Autíčkář se ptá: Koupili byste si auto jen kvůli vzhledu?

Výběr automobilu je zajímavý proces, který ovlivňuje spousta proměnných. Jiným způsobem vybírá auto žena, jinak muž. Rozdíl je, pokud se někdo o auta aktivně zajímá, nebo je naopak běžný uživatel bez hlubšího povědomí o automobilové tématice. To všechno jsou parametry, které ovlivňují samotný nákup. Asi se shodneme, že my tady, nadšení autíčkáři, bereme výběr automobilu trochu víc do hloubky, než běžní uživatelé. Tomu obvykle stačí, když vůz nabízí dobrý poměr cena/výkon, je spolehlivý, praktický, úsporný a vůbec oplývá podobnými racionálními vlastnostmi. Automobilový nadšenec jde po trochu jiných dovednostech. Zajímá ho, jak auto jezdí, jaký má charakter, jestli je zábavné či jakou symfonii dokáže vykouzlit jeho motor. Prostě samé subjektivní veličiny, které nejsou měřitelné, ale v našich očích dělají auto přitažlivějším. Jenže jednou za čas se stane, že i takový nadšený autíčkář se nechá omámit přitažlivým vzhledem a dokonalými křivkami a zatouží po voze, který sice není moc dobrý svými vlastnostmi (ať už objektivními či subjektivními), ale chytne vás za srdce tak, že byste byli ochotni překousnout jisté nedokonalosti jen, abyste se mohli den co den pokochat pohledem na něj. I já mám svá slabší místa. Auta, která bych si byl ochoten koupit jen kvůli vzhledu, nehledě na to, že vlastně nejsou moc dobrá. Tady jsou.

Range Rover Sport

Všude se tvrdí, jak kategorii SAC, alias Sport Activity Coupé, vymyslelo BMW stvořením diskutovaného modelu X6. Kdybyste pořád netušili, jsou to taková ta SUV, stylizovaná do zdánlivé podoby pseudokupé. Jenže první takové SUV tu bylo už o pár let dříve a přišel s ním britský Land Rover. Proč se kolem nestrhlo takové haló, jako kolem toho BMW? Inu, Land Rover je vcelku konzervativní automobilka a tak myšlenku sportovního SUV pojala poměrně tradičně. Britové vzali design velkého Range Roveru, snížili linii střechy, upravili zadní část a dříve zcela rovný C sloupek sklonili asi o 30 stupňů. That’s all. Vlastně to pořád vypadá vypadá, jako starý dobrý Range Rover, na kterém je jen něco maličko jinak. Víte, já už dlouhá léta tvrdím, že si jednou do své garáže Range Rover pořídím, neb jej dlouhodobě považuji za to nejlepší ze světa automobilů. Nehledě na všemožné zkazky ohledně chronické nespolehlivosti a jiných bolístek. Prostě je to univerzální král. Trochu problém je v tom, že se mi nejvíc líbí právě tento první Sport, který vlastně není tak úplně Range Rover a také není zas tak moc dobrý.

Vysvětlím, kam tím mířím. Range Rover Sport totiž využívá základy Land Roveru Discovery 3, což se sebou přináší jistá úskalí. Začíná to samotnou konstrukcí, kdy je klasický rám integrovaný do samonosné karoserie, což se negativně projevuje především na hmotnosti vozu. Ta činí poměrně hrozivých 2,7 tuny, což je dokonce více, než váží klasický „velký“ Range, který je navíc v každém ohledu podstatně větší. Jistě si dovedete představit, že takový slon nebude mít zrovna nejagilnější jízdní vlastnosti. Navíc se nepovedlo vyladit ani komfort, do úrovně hodné něčeho, co hrdě nosí na své přídi nápis Range Rover. Kombinace velkých kol a extrémně vysoké hmotnosti měla za následek, že se RRS prostě natřásal víc, než by bylo milé. Nepomohl ani vzduchový podvozek. Jasně, není to žádná velká tragédie, pořád umí být pohodlnější než většina běžné produkce, ale úplně dobré to nebylo. S vysokou hmotností souvisí také potřeba silných motorů. Na naftové šestiválce rovnou zapomeňte, to je bída jak po stránce dynamických schopnosti, tak co do spolehlivosti. Minimum jsou osmiválce, které jakž takž s vozem pohnou. Jenže to se samozřejmě negativně projevuje na spotřebě. U kompresorové zážehové čtyřidvojky není zase tak velký problém zařídit, aby se na palubním PC ukazovaly hodnoty za třicetilitrovou hranicí, takže dojezd vozu, navzdory velké 88 litrové nádrži, může být klidně mezi 250 a 300 kilometry. To je méně než průměrného dnešního elektromobilu. A hlavně, nalít do nádrže každých 300 km téměř 90 litrů, to finančně trochu bolí. Negativ není málo, ale když já si prostě nemohu pomoci. Tohle auto se mi vážně líbí, takže se obávám, že jednou ten nezodpovědný krok prostě a jednoduše udělám. No co, aspoň budu mít kde bydlet, až mě žena vyhodí z domu.

Alfa Romeo Brera

Pamatujete si ještě na koncept Alfy Romeo, který byl představen přesně před 20 lety na ženevském autosalonu? Nesl jméno Brera a byl zkrátka dokonalý. Dlouhá kapota, pod kterou byl umístěný osmiválec za přední nápravou. Pohon zadních kol. Části karoserie z karbonu. Dveře otevírané nahoru. Prostě nádhera sama. To bylo radosti, když Italové oznámili, že půjde do výroby. No a přesně tam veškerá radost také skončila. To, co Alfa přivedla k životu, bylo na hony vzdálené původnímu konceptu.

Produkční Brera stála na základech tehdejší 159, což znamenalo pohon předních kol a vcelku obyčejnou stavbu karoserie. Navíc si ze 159 vypůjčila i motorizace, a to tehdy nebyla žádná velká sláva. Čtyřválcová zážehová 2,2 a nepovedený šestiválec, z toho se automobiloví nadšenci zrovna nebudili ze sna. Možná tak hrůzou. Spořílci mohli brát naftový pětiválec, což byl sice vcelku fajn motor, ale do obratného sportovního kupé či Spideru se nehodil. I když obratného, to se asi zrovna říct nedá. Brera trpěla menší nadváhou a její jízdní projev byl vcelku nezajímavý. Přesněji řečeno nezajímavý na poměry této slavné italské automobilky. Skoro by se dalo říct, že ani není příliš oč stát, že? No vidíte, já přesto všechno podlehl kouzlu této svůdné Italky. Přestože nevypadá ani zdaleka tak dobře, jako původní koncept, dá se říct, že na jeho vzhled minimálně navazuje a v rámci technických možností vypadá dobře. A mně se opravdu líbí. Přísný pohled, kulatý zadek, jo, tohle na mě funguje. Dokonce natolik že úplně zapomínám na ten gigantický přední převis. A ještě o chlup víc se mi zamlouvá verze bez střechy. Ne, Brera není dokonalé auto, vlastně má k dokonalosti opravdu daleko. Ale mě nějakým záhadným způsobem chytila za srdce a klidně bych si byl schopen postavit do garáže. Ani bych s ní nemusel jezdit, stačilo by koukat. No, ještě že nemám garáž.

Chrysler Crossfire

Podobný osud, jaký potkal Breru, měl narýsovaný i americký sporťáček z dílen Chrysleru. O rok dříve než Alfa se představil velmi odvážný koncept Crossfire, který lákal na velmi povedené tvary, odkazující na zlatá léta amerického automobilismu. Také zavládlo všeobecné nadšení, když Chrysler slíbit, že přivede toto kupé k životu. Jenže realita už tak veselá nebyla. Chrysler v podstatě celý koncept zahodil a do reality převedl jen velmi hrubé obrysy původního náčrtu. A to se veřejnosti moc nelíbilo. Produkční Crossfire byl po stránce designu pro automobilový svět spíše zklamáním. A nepomohlo tomu ani jízdní (ne)nadání. Crossfire byl téměř z poloviny převlečený Mercedes SLK generace R170. A to byl problém.

R170 byla v roce 2004 už poměrně dost za zenitem, a ani v době své největší slávy to nebylo auto, které by zrovna ohromovalo svět svými jízdními vlastnostmi. Vidlicový šestiválec z dílen Mercedesu byl mírně letargický, ale aspoň s hezkým zvukem. Adrenalin zvedla až přeplňovaná verze, která dodala potřebnou dynamiku. Víceméně tedy spíš v přímce, neb řízení z traktoru zrovna nepomáhalo ke kvalitnímu zážitku. Dá se říct, že to bylo celkem fiasko, také se v německém Osnabrücku u Karmanna dělalo jen čtyři roky. Přesto se všechno se mi nějakým záhadným způsobem Crossfire líbí. Mluvím tedy o variantě bez střechy, kupé vypadá jako když pes provádí svou potřebu. Nicméně kabrio v silnější verzi SRT na hezkých kolech, u toho bych si možná i dovedl představit, že za něj směním své těžce vydělané peníze. Z objektivního hlediska to asi nedává smysl, ale nemůžeme být stále jen všichni racionální, že?

Tak to je prosím pěkně můj menší seznam guilty pleasure. Máte nějaké takové auto, které sice není moc dobré, ale líbí se vám natolik, že byste byli schopni si jej pořídit jen kvůli tomu, jak vypadá? Pochlubte se v diskuzi.

Komentáře