Podle čeho si vlastně vybíráme auta?

Za víc než deset let, co o autech píšu, a ještě delší dobu, po kterou ty podivné hromady plechu na čtyřech kolech představují mou životní obsesi, už jsem mnohokrát nějaké auto vybíral, mnohokrát  někomu při vybírání radil a nesčetněkrát byl tomuto procesu přítomen. V některých případech jsem mohl ovlivnit výsledek, jindy jsem jen neúčastněně či dokonce pobaveně sledoval. A co jsem zjistil? Především to, že čistá racionální úvaha a chladné zhodnocení objektivních faktorů jsou při výběru auta velmi vzácné.

Sám jsem se racionálního výběru automobilu dopustil přesně jednou – když jsem z nějakého důvodu potřeboval relativně mladé naftové auto s automatickou převodovkou, zvážil jsem racionálně všechny své možnosti a pořídil si šestiletý Ford Mondeo. Ze zbývajících přibližně 35 aut, která jsem vlastnil, se za jakž takž rozumnou volbu dá považovat možná těch pár, která jsem dostal či koupil za cenu limitně se blížící nule, nebo která jsem koupil proto, abych je později se ziskem prodal (tato část mých akvizic budiž důkazem, že racionální přístup ještě není zárukou, že neuděláte něco opravdu stupidního).

U mě se ale není čemu divit. Jsem maniak posedlý auty. Je tedy jen logické, že si vybírám auta, která se mi líbí, a různé nepodstatné otázky, jako je třeba praktická použitelnost, jsem vždycky nechával ve druhé či třetí řadě (nebo spíš na chodbě). Byly doby, kdy mi připadalo jako dobrý nápad používat ke každodennímu ježdění newyorský taxík s tak trochu hotrodovým motorem, starý Opel s o něco méně hotrodovým motorem nebo Jaguar ze 70. let. Dá se čekat, že moje kritéria pro výběr auta budou podivná.

Nikoho asi nepřekvapí, že jsem si nemalou část aut pořídil kvůli vzhledu, případně kvůli zvuku či počtu válců. Nedávno jsem dokonce přišel na to, že zcela zásadním kritériem, které rozhoduje o mojí spokojenosti s vozem, je vzdálenost hlavy řidiče od předních a zadních kol. Ten úžasný pocit z ovládání ‚silniční jachty‘, známý z klasických Amerik nebo starých Mercedesů, je totiž dán právě tím, že sedíte uprostřed auta a ono se otáčí ‚kolem vás‘. Když jsem vyměnil Lincoln s klasickými proporcemi za moderní Chrysler s pohonem předních kol, připadal jsem si brzy jako řidič autobusu a s Chryslerem jsem se nikdy pořádně nesžil.

U lidí, kteří si pořizují primárně dopravní prostředek, jsem však čekal racionality mnohem více, než jsem jí nakonec našel. Už když jsem nedávno psal o tom, že často odhaduji lidi podle aut, zmínil jsem se, že vzhled je při výběru auta mnohem důležitějším faktorem, než si většina lidí myslí. Dokonce si čím dál víc myslím, že je dokonce faktorem hlavním (když nepočítáme obligátní faktor číslo jedna, tedy cenu). Sledujte někdy debatu o autech v hospodě či na internetu a zjistíte, že nevyhnutelně přijde moment, kdy bude neoblíbené auto toho kterého diskutéra pohaněno, protože „přece vypadá jako ….”. 

Vzhled není jedinou výspou iracionality při výběru vašeho příštího automobilu. Když se Vavris před nějakým časem ptal, proč téměř vyhynula stylová, nesportovní kupé, byl naším největším podezřelým příchod SUV a crossoverů. Jak může SUV konkurovat kupé? Velmi snadno – koupí si ho totiž člověk, který chce ‚něco jiného‘. A aby si ospravedlnil, že vlastně utrácí peníze kvůli svému dobrému pocitu, hledá nějaké objektivní důvody, proč si ono ‚něco jiného‘ koupit. U kupé to býval pocit sportovnosti a rychlosti, jakkoliv se jen zřídka zakládal na pravdě. U SUV nebo crossoveru je to mnohem snáze odůvodnitelný pocit, že jednou můžeme potřebovat čtyřkolku a vysoký podvozek.

Stejně tak většinu z nás ovlivňuje image a pověst spojená s tou či onou automobilkou nebo modelem. Nechceme kupovat auta určité značky nebo dokonce z celé země, protože jsou nespolehlivá, a naopak jiným výrobcům důvěřujeme, i kdybychom si donekonečna četli o průšvizích, které předvádějí. A je nepochybně i spousta dalších a vesměs hluboce neracionálních cest, které nás vedou k rozhodnutí o našem příštím přibližovadle.

Otázkou zůstává – znamená to pro nás něco důležitého? Je chyba, že jsme při výběru auta neracionální? Já jsem se nedávno pokusil racionálním motoristou na chvíli stát a opravdu objektivně zhodnotit, jaké nové auto potřebuji, jaké bych si teoreticky mohl dovolit a co trh nabízí. Přemýšlel jsem dlouho a přemýšlel jsem hluboko. Zkoumal jsem nabídky a katalogy, a dospěl jsem k téměř jednoznačnému závěru. 

Jediné auto, o kterém bych mohl v dnešním světě s naprosto klidným svědomím prohlásit, že ho potřebuji a nemůžu v ničem ustoupit ani se smířit s levnějším kompromisem, je podivná věc jménem Ford Tourneo Courier. Vypadá jako výsledek žhavého a láskyplného setkání Transita s Fiestou. Z Transitu má krabicovitou karoserii a šoupačky po stranách, z Fiesty má litrový motor Ecoboost a podvozek. A do jisté míry také vnější rozměry. Vypadá jako mládě Transitu (transiťátko?), včetně nepřirozeně velkých skel a světel, podobně jako mají mláďata velké uši. A taky působí dojmem, že se v zatáčce překlopí, byť testy našich kolegů naznačují, že vlastně jezdí velmi schopně. Především je v něm ale dost místa, má dost výkonu na běžný provoz, přiměřenou spotřebu – zkrátka umí všechno, co může člověk potřebovat. Navíc stojí opravdu málo peněz.

Odpověď na naši otázku tak může být dvojí. Pokud skutečně věříte tomu, že výběr auta je racionální proces, očistěte svoji mysl od rušivých vlivů a kupte si maličkou dodávku či jiné hluboce racionální vozítko. Mám ale podezření, že to nedokážete, stejně jako já bych nedokázal žít s Courierem déle než pár měsíců, než by mě přepadla nezvladatelná touha ho přinejmenším doplnit o něco fantasticky neracionálního, nebo ho vyměnit za polo-racionální kompromis.

V tomto případě budiž poučení z dnešního traktátu toto: auta se nevybírají racionálně, stejně jako se nevybírají racionálně domy či boty, navzdory tomu (nebo právě proto), jak je pro nás volba těchto věcí zásadní. Nesnažme se racionalitu předstírat. Až budete mít pocit, že je dobrý nápad koupit si jako primární dopravní prostředek italské kupé, americký pickup nebo třeba japonské miniauto, nehledejte racionální výmluvy pro nebo proti. Jednoduše se smiřte s tím, že si auto kupujete podle toho, co chcete, a ne podle toho, co potřebujete. A jděte do toho. Život je příliš krátký, než abychom jezdili nudnými auty…