Auta roku 2018 podle Autíčkáře

K oficiálním anketám “Auto roku” míváme poměrně skeptický přístup. Mnohdy reflektují spíše šikovnost markétérů, než auta samotná. U nás na Autíčkáři se žádného vítězství marketingu nad radostí z jízdy bát nemusíte. Máme tu vozy rychlé i pomalé, staré i nové, levné i drahé – zkrátka výběr různorodý stejně, jako složení naší redakce. Jedno mají ale společné: jejich řízení jsme si vloni parádně užili.

Kubajs: Volvo C70 2.0 LPT

Možná to působí trochu trapně, ale autem roku je pro mě jednoznačně moje ‚víkendovka‘. Začalo to nekonečným hledáním Miaty, abych se po třech měsících smířil s tím, že další léto vydržím bez kabrioletu. Potom ale můj dvorní Volvo mechanik vystavil inzerát na otlučenou C70 za cenu, na kterou nešlo říct ne. Ještě ten den jsem odešel z práce dřív a se ženou vyrazil na sever. A bez nějakého velkého rozmýšlení jsme se shodli na tom, že domů pojedeme kabrioletem. Následovala fáze euforická, kdy jsem černou C70 považoval za nejlepší auto na světě a jezdil s ním i pro rohlíky. Jenže léto skončilo, přišel podzim, lijáky a já začal vnímat vady onoho švédského korábu. Trochu se kroutí, nijak zvlášť agilně nezatáčí, žere deset na sto a navíc je s ním práce. A tak přišla podzimní deprese a s ní i inzerát na prodej vozu. Jako kdyby to Volvo vytušilo, začalo tou dobou jet jen na čtyři válce, což je u pětiválce docela komplikace. Nepomohla výměna svíček, ani návštěva diagnostiky a já byl čím dál trudomyslnější. 
Situace kulminovala před vánoci, kdy jsem rezignovaně zakoupil novou cívku a jal se s Františkem ( v mé mírné opilosti nebo těžké kocovině – pozn. František) zjišťovat, co že je na voze špatně. Chvíli se nedařilo na nic přijít, ale pak se závada najednou vybarvila v celé kráse. Stačilo deset minut práce a motor zase předl jako hodinky. A já začal mít Volvo znova rád. Tak rád, že jsem v předvánočním čase v teplotách těsně nad bodem mrazu vyrazil na vánoční nákupy bez střechy. A na Nový rok cestou z focení Toyoty GT86 jsem střechu také nenatahoval. 
Jasně, C70 má svoje chyby a nemá jich málo. Když ale při nočním cruisingu nechám vytočit přeplňovaný pětiválec, vítr ve vlasech všechny tyhle problémy odvane někam hodně daleko. Závěrem tak mohu jen říci: “Milí čtenáři, kupte si zbytečně velký a neohrabaný kabriolet. Doporučují dva členové redakce z deseti.”

 Poznámka Vavris: Kubajs jaksi opoměl, že Volvo C70 se při podzimní projížďce velmi zamlouvalo také mi, takže neohrabaný kabriolet doporučuji minimálně 3 z 10 redaktorů :)

Fernie: Toyota GT86

Zase vybírat nějaké auto roku. Nestačí zklamání? Všechny tyhlety výběry a shrnutí a katarze všechny jen otravují… Co vůbec vybrat? M5? Quattroporte? MX-5? Eh. Myslím, že to bude GT86. Už kvůli tomu, jak jsem ukřivdil BRZ.

Když jsem někdy začátkem léta proháněl Subaru BRZ zavěšený na zadku Lotusu Exige, který řidl Vavris, tak jsem byl zklamaný. Tohle že je ta esence petrolheadství? Auto pro nadšence? Eee, teda, jak bych to, ale ne, děkuju, vlezu si tady zase do MX-5 a bude mi dobře. Jasně, všechno bylo komunikativní až na půdu, dalo se s tím jet bokem, ale radost z řízení se nedostavila. Navíc motor, který výkon projevoval jen mezi šesti tisíci a omezovačem? Nějak to postrádalo koule.

Střih. Posun o půl roku dál. Přijíždím před bydliště páně Machače, který mi jen hází klíček od GT86 a s dotazem, jestli tomu něco je, se dere za volant mojí MX-5. Z krátké projížďky se nakonec vyklubal výlet na Ještěd a další spousta politicky nekorektního ježdění, které mě donutilo zamyslet se nad tím, jestli jsem BRZ nakonec trochu neukřivdil. A jestli ne, tak co je na GT86 tak strašně jinak, že je to tak dobré? Snad za to mohly zimní gumy a kluzké počasí, ale po chvíli jsem se v Toyotě začal trochu cítit jako ve své MX-5, dokonce jsem se několikrát přistihl, že koukám na středovou konzoli do míst, kde si v MX-5 pokládám telefon. Koukáním po telefonu to ale nekončilo. Naladění celého auta najednou dávalo smysl, motor mi nepřišel tak marný a po pár chvílích a vypnutí kontroly trakce vlastně vůbec nebyl problém dělat s Toyotou to samé, co s podstatně starší Mazdou. Když se pak pro účely natáčení Supa ptal, jestli by šlo „dát tenhle kruháč celej bokem, tak ani nebylo potřeba odpovídat… Jediný rozdíl byl, že Toyota uměla všeho trochu víc. Dalo se o trochu rychleji semhle, trochu rychleji odsud. Dlouho se mi nestalo, že bych se s nějakým autem tak rychle sžil a že by mě skoro mrzelo, že už je na čase ho nechat na hraní zase někomu jinému. I proto si tohle ocenění zaslouží.

Poznámka Vavris: Je blbé takhle přicmrndávat, ale JÁ VÁM TO ŘÍKAL :D

Adam: Předvídatelné jako ruská zima

Najít to úplně nejlepší, co jsem v uplynulém roce řídil, nebude vůbec těžké, ale nejdříve mi dovolte trochu omáčky kolem. Kdybych měl vybrat auto, které na můj úsudek působí nejlépe, byla by to jednoznačně Dacia Duster. Tahle francouzsko-rumunská pixla si pevně vydobyla místo v mém srdci a dodnes si stojím za tvrzením, že   je to jediné auto, které kdy budete potřebovat. Nejvíce srandy a otočených hlav jsem si užil v kapesním náklaďáčku Fuso Canter, ve kterém jsme v ulicích Prahy s Jeníkem vypadali jako Salieriho hoši na obchůzce za něčím osobním (Image ovšem podtrhlo i to, že s námi v pidikabině seděl láskyplně namačkaný i Supa, který zase vypadal jako sovětský člověk mající problémy s lidmi, kteří “ty peníze nemaj” – pozn. Jeniik). Upřímně jsem si i oblíbil Lexusy a naopak se utvrdil v tom, že nemám rád současné Fordy (ačkoliv jsem vážně hodně chtěl). Jenže jak už to s recidivistou bývá, moje srdce předvídatelně uchvátila dvojice ruských vehiklů. UAZ Patriot, ale především, Lada Niva pickup. Někteří tvrdí, že se od roku 1972 prakticky nezměnila a že německým testem bezpečnosti neprošla, protože je svařená ze třech různých aut, já jen vím, že   je prostě úplně nejlepším autem na světě. A dokud budou v brněnském CanoCaru další verze k zapůjčení, bude vyhrávat i nadále. Jo a fakt jsem si jednu málem koupil. Nebýt Matějova trefného postřehu, že mě s tím má drahá vážně vyhodí z domu.

Dan: Modrý Ford, nebo žlutá Kia? Dejte mi je oba!

Musím říct, že letos je pro mě docela těžké vybrat jedno jediné auto roku. Měl jsem totiž kliku na skvělé vozy. Začalo to v zimě za volantem jízdně velmi schopného Jaguaru XF a překvapivě zábavného BMW 120d. Na jaře jsem osedlal skvělé Porsche Cayenne a kouzelnou Kiu Stinger. Nejnáročnější bylo ovšem léto. To jsem zjistil, že nutně potřebuji velký pickup a zároveň mě baví “terorizovat” město v pubertálním hot hatchi. Na limit jsem dostal zběsilou nákupní tašku a pak sám sebe přepnul do zenového klidu v největším švédském sedanu. Radost mi dělalo korejské překvapení roku a také plnotučných šest stovek koní z Bavorska. A celý rok jsem zakončil za volanty velkých SUV, z nichž především Volkswagen Touareg ukázal, že je opravdovou extratřídou. Už se nedivíte, že z takového seznamu je vskutku těžké vybrat pouze jedno jediné auto? Ale co bych pro vás neudělal, že? Nejsilnější vzpomínky mám na svezení v tom kanárkově žlutém Stingeru a zcela šíleném Fordu Focus RS. Na oba dva jen tak nezapomenu. Nicméně řeklo se jedno, takže virbl prosím… mým autem roku se stává Ford Focus RS. Proč právě Focus? Není to zrovna nejsofistikovanější stroj. Je hrubý, extrémně tuhý, trochu neotesaný a s velmi diskutabilním interiérem. Ale jakmile se poprvé rozjedete na všechna negativa zapomenete. Je to takové Thórovo kladivo. Na první pohled obyčejný řemeslný nástroj, ale jen co jej vezmete do ruky, stanete se nepřemožitelným. Focus RS je svým chováním na silnici jediný skutečně sportovní hot hatch. Všichni ostatní hot hatche sportovní auto jen předstírají, ale Ford jej skutečně postavil. Skvělá práce a tajně doufám, že další RS bude stejně tak nekompromisní. Ale víte co? Stejně bych si koupil raději tu Kiu s pohonem zadních kol. Že nechápete? To je vlastně fuk, já vám říkal, že vybrat jedno nejde. Jo, tohle byl dobrej rok. 

Poznámka Kubajs: Fotokoláž v úvodu zobrazuje vůz Fia Stincus, Danovo auto roku. Není zač. 

Poznámka Vavris: Omlouvám se za kolegu, auto na obrázku je samozřejmě Kiord Fotinger.

Vavris: Hyundai i30N

Mohla by tu být Giulia QV, se kterou jsem měl v létě krátkou aférku. Anebo McLaren MP4-12C, s nímž byla aférka ještě kratší. Obě věci, které se mi na těch pár desítek kilometrů dostaly do pazourů, jsou výjimečné, nevšední, podmanivé a hlavně ku*evsky rychlé! Ale nebylo by fér dávat je nejvýš, už jen kvůli tomu, že v rámci těchto kategorií jsem pořádně s ničím dalším nejel. Také bych mohl chválit vlastní garáž a zvelebit nový přírůstek, který do ní v říjnu přibyl. S Mazdou MX-5 2.0 NCF L jsem prozatím spokojený jak želva a nebojím se říct, že to je nejlepší auto, které jsem kdy měl. Jenže abych byl spravedlivý, musím trochu zopakovat to, co už zaznělo v článku o redakčních nej roku 2018. Letos mi nejvíc spadla pusa z korejských vozidel a já nemohu jinak než jako nejlepší auto roku 2018 vybrat Hyundai i30N. V rámci kategorie hot hatch dělá vše, co by podle mě ten správný hot hatch měl umět. Je užitečný, použitelný a neotravný, když s ním potřebujete žít každý den, aby se stisknutím tlačítka s vlaječkou stal návykovým, v rámci kategorie extrémně zábavným a jízdně skvělým paličem přebytečného benzínu, kterého budete chtít prohánět zbytečnými trasami po přilehlých okreskách. Šíře jeho schopností je skvělá, přičemž se vyvaroval zásadních nedostatků. A proto je mým autem roku.

Jeniik: BMW M5 

Dopřejte mi trošku filosofie: Když jsem byl malý kluk, myslel jsem si, že přece každé auto musí umět hrabat, protože tak je to ve filmech. Moje angličáky vždycky jezdily driftem a když pak začala škodovka vyrábět favorit, má prepubertální mysl nedokázala vstřebat fyziku přetáčivého driftu za pomoci předního náhonu a celé to tak nějak začalo zavánět vystřízlivěním. Když jsem pak poprvé usedl za volant “silného” vozu Opel Kadett 1.6 se kterým se mi otec chlubil, jak hezky jede, zjistil jsem, že pedály nejsou symetrické. Brzdy brzdí krásně a uvedou auto na hranu adheze, ale co ten plynový pedál? Není to málo? M5 je jediné auto, které jsem řídil a které se konečně chová jako můj angličák. Pedály mají symetrický efekt, auto hrabe kdykoli, k tomu má dost brzd a podvozku a tím pádem jsem si konečně mohl vyzkoušet, jaké to je řídit takovou hezkou luxusní věc zevnitř. Je to těžší, než jsem si myslel, ale zároveň to není nic, co bych popsal slovy jako “zbytečně mnoho výkonu”, nebo "nemůžeš dát nikdy plnej”. Na tyhle skazky teď mohu říct jen jediné: Když neumiš davkovat plyn, matlaku, tak se nesmol za volant! ;-) A navíc… Není luxus tak trochu i o tom, že máte vždycky víc, než potřebujete? A já potřebuju HODNĚ, HODNĚ!! 

Ještě jedna M5 pro Zlokočku 

Já vím, je to nudný výběr, ta nejjedrodušší možnost, jaká se nabízí. Ověnčit vítěznými vavříny auto, které má 600 koní a stojí 4 miliony přece umí každý blb. Jenže nemůžu jinak (navíc výkon a vysoká cena zdaleka není automatickým prediktorem dobrého auta). Ta extremistická mrcha je ve skutečnosti dokonale univerzální vozidlo. V běžném životě se tváří jako komfortní cestovní rodinný sedan a pak se jako mávnutím kouzelného proutku promění v akčního hrdinu se superschopnostmi. V jeho útrobách všechno tiká přesněji než ve strojku Patek Philippe, přitom má uvnitř pět plnohodnotných sedadel a kufr jako lodní kontejner. Jako správný superhrdina se navenek netváří nijak zvlášť okázale, ale zkuste ho vyzvat na souboj, a rozstřílí vás na atomy kdykoli a kdekoli. Jestli dokážu využít jeho potenciál na 100 %? To leda ve snu. Ale já holt nejsem vrcholový atlet. Nemyslím si, že zábavu musí člověk vykoupit potem a krví, že jízda musí bolet a že luxus je pro sraby. Zábava vlastně mezi benefity empětky ani nepatří. Jejím benefitem je čirá dokonalost.

Nemůžu zde ale vynechat speciální dík pro Subaru Forester. Ten vůbec není dokonalý, ale zas mu vděčím za to, že jsem se odhodlala poslat dál svou škodovku s motorem z vysavače a pořídila sobě – Subaru Forester :).

Kterak se Matěj nemohl rozhodnout

Loni jsem si za nejlepší vůz roku vybral naftový Velar. Letos jsem ale žádné naftové SUV neřídil, takže co s tím? Řeknu rovnou, že kdybych vedle sebe postavil všechna auta, která jsem letos řídil, opravdu budu váhat, do čeho se posadit. Asi by nakonec vyhrál přeci jen Jaguar F-Type SVR, ale jen těsně, před M5. Ale co kdybych chtěl kabrio? Já totiž letos kabriolety přestal nesnášet. Nebo kdybych chtěl do terénu? Nebo kdybych chtěl do terénu kabrioletem? Ano, i takové auto se mi letos dostalo do rukou.

Nemůžu vybrat jedno jediné auto, takže zkusím vybrat takové nejlepší v kategorii.
 

Nejlepší zvuk? Maserati Ghibli… vlastně ne, omlouvám se, F-Type SVR.

Největší komfort? Volvo XC60. A až zas budu tvrdit, že nikdy neusnu v autě, tak musím vzpomenout na XC60. Tam jsem po jednom výletu do přírody na férovku vytuhnul na zadních sedadlech.

Největší šok? M5. Po půlhodině za volantem jsem si nemohl ani zapálit cigaretu, jak se mi klepaly ruce.

Největší zábava za nejméně peněz? MX-5. V terénu pak MX-5 do terénu, tedy Suzuki Jimny.

Nejlepší ruské vozidlo? Niva Pickup.

Nejvíc sexy design? Jaguar F-Type.

Největší absurdita? Naftový Evoque Cabrio. To byl týden plný těch nejzvláštnějších zážitků.

Nejlepší auto, které jsem neřídil? Mazda RX7 FD LS6. Peklostroj!

A vůbec, byl to na auta hodně dobrý rok, už se nemůžu dočkat, co přinese ten letošní!

Poznámka Kubajs: Tak z toho koláž fakt dělat nebudu…

Taková jsou auta roku 2018 dle Autíčkáře. A jaký vůz byl tím nejlepším z loňského roku pro vás? Diskuze pod článkem je vaše.