Jak ochutnat McLaren a zbořit touhu po neodpouštějících bestiích

Mačkám malý dotykový spínač skrytý pod okrajem horní náběžné linky nasávacího otvoru a křídlové dveře míří díky mohutné plynové vzpěře vzhůru. Ty dveře jsou na levé straně a je za nimi nejen sedadlo, ale také volant. Původně jsem předpokládal, že budu mačkat spínač pouze na pravých dveřích, ale k mému překvapení jsem pobídnut, abych se nasoukal tam, kde je epicentrum všeho. Práh je masivní, jak se na auto postavené okolo karbonového monokoku sluší a patří, ale nastupování není tak komplikované, jak by se na první pohled mohlo zdát. Hledím na logo ve tvaru obrácené fajfky, za kormidlem vykukují dvě pádla, oči upoutají výdechy ventilace inspirované leteckými turbínami… Ty nejdůležitější ovládací prvky na subtilní středové konzole působí drobně a nenápadně. Dvěma kruhovými ovladači lze nastavovat pohonné ústrojí a podvozek (včetně aktivní aerodynamiky). Písmenka N, S a T značí módy Normal, Sport a Track. Obávám se, že na jejich hlubší poznání nebude čas…

Aby bylo jasno, tohle nemají být typické jízdní dojmy, které tady vydáváme, takže je tak neberte. Vlastně jsem uvažoval, zda má smysl vůbec něco dávat dohromady.  Ale má. Byť to bude jen editorial s pár lacinými výkřiky, možná zde naleznete několik souvislostí a text přiblíží trochu pocitů, které neznalý smrtelník prožívá, když poprvé zakusí supersport. Některé dojmy pro mě byly dosti překvapivé. Rád bych nyní psal velkou výpravnou recenzi jak se placka z Wokingu chová, když ji v utažené pravoúhlé dáte napít, ale k tomu bych potřeboval alespoň okruh. Nebo o mnoho více kilometrů. Jak jsem psal, s tím, že budu řídit, jsem původně moc nepočítal. A zahodit auto, které stojí jako dům, vážně nechcete. Tím spíš, když vám jej půjčí ochotný majitel, který si jej nekoupil jen tak mimoděk, protože neví co s penězi, ale jeho prsty se ztvrdlou kůží plnou špíný v rýhách povídají příběh o upracovaném plnění snů.

Mám na výběr buď rychlostní silnici obehnanou svodidly anebo blízký úsek okresek vinoucích se mezi kopci. Jsou relativně úzké, lemované stromy a principielně dost nevhodné k prvním kilometrům s cizím supersportem. Právě proto jsem zamířil přímo tam. Ono vlastně nebylo vůbec třeba vybírat, že akcelerace 60 – 250 proběhne stylem “heleužjetotam” není třeba pochybovat a víc se toho na rychlostní silnici zažít nedá – Mac prostě musí na kus křivé silnice druhé třídy. Třebaže vůbec nebudu mít koule otevřít chřtán jeho sání dokořán.

Ještě před nemnoha lety bylo běžné, že supersportovní auto bylo vnímáno jako nějaké monstrum. Nepohodlné, uživatelsky nepřívětivé a náročné na ovládání. Vyžadovalo celého muže. Nepřipravený floutek by byl v době Diabla nebo F40 patrně v několika okamžicích roztrhán na kusy lačným neodpouštějícím (a možná až nepoužitelným) strojem. Ne tak dnes. Moderní klišé praví, že pravý supersport musí víc než cokoli jiného umět poskakovat po ucpaných centrech velkoměst a neodřít si při parkování na věhlasných adresách fazonu – takto podřadný život vede většina z nich (tenhle konkrétní ale ne). A první metry v MP4-12C (proč té krásné věci museli proboha dát název jako logaritmické kalkulačce?) ukazují, že McLaren je na to připraven dobře. Co na tom, že jeho karoserie je tvořena hliníkem a laminátem a pod krásnou alcantarou se skrývá monokok z uhlíkových vláken, že má obrovské ocelovo-hliníkové brzdy s šestipístkovými třmeny, že nasávací štěrbiny skrývají mamutí chladiče krotící exotermní potenciál dvakrát přeplňovaného osmiválce s mazáním se suchou skříní…

Rozjedete se a McLaren se chová jako úplně obyčejné auto. Plynule a bez jakýchkoli nepřístojností se dá do pohybu, v první čtvrtině chodu pedálu plynu nemá tendence přehnaně akcelerovat a dělat bestii, je překvapivě pohodlný a docela uvolněný. Jen pozice za volantem těsně nad zemí a skořápka kolem dávají pocit něčeho extraordinérního. Až se chce říct: Tohle že vznikalo pod taktovkou Rona Dennise? Jistě. Sám Ron chtěl, aby byl MP4-12C všeobecně schopným autem, ne jednoúčelovkou na okruh. 

Už je slyším. Koho? No přece ty typické hlasy anonymního interetového nadřidiče: “No jooo, tyhle moderní vyměklé věci stojí za hovno… Vždyť to uřídí i moje babička…  Zlatá F40… “. A co na to říkám? Vlastně nic, chtěl bych je vidět, jak by se jim dařilo třeba v tom Diablu…  McLaren má 625 koní a vyměklost je to poslední, co mi vytane na mysli, když se poprvé odvážím důraznějí zašlapnout plynový pedál. Někde u… vlastně ani nevím přesně kde, ale je to někde vespod otáčkoměru, se turba nadechnou a jednoduše se rozhodnou, že vás zahodí. Naštěstí vám v opuštění kokpitu brání sedadla… A za nimi ta osmička válců rozevřených pod úhlem 90°. Upřímně přiznávám, že míra akcelerace je natolik intenzivní, že si ani neuvědomuji, zda jsem vytočil motor přes 7000 otáček.

Na dvojku to někde okolo 6 tisíc tlačí do sedadla tak moc, že ten ustrašený růžový mozol v hlavě vydá okamžitý pokyn: “Hned zmáčkni pravé pádlo ty osle! Chceš snad pokoušet, že to ty 305ky vzadu vzdají a začneš tancovat na 5 metrů široké úzké okresce?”  …a pravá ruka jej poslechne…  Akcelerace je tak drtivá, že další stupně se o slovo hlásí strašně brzo. Cvak, cvak, cvak… Mám pocit, že ta hliníková pádla musím mačkat skoro neustále. Nemám tu spojku ani řadící páku a přesto mám pocit, že to auto vyžaduje celého chlapa…   …jako ty staré supersporty, či poučky o nich… Nemá smysl rozepisovat se ani o brzdách, ani o jízdních vlastnostech. Nebylo by to relevantní.  A ten cirka 20-ti kilometrový přesun, přestože byl docela svižný, jsem jel možná na 6 maximálně 7/10 schopností auta. Beztak se ten ohromný dynamický potenciál na okresce využít nedá. Prostě to JEDE JAKO DEBIL!

Přesto jsem si z těch několik zatáček a desítek metrů rozdílu nadmořské výšky něco odnesl. Byla to snadnost ovládání. McLaren se ovládá téměř intuitivně a to mě dostalo vlastně z celého auta nejvíc. Kdybychom se s majitelem znali déle než 2 setkání a asi 20 minut a kdyby případné rozbití té věci neznamenalo existenční problémy, patrně bych se nezdráhal rudou placku z Wokingu přišlápnout o kus intenzivněji. Navzdory nelidské akceleraci a obrovské síle skrývající se pod pravou nohou totiž to auto působí jako kámoš. Rádi se stylizujeme do pozice alfasamců s chlupatým jazykem, kteří krotí netvory a po autu vyžadují, aby se je pokoušelo zabít.

Když se však jedná o šíleně rychlou věc s motorem uprostřed a poměrem výkonu a hmotnosti olizující hranici 2 kilogramů na koně, jsem vážně rád, že to není žádný nevychovaný parchant, který by mě zmlátil kopající spojkou a ostrými reakcemi hned ze startu. Mac je nabušený elektronikou. Má elektronicky řízené přibrzďování kol pomáhající zatáčet, tuhost tlumičů nebo hydraulický systém nahrazující klasické stabilizátory. Přesto nějakou záhadou působí jako jednoduché a zcela přirozené auto. Kdybyste mi zavázali oči a já řídil poslepu, nejspíš bych tipoval, že sedím za volantem Boxsteru 986, kterému někdo swapnul do útrob řádně přeplňovaný Mezger. Řízení je přesné, vyvážené a dává spoustu důvěry. Ovládání je snadné. Auto poslouchá, působí navzodry velké šířce kompaktně a měl jsem pocit, jako bych se s ním vůbec nepotřeboval sžívat. Prostě jedete a ono to funguje. Jako každá MR platforma, také Mac potřebuje před zatáčkou trochu přenést váhu dopředu, pak ve volantu krásně cítíte, že kola mají o poznání více gripu a jistoty. Jistě by šlo přenos váhy vpřed nahradit intervencí dvojice turbodmychadel, ale tohle přenechám jiným borcům…

Nechápejte mě špatně – předchozí odstavec není jeden velký eufemismus, který má zastřít, že autu chybí charakter. Je to čirý a nefalšovaný obdiv a překvapení. A právě díky přístupnosti McLarenu jsem si jej dokázal užít i přes ten velmi kratičký čas, který jsem za jeho volantem strávil. Bylo to zábavné až na půdu a nyní bohužel musím konstatovat, že McLaren, byť podávaný v malé dávce, způsobuje intenzivní závislost…  Co s tím teď mám dělat? Asi jen zopakovat poselství editorialu – zdánlivě odtažitá a elektronikou nacpaná věc umí být pořád velice přirozená. A patrně navždy rozbila mé zárodky předsudků, které jsem vůči téhle sortě vehiklů kdy měl. Už dlouho jsem neměl tak intenzivní pocit, že se do nějakého auta potřebuju vrátit a vyjezdit z něj duši…