na Pz.Kpfw. 35t) přes sovětsko-polskou hranici. Deset tun oceli si razí cestu k Minsku a po jeho boku desítky jeho spolubratří. Skupina armád Střed napadá Sovětský svaz přesně podle plánu operace Barbarossa a otevřeně se tak vysmívá paktu Molotov – Ribbentrop. Kromě zkázy statisícům rodin a čtyř let prolévání krve vzniká ještě jedna potíž. Sovětská armáda nestíhá na bleskový útok reagovat. Zajímavé technické řešení (v roce 1941 již zastaralé) řady bitevních tanků BT, tedy možnost sundat pásy a přepravovat se  po zpevněných cestách na kolech, bohužel není využitelná pro nástupnické obrněnce.

Obklíčeným jednotkám je třeba rychle přispěchat na pomoc tanky, jenže železniční síť na takový úkol nestačí. Vzniká potřeba těžkého nákladního vozu, schopného poradit si s tím nejnáročnějším nákladem. Sovětské nákladní automobily na tanky nestačí a jako zachránci přichází Američané. Díky zákonu o půjčce a pronájmu se do Sovětského svazu dostává materiální podpora, mimo jiné i ve formě těžkých tahačů Federal 604 s naftovým jedenáctilitrovým šestiválcem pod kapotou. Zatímco Američané s nimi tahali bitevní tanky, Sověti trvali na dodatečném pancéřování, které využitelnost omezilo jen na tanky lehké. Kapitalističtí spolubojovníci tak přispěchali na pomoc s legendárním Diamantem T980. Dvanáctitunový tahač byl schopný utáhnout až 52 tun nákladu, což s přehledem postačovalo veškerým nárokům tehdejších tanků. Nakonec tak na východní frontě skončila téměř tisícovka amerických tahačů.

První z rodu obrů

Přenesme se nyní v čase přes celou tu nepříjemnou epizodu, která vyústila dvěma výbuchy atomových bomb na území Japonského císařství. Svět oslavuje konec války a hospodářství se opět vrací z frenetického tempa válečné výroby k volnému trhu předválečných let. Tedy jak kde. Sovětský svaz je zpustošený Velkou vlasteneckou válkou a na mnoha jeho místech vypuká hladomor. Kolchozní hospodářství na venkově je v horším stavu než před Velkou říjnovou revolucí a jiný než zbrojní průmysl prakticky neexistuje. Staví se nové ocelárny, cementárny a s rozmachem průmyslu je stále patrnější potřeba těžkých nákladních vozů.

V roce 1949 zahajuje konstrukční kancelář v ruské Jaroslavli práce na prvním poválečném těžkém stroji s označením ЯAЗ-255 (YaAZ-255). Jeho vývoj se však protáhne a jeho místo dočasně zastoupí menší model, který vznikl prostým okopírováním amerického GMC. Sověti si situaci uvědomují, a pokud mají kolonizovat odlehlé sibiřské oblasti a poručit větru i dešti na místech, kterým se doposud lidé vyhýbali, musí zahájit vlastní vývoj. Z rozhodnutí lidového komisaře obranného průmyslu došlo k založení Kanceláře pro specializovaný vývoj a nebylo snad vhodnějšího místa než v již zmiňovaném Minsku. Jen co během války zavlál nad (dnes již) Běloruským městem opět rudý prapor, tisíce válečných zajatců dostalo za úkol postavit centrum výroby těžkých automobilů. Během krátké doby vzniklo město ve městě. Nové výrobní haly obklopily domy pro zaměstnance, obchody a školy. V nové kanceláři se zabydlel i Boris Lvovič Šapošnik a ihned dostal důležitý úkol. Zodpovídal za vývoj traktoru MAZ-528 a v zápětí i zmíněného důlního náklaďáku ЯAЗ-255 (nově přeznačeného na MAZ-525) Na začátku padesátých let tak vznikají vůbec první počiny sovětských konstruktérů na poli těžkých nákladních vozů.

MAZ 535/537

Nebyly to jen civilní oblasti, které hlasitě volaly po Schopných tahačích. V roce 1949 ozářil nebe nad kazašským městem Semej První blesk (первая молния). Sovětský svaz se stal jadernou velmocí a jeho vedení se velmi rychle začalo zajímat nad nejúčinnějším způsobem, jak se o radiaci podělit se svými bývalými spojenci. Navázal tehdy na nacistické létající bomby a zrodily se mezikontinentální balistické rakety. Kolosy schopné zasáhnout cíl s kruhovou odchylkou 500 m a rozpoutat jaderné peklo však měly velikou strategickou nevýhodu. Musely být umístěny ve specializovaných silech a jejich bojová pohotovost byla omezena především degradací kapalného paliva. Hlavním problémem však byl letoun Lockheed U-2, který ve výšce kolem 20 km přelétal nad Sovětským svazem a podobná zařízení odhaloval. Bylo třeba jaderné hlavice zmenšit natolik, aby bylo možné je podle potřeby převážet.

Sovětští konstruktéři stáli před nelehkým úkolem. Bylo třeba vyrobit stroj schopný utáhnout desítky tun těžkou balistickou raketu terénem, do kterého nikdy před tím nevkročila lidská noha. Pásové tahače vycházející z tanků nedosahovaly potřebné rychlosti ani spolehlivosti a tak padla volba na kolový čtyřnápravový vůz, schopný pohánět všechna kola. Vznikl tak MAZ-535 se sedmi diferenciály, dvěma zatáčecími nápravami, a 375 koňmi výkonu z naftového dvanáctiválce o objemu 39 litrů. Za zmínku stojí také použití automatické převodovky s hydroměničem a možností jeho uzamknutí. První kusy byly hotovy v roce 1956 a ihned zahájily náročné testy. Při nich se bohužel ukázalo, že jeho výkon a konstrukce nestačí pro náročný úkol obrany vlasti.

Ihned tak byly zahájeny práce na vylepšeném modelu MAZ-537. Ten od svého slabšího předchůdce odlišovala na první pohled dvojice světel (prostřední zdroj staršího modelu pro infračervené noční vidění byl vypuštěn), zesílený rám a motorový prostor ale především vylepšený motor s 525 koňmi pod kapotou. Silný nástupce již zvládal transport padesátitunové R-5 Побeда (dle NATO SS-3 Shyster) na speciálním návěsu. Nejčastěji jej bylo možné spatřit na výroční vojenské přehlídce na Rudém náměstí, kde tahal dřevotřískovou maketu 86 tunové R-14 Чусовая (SS-5 Skean). Ve východním bloku vznikla obrovská poptávka po spolehlivém, byť poněkud neekonomickém (125 l nafty na 100 km) tahači schopném převézt cokoliv ve výzbroji rudé armády. Výroba se tak přesunula do závodu v Kurganu a Vývojová kancelář se mohla zabývat nástupcem.

MAZ 543/4310

S vývojem raket s nukleárními hlavicemi a s jejich nasazováním do výzbroje již rudé armádě nestačilo kolosy pouze převážet. Bylo třeba jimi nepozorovaně dojet na místo odpalu a během krátké doby vypustit k nepříteli. Návěsy tahané za MAZem 537 se k tomu účelu ukázaly jako příliš těžkopádné a tak došlo k vývoji nástupce, se schopností odpalovat rakety přímo ze svého podvozku (TEL-Transporter Erector Launcher). Jako pohon posloužil ten samý dvanáctiválec se čtyřventilovou hlavou (jehož původ lze vystopovat až k srdcím neohrožených T-34), jenže tentokráte nebyl instalovaný za kabinou, ale mezi dvěma prostory pro posádku.

Později vznikly také verze s ležatým uložením motoru a pouze jediným ostrůvkem pro řidiče. Vůbec první prototyp vznikl v roce 1961 a po svém předchůdci zdědil kromě motoru i centrální systém pro regulaci tlaku v pneumatikách a výborné terénní schopnosti (stoupavost 30°, brodivost 1,1 m a nosnost 19 tun). Spolehlivost, jednoduchá a levná výroba a zejména odolnost, to vše získalo novému vozu popularitu napříč východním blokem. Na tomto podvozku vzniklo přes 60 různých nástaveb včetně obávaného systému Scud (R-17 s 80ti kilotunovou jadernou hlavicí), či těžkého letištního protipožárního děla AA-60.

Největší z největších

Těžká kolová platforma s více nápravami se natolik osvědčila, že začaly vznikat i více než čtyřnápravové prototypy. První šestinápravový typ MAZ-547 vznikl se zavedením rakety SS-20 Saber (RSD-10 Пионер), která svojí vahou 37 tun již přesahovala schopnosti typu 543. Větší bráška dostal potentnější verzi naftového dvanáctiválce s výkonem 650 koní a posílila i jeho hydromechanická převodovka. Po podepsání dohody o omezení jaderného arzenálu v roce 1991 však většina typů 547 zůstala bez práce. Část byla přepracována pro civilní použití v důlním a ropném průmyslu, vzniklo několik autojeřábů a velká část zamířila vstříc novému domovu v Severní Koreji. Na šestinápravový speciál navazoval sedminápravový sourozenec MAZ-7912 s prvními osmi natáčecími koly. Tito giganti vznikli jako odpalovací rampy pro 45 tun těžkou mezikontinentální balistickou raketu s 800 kt jadernou hlavicí. Její označení  РТ-2ПМ Тополь (Topol) se naposledy mihlo světovým zpravodajstvím v září 2016, když proběhl úspěšný zásah cvičného cíle na Kamčatském poloostrově.

Do vývoje se dostal i dvanáctinápravový kolos s turbínovým motorem o výkonu 1250 koní. Ten je tvořen dvěma kusy spojenými kloubem, přičemž první a poslední čtveřice náprav umí zatáčet. Tento vůz měl být nosičem sovětské rakety RT-23 Моoлодец (SS-24 Scalpel), která na své palubě nese až deset jaderných hlavic, každou o síle 550kt. První vůz byl poprvé sestaven v roce 1985 a vážil 65,8 tuny, přičemž disponoval 150 tunovou nosností. Zajímavým řešením byl pohon každého kola zvlášť vestavěným elektromotorem. Celý projekt byl však na poslední chvíli zrušen a vojsko dalo přednost transportu po železnici.

Zašli jsme s rozborem nosičů jaderných raket příliš daleko? Nebo vás naopak zajímá více témat okrajově spojených s automobily a silniční technikou? Napadá vás snad ještě další zrůdnost, o které byste se na stránkách Autíčkáře chtěli dočíst? Podělte se o své nápady v komentářích!