Snow Cruiser: Sněžný obr z lepších časů

Ačkoliv bílá peřina za okny povoluje a ze silnic se pomalu, ale jistě začíná odplavovat slaná břečka, zůstaňme ještě na okamžik alespoň v myšlenkách obklopeni mrazem a závějemi sněhu. Základním předpokladem fanatického autíčkáře je radost z pobytu v automobilu. Svými vozy jezdíme na výlety, jíme v nich, přespáváme, milujeme se a občas se vyrazíme jen tak nazdařbůh projet. Od nastartování prvního pístového motoru tak bylo jen otázkou času, kdy se někdo pokusí provozovat automobil i ve věčně zmrzlých končinách. Vznikla celá hromada přestaveb, specializovaných vozů i malosériových kusů, ale jen jediný vzbudil ve své době tolik nadšení pro expedice do oblastí věčného sněhu.

První řádky výpravy automobilem na jižní pól se kupodivu začaly psát ve třicátých letech ve Spojených státech. My Evropané si většinou představíme přelidněný New York nebo spalující Californii, ale pod správu USA spadá i dálná a divoká Aljaška, kde není o sníh a drsný mráz ani zdaleka nouze. V roce 1934 zaujala Kongres žádost uznávaných profesorů prestižního Armour Institute of Technology (dnes IIT) o financování ambiciózního projektu. Dle jejich návrhu mělo vzniknout arktické expediční vozidlo schopné zajistit transport po věčně zmrzlé Antarktidě. Vláda dělající si zálusk na nerostné bohatství pod ledovým příkrovem s plánem souhlasila. Vůz měl být postaven ze soukromých zdrojů a náklady na expedici zaštítila armáda.

Prototyp pojízdné základny opustil brány dílen v říjnu 1939 a nebyl to žádný drobek. Pět metrů výšky nabízelo důstojnou průchodnost terénem, i dostatek místa pro stojící obsluhu, a vzhledem k tomu, že na palubě muselo být vměstnáno veškeré zázemí pro posádku, půdorys se zastavil na šesti metrech šířky a sedmnácti metrech délky. Hmotnost kolosu, který se měl bořit do panenských sněhů permafrostu, nakonec překročila 34 tun. Jak se vlastně obr pohyboval vpřed? Náročné podmínky krutého mrazu vyžadovaly, aby všechny důležité komponenty byly skryty povětrnostním vlivům. Kardany, diferenciály a křížové klouby se zdály být příliš velkým rizikem a tak byla třímetrová kola s hladkými, balónovými pneumatikami poháněna elektromotory v nábojích, přičemž každý měl výkon 75 koní. Nebyly to jen centrální motory, které ozvláštňovaly konstrukci. Zavěšení umožňovalo zatažení kol do podvozku tak, aby vůz mohl klouzavě překonat trhliny v ledu. Pro jistotu byla navíc všechna kola řiditelná. Crusier tak mohl v případě potřeby jet podélnou osou vychýlenou od  směru jízdy, jako prchající krab.

Pro zásobu elektřiny se na palubu Snow Cruiseru nastěhovaly dva řadové šestiválce Cummins, každý o výkonu 150 koní, které spolu s generátory tvořily věčně bijící srdce vozu. Pořádně hladové srdce když už jsme u toho. V palubních nádržích bylo ukryto 9400 litrů parafínu speciálního paliva (upr. aut. po zásahu všímavých čtenářů). Posádka tak mohla na palubě přežít celý rok nebo urazit až 8000 kilometrů. O teplo v kabině bylo postaráno skrze centrální topení napojené na chladící okruh generátorů. Tepelný komfort byl prý tak dobrý, že posádka spala jen pod tenkou dekou. Kromě kajuty s patrovými postelemi nabízely útroby pojízdné základny velín, ze kterého bylo možno kolos ovládat, radiostanici, centrální místnost, která sloužila pro porady a práci, dále dílnu, sklad jídla a na střeše ještě plošinu pro letadlo. Po vzoru válečných lodí nesl Cruiser na střeše jednomotorový dvouplošník pro krátké průzkumné lety a orientaci v terénu.

Všechny dosavadní testy probíhaly na plážích a v bažinatých oblastech, načež měl následovat přejezd z Chicaga do Bostonu, kde se zářivě rudý obr měl nalodit na ledoborec North Star americké armády. Začal tak neoficiální závod mezi ledoborcem mířícím pobřežními vodami do Bostonského přístavu a Snow Cruiserem využívajícím Lincolnovy dálnice. Závada na systému natáčení kol však vyrvala řidiči vládu nad vozem z rukou a nebohý obr se zřítil z mostku do strouhy. V bahně zůstal tři dny, než se podařilo řízení vrátit do původního stavu. 15. listopadu již stály Snow Cruiser a ledoborec North Star bok po boku připraveni vyrazit na jih.

Bílého kontinentu dosáhla loď v lednu 1940 a ihned začaly práce na gigantické rampě, po které měl Cruiser sjet z paluby. Rampa byla postavena ze dřeva a ocelových podélníků. Při jejím využití se jedno z kol nečekaně probořilo. Duchapřítomný řidič využil veškeré síly a za lomozu praskajícího dřeva a jekotu elektromotorů z rampy napůl sjel, napůl spadl. Jásot nad překonáním dřevěné nástrahy však nevydržel dlouho. Již na prvních metrech jízdy bylo zřejmé, že hladké pneumatiky nejsou pro pohyb v hlubokém sněhu vhodné. Ačkoliv se pláště bez vzorku osvědčily v testech v bažinách a písečných dunách, při tření o sníh vytvářely kluzkou vrstvu vody, která pohybu vozu bránila. Vynalézavá posádka využila dvou náhradních kol k vytvoření dvojmontáže na předních kolech a řetězy vylepšila i trakci kol zadních. Přesto se běhouny zařezávaly více než metr do hlubokého sněhu. V návalu zoufalosti zjistili polárníci, že se kolos lépe pohybuje proti směru zamýšlené jízdy. Vyrazili tak na nejdelší výpravu se zařazenou zpátečkou, kterou lidstvo do té doby podniklo. Urazili 148 kilometrů, a zatímco se jejich velitel vydal zpět ke kotvícímu ledoborci na saních, zbytek osádky podnikal seismologické experimenty, sbírání vzorků ledové vrstvy a nakonec i měření kosmických paprsků. S prvními výstřely druhé světové války bylo jasné, že neúspěšná expedice již nemůže odsávat státní pokladnu. Velitel expedice, který z americké pevniny plánoval dodatečné úpravy pro bezproblémový pohyb závějemi, byl hořce zklamán zrušením vládní podpory. Začátkem roku 1941 Byl Cruiser po přečkání arktické zimy spěšně opuštěn.

Hrůzy velké války, ale i technologický pokrok v podobě proudových motorů a atomové pumy způsobily, že se na Crusier až do roku 1958 úplně zapomnělo. Sedmnáct let po spěšném opuštění Antarktidy nalezla geologická expedice bambusovou tyč hrdě čnící z bílé sněhové pokrývky. Po několika dnech kopání buldozery odkryla skupina badatelů zářivě rudý Snow Cruiser. Dobře věděli, kde hledat a jejich cílem bylo mimo jiné změřit, kolik sněhu dopadlo od doby, kdy zde zaparkoval. Podle jejich slov stačilo dolít parafín, doplnit zásoby a vůz mohl sloužit další rok jako základna. Jenže tehdy již po posledním kontinentu dávno jezdily pásové traktory vycházející z osvědčených tanků a technologie, která ve třicátých letech ohromila svět, byla válečným skokem dávno překonána. O dalším osudu jedinečného stroje se mnoho neví. V šedesátých letech se ta část země, na které naposledy spočinul, odlomila a nikdo neví jistě, na které polovině zlomu vůz stál. Existují také teorie, že během studené války padl za kořist Sovětům a na jeho základech vznikl předek rudých jaderných nosičů. Mnohem pravděpodobněji se však 34 tun zklamání, oceli a parafínu poroučelo k oceánskému dnu, kam jako kostra slepé vývojové větve patří.

Líbil se vám článek o obskurní arktické technice? Sověti totiž na americké snahy odpověděli vlastním strojem zvaným Charkovčanka. Ten již měl pásy a terénní nerovnosti nepřekonával pokrokem a technologiemi, nýbrž brutální silou sovětských tanků. Pokud mě komentáře pod článkem pohnou, napíšu jak o Charkovčanke, tak i o jejím přímém potomkovi jménem Viťaz.