Dacia Duster 1.5 dCi: Jediné auto, které kdy budete potřebovat

Někdo říká, že nenávidí drahá auta a že v minulém životě organizoval stávky vykořisťovaných dělníků… Nebojte, nenajali jsme si testovacího jezdce, úvodní věta je vlastně tak trochu o mě. V redakci platím za notorického šetřílka, asketu a odpůrce luxusních automobilů. Pravda je však mnohem méně radikální: U auta totiž hledám co nejpříznivější poměr ceny a předváděných schopností. Nelákají mě nabubřelá SUV a vlastně bych dal vale i prémiovému řidičskému sedanu. Naopak taková Toyota GT86 nebo Mazda MX-5 mi vzhledem k nabízeným schopnostem přijdou jako férové nabídky. Dává to smysl? Ne? No dobrá, raději zpět k Dusteru: Snad uvěříte, že jsem se na test nového modelu skutečně těšil. Už jeho předchůdce mě chytil za srdce, byť jsem testoval polotučnou dvoukolku s přeplňovanou benzínovou dvanáctistovkou pod kapotou. Nyní se mi do spárů dostala naftová jedna-pětka, kterou mimo jiné najdete i pod kapotou některých mercedesů, ale především jsem se konečně mohl těšit z pohonu 4x4, pro který je Dacia tolik vyzdvihována.

Dovolte, abych začal na poměry Autíčkáře trochu nezvykle a porovnal pár objektivních skutečností, totiž rozdíly mezi současnou a předchozí generací: Platforma, sahající historií automobilky Renault až k modelu Clio II, zůstala zachována, stejně jako nabídka motorů a nadaný systém pohonu všech čtyř kol. Nezměnila se ani cenová politika, totiž nabídnout co nejvíce auta za co nejméně peněz.  Na první pohled by se mohlo zdát, že zůstala i stejná karoserie, nebo alespoň její rám. Letmý pohled však mate a výrobce se dušuje, že ani jediný panel nezůstal stejný. Jen co začnete nedůvěřivě mhouřit oči, všechny ty malé rozdíly vyplavou na povrch. Blatníky jsou ještě více vytažené, mřížka a světla pozbyla pár vrásek. Nejvíce patrné jsou změny za posledním sloupkem, kde trochu otylá záď prodělala liposukci a stala se z ní roztomilá… No dobře, tak se trošku zklidním, chci říct, že Duster je jako Jennifer Aniston nebo Keanu Reeves známá, přesto svěží.

Exteriér snad pouze rozvíjí nastolený řád, zato interiér je celý nový a hlavně současnější. Slabinou předchozího modelu byly povrzávající, nepříliš dobře slícované tvrdé plasty a nešťastná ergonomie dotykové obrazovky. Novinka již má všechny ty knoflíky na správném místě a obrazovka infotainmentu (nebo pokud jste se rozhodli ignorovat skutečné významy některých slov – radiomapy) již nevyžaduje shrbit se a odpoutat zrak na cenné minuty od dění na silnici. Na tomto místě by se slušelo napsat, že všechny funkce lze pohodlně ovládat i v rukavicích. To je totiž takové novinářské cliché jak se nedotknout automobilky a přesto se o ovladačích v interiéru vyjádřit jako o něčem, co snad pochází ze zeměmědělské techniky. Duster by jistě šel ovládat v rukavicích a  možná i hákem, pokud zrovna pronásledujete Petra Pana. Hlavní je, že během jízdy stačí sáhnout někam do prostoru a máte vysokou pravděpodobnost, že trefíte přesně to tlačítko, které jste chtěli.

A že jich na palubě nové Dacie najdete. Testovaný kus měl příplatkovou automatickou klimatizaci, tempomat s funkcí omezovače, ovladač režimů čtyřkolky, asistent sledování mrtvého úhlu, asistent sjíždění z kopce, vyhřívaná sedadla, parkovací kameru a dokonce i dvě tlačítka ovlivňující jízdní režimy na asfaltu. Kdo by to byl v dobách prvního Loganu čekal, a přesto může být i rumunská variace na Clio docela slušně vybavená. Ale teď zpět k Autíčkáři a zavedeným postupům tlumočení zcela zbytečných informací: Začnu u elektroniky a hned zkraje odhalím nejzábavnější způsob provozování navigace. Pokud opravdu hodně nemáte rádi své spolucestující, najděte v možnostech trasy položku ‚nezpevněné cesty‘. Ještě žádná navigace se mě nesnažila protáhnout dvacet let zarostlou lesní cestou nebo skrz polní cestu, která je sjízdná snad jen v období sklízení řepy a to ještě na laně za T815.

Pokud jste fanoušky geniální hry Spintires, Dacia převede vaše sny v realitu. Ještě jedna zábavná poznámka se týká navigace: Její hlas jde přepínat do různých jazyků, i když její rozhraní zůstává v češtině. Celou cestu po Praze jsem se tak mohl kochat z maďarského „fórdůj jóbro“, i když si doteď nejsem jistý, co to znamená. Pokud by mě náhodou zastavili policisté, kterak na mě v Dacii maďarsky křičí navigace, nejspíše by byli nadmíru shovívaví. Jinak je příplatkový infotainment jednoduchý, jako sáčkový čaj. Chcete někam jet? Klikněte na navigaci, zdejte adresu a jedete. Žádné inovativní rozhraní, žádná efektní grafika. Krabička uprostřed palubní desky se za svoji nízkou cenu nestydí, ba naopak hrdě hlásí „podívej, jak jsem levná a přitom umím všechno co boháči“.

Konečně se dostávám k mechanice, která zlatý ingot pohání vpřed. Pod kapotou jsem objevil naftovou jedna-pětku, která příjemně překvapuje jak zásobou krouticího momentu, tak kultivovaným chodem. Oproti německým vznětovým jednotkám má trochu mrtvou spodní čtvrtinu, zato má zlatý střed a náznaky rošťáctví a ochoty šplhat do otáček, přičemž uvadnutí nepřichází tak brzy a razantně, jako u konkurence. Za detailnější popis stojí i převodovka. Šestistupňový manuál má trochu nevyzpytatelné dráhy posledních dvou stupňů a přiznám se, že párkrát jsem se neodvážil odhadnout, zda jsem zařadil trojku nebo pětku, i když reálně jsem se trefil pokaždé.

První rychlostní stupeň je tu jako náhrada redukce a tak se v městském provozu rychle naučíte rozjíždět na dvojku. Pak máte vlastně celkem standardně odstupňovaný pětikvalt, až na to, že jednička je vlastně dvojka, takže si můžete gratulovat k závodní dog-leg kulise. Dynamika v osídlené oblasti je přesně to, co byste na přelomu osmdesátých a devadesátých let čekali od ostřejšího hot-hatche. Vlastně je Duster nečekaně urbanisticky nadaný společník. Má zvýšený a pohodlný podvozek, který vás ani po celodenním poskakování přes tramvajové pásy a věčně vyfrézované silnice neunaví, extrémně krátká jednička umožní ploužit se kolonou bez zastavování, na palubě je ve všech směrech dost místa a elektrický posilovač, byť ztratil zpětnou vazbu hydrauliky, je vstřícnější ke karpálním tunelům kancelářských krys.

Jenže jezdit s Dacií jenom po městě by byla věčná škoda. Dávám vale uzavírce a přejezdem deset metrů širokého travnatého násypu opouštím frontu na úpal za zmateného „přepočítávám“. Okreskami pádím se suverénní jistotou vstříc opuštěné motokrosové dráze. Tahle věc se terénu nebojí!  Po cestě vyzvedávám kamaráda v první generaci Subaru Forester a dokonce se mi i podaří získat souhlas majitele pozemku. Dacia je o něco málo vyšší než japonský doprovod a nájezdové úhly jsou velkorysejší, přesto mám nevýhodu řidiče, který musí vůz vrátit v pořádku. První hromádka hlíny a malý terénní zlom rozptyluje mé obavy. „Máš tam osm cenťáku místa, jeď!“ křičí na mě spotter a vyprošťovací tým v jedné osobě a já nabývám sebejistoty. Hlubší koleje i křížení zvládá vůz sebejistě a tak vyhlížím výzvy. Stoupání do 22° velmi jemného sypkého písku vypadá jako zajímavý test. Uzamykám čtyřkolku, a pomalu se plazím k horizontu. Zůstávám viset někde v půlce a rychle docházím k závěru, že čtyři válce nestačí, když šneček netlačí.

V terénu povětný německý zátah ‚vodcpoda‘ citelně schází. Vyšší rychlostí, doprovázen syčením turba, stoupání překonám bez náznaku obtíží. Spřátelené Subaru je na tom díky lepšímu poměru redukce a ploché křivce atmosférické jednotky výrazně lépe, zato na rozdíl ode mě na hraně kopce pokládá střední díl výfuku do čerstvé trávy. Rychle obhlížím, co je nejnižší bod Dusteru. Je jím snížený výstupek na nosníku vedle středového tlumiče. Super, takže to nerozbiju. Na vlnkách, které zlomyslně korespondují s rozvorem, se mi dokonce daří položit Duster na prahy, ale mocné turbo a tvrdohlavá čtyřkolka mě v úzkých nenechávají. Zato Subaru už položilo svůj výfuk snad na každý drn v okolí. Raději toho necháme. Začínáme být čím dál tím odvážnější, což nevyhnutelně skončí v lepším případě na laně, v horším na řetězech za traktorem. Před rokem jsem na těchto místech dováděl s Nivou a až na opravdu velmi ostré zlomy, kde je jediným limitem rozvor pětidvéřové karoserie, zvládám s klidem tytéž překážky. Jen by mě na rozdíl od Lady skutečně mrzelo, kdybych něco rozbil.

Verdikt

Kvůli horšímu zpracování a antikorozní ochraně si předchozí model vysloužil nálepku spotřebního vozu, který zemědělská firma během pěti let dojezdí. I když s ochranou některých dílů podvozku a výfuku by si výrobce mohl dát ještě více záležet, troufám si říct, že novinka si zařazení do stejné škatulky nezaslouží. Zpracování vnějšku a především vnitřku totiž poskočilo o dekády dopředu a začíná být srovnatelné s násobně dražšími vozy. Přitom ceny zůstaly na stejné úrovni. Ve shodných výbavách je nový model jen o jednotky tisíc dražší, než odcházející, přitom má některé prvky výbavy navíc. Jestliže byl předek prodejním úspěchem, prorokuji novince minimálně stejně dobré přijetí. Je to spíše evoluce, než revoluce ale už jen krátké svezení odhalí, že výrobce o něco vylepšil úplně každý aspekt. Konečně je Dacia Duster tím jediným vozem, který kdy budete v životě potřebovat. V naší kotlině překoná veškerý terén, na který lze v každodenním soužití narazit, je přiměřeně mrštná a umí vzbudit úsměv nečekanou rychlostí na louce, či polňačce. Když odhlédneme od deformované ekonomické situace české střední třídy, pak je i skutečně dostupná a úsporná na provoz. Pokud je pro vás, stejně jako pro mě, funkce důležitější než forma, je nová Dacia Duster odpovědí na každou otázku.

Technické údaje

Motor: přeplňovaný vznětový čtyřválec 1 461 cm3
Výkon: 107 koní/80 kW v 4 000 ot./min
Točivý moment: 260 Nm v 1 750  ot./min
Převodovka: šestistupňová manuální
Maximální rychlost: 169 km/h
Akcelerace z 0 na 100 km/h:  13,57 s 
Průměrná kombinovaná spotřeba (udávaná) v testu: (4,7 l/100 km ) 6,4 l/100 km
Základní cena 1,5 dCi 4x4: 421 900 Kč
Cena testovaného vozu s příplatky: 487 600 Kč