Mýty a legendy: Lincoln Town Car

V Evropě to jméno téměř nikomu nic neřekne, ale v Americe je legendou. Platforma Panther, kterou Ford uvedl na trh koncem roku 1978, vydržela ve výrobě až do roku 2011. Je tou vůbec nejdéle vyráběnou platformou v historii amerického trhu a modely na ní postavené byly posledními zástupci toho nejklasičtějšího druhu "amerik" – fullsize sedanu s pohonem zadních kol a rámovou konstrukcí.

do pantherů se zamilovali policajti, taxikáři i hráči binga

Největší procento Pantherů na silnicích tvořil samozřejmě ten nejlevnější, plebejský sedan Crown Victoria. Ve svých začátcích byl typickým autem středostavovské rodinky a oblíbeným služebákem policajtů a taxikářů. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let jej rodinky opustily a zůstali jen policajti a taxikáři.  O něco dražší Mercury Grand Marquis byl volbou rodin o kousek bohatších, a později se stal oblíbencem hráčů binga a floridských důchodců. Vrcholem nabídky pak byl Lincoln Town Car. Dopravní prostředek o něco bohatších důchodců, mafiánů, všech, kdo si mohli dovolit auto s osobním řidičem, ale také limuzínservisů a pohřebních ústavů. U nás ho znáte jako základ pro devítimetrové "jezevčíky" a nebo z filmů. Taková ta černá limuzína, kterou si postava v New Yorku zavolá, pokud je moc nóbl aby jezdila taxíkem? Většinou Town Car.

Fakt, že od ukončení výroby konkurenční platformy B-body od General Motors tvořily tyto tři sedany jediné zástupce kdysi dominantního druhu v americkém automobilovém ekosystému, by sám o sobě stačil k tomu, aby se z nich staly legendy. Ani by nemusely mít nějaké smysluplné využití. Jenomže Panthery smysluplné využití až do poslední chvíle měly.

Karoserie na rámu a podvozek zvící lehkého náklaďáku, spolu s masivním osmiválcem (byť od začátku 90. let už šlo o relativně moderní jednotku 4.6 2xOHC) jsou totiž perfektní, pokud potřebujete sedan pro drsné zacházení. Celé dny ježdění po rozbitých ulicích Manhattanu nebo Los Angeles? Občasné přejetí obrubníku v plném tempu, když zrovna pronásledujete "zlé hochy"? Žádný problém. Navíc neprůstřelný 4.6 Modular a čtyřstupňový automat vynikaly fantastickou životností. Podle zkušeností lidí, kteří tato auta využívali a využívají jako pracovní nástroje, je typická životnost Lincolnu Town Car sloužícího jako "černá limuzína" kolem půl milionu mil. Tedy asi 800 tisíc kilometrů…

Ve své domovině mají Panthery početné zástupy oddaných příznivců. Část jich tvoří nostalgici, kteří teskní po době, kdy mělo typické auto mnohaakrové kapoty vpředu i vzadu a dva gauče uprostřed. Spoustu dalších tvoří lidé, kteří hledají velké a dokonale pohodlné auto s co nejmenšími nároky na servis a nechtějí jezdit v SUV nebo trucku. Jiné zase baví, že si mohou ve své CrownVic s hledáčky na sloupcích a rámem vpředu připadat jako policajti.

Jak ale bude auto, které je už i v Americe obřím a zastaralým dinosaurem, fungovat na starém kontinentu? V zemi s benzínem za 3 dolary galon a tlumiči pérování na Town Car za 12 dolarů kus může taková obluda dávat vlastně i racionální a ekonomický smysl. Jestli to bude fungovat u nás, to jsem měl možnost vyzkoušet v průběhu nějakých 15 měsíců, které jsem strávil s Town Carem modelového ročníku 1998.

Ze skupin milovníků platformy Panther bych pravděpodobně zapadl někam na pomezí první a druhé skupiny. Jako milovníka klasických amerických sedanů mě na Town Caru nebo Grand Marquisu láká především to, že jiné auto poctivých fullsize rozměrů (vedle jeho 5,47 m na délku vypadá i S-klasse jako trpaslík) a klasické rámové konstrukce už takhle mladé prostě nekoupíte. A jako chudého motoristu se zálibou ve velkých osmiválcových sedanech mě zase láká jednoduchá konstrukce, snadné opravy, někdy až neuvěřitelně laciné díly a vcelku přijatelná spotřeba.

Tady mě asi zastavíte a nechápavě si poklepete na čelo. Rozumná spotřeba u něčeho, co má skoro pět a půl metru, dvě tuny a benzínový osmiválec s automatem? Přesně tak. Většina kouzla totiž tkví v předchozím bodu, tedy v onom charakteru klasického fullsize sedanu. Už několikrát jsem se snažil popsat, jak se s takovou věcí jezdí, ale ještě nikdy na Autíčkáři, takže to zkusím teď. Nejde totiž jen o to, že sedíte ve velkém a silném autě – zážitek z klasické RWD fullsize ameriky je úplně jiný než z evropského sedanu (byť třeba staré Mercedesy se tomu blíží). A ještě méně se mu podobá to, jak jezdí moderní velká americká auta s pohonem předních kol.

auto se otáčí kolem vás, ne kolem bodu někde za vámi

Dohromady tu hraje kombinace několika důležitých věcí: Toho, že sedíte téměř uprostřed délky auta, s obrovským kusem železa před sebou. Auto se tak otáčí kolem vás, ne kolem bodu někde daleko za vámi. Řízení, které más sice pomalý převod, ale také velmi účinný posilovač, takže je přirozené ovládat auto spíše mocným zakroucením volantu než s nějakou precizností. Osmiválec, který má spoustu točivého momentu už těsně nad volnoběhem a dostatek zátahu i s automatem, takže podobně rozmáchlé povely jako volantem můžete dávat autu i plynovým pedálem. Měkké pérování, díky kterému se auto při tomto stylu pohybu naklání a dotváří tak dojem, že spíše kormidlujete silný motorový člun, než že byste řídili auto. A samozřejmě široké, ploché sedačky, spousta prostoru a řazení pod volantem, které tomuto dojmu přispívají.

Výsledný dojem se těžko reprodukuje slovy, ale pokud jste někdy klasickou amerikou jezdili, okamžitě poznáte člověka, který je na tahle auta zvyklý. Řidič odchovaný na sofistikovaných evropských strojích se obvykle snaží o sofistikovaný přístup. Ten, kdo srostl s amerikami, se chová úplně jinak – při cestě ustálenou rychlostí se obvykle rozvalí za volantem a ovládá ho konečky prstů, protože ví, že nějaké "tři čtvrtě na tři" je tady stejně zbytečná snaha. Ale nejvíc to poznáte při jízdě po městě a ve stísněných prostorech. "Amerikanista" bude obvykle mírně přikrčený nad volantem, aby lépe dosáhl na volič převodovky pod ním, volantem bude freneticky kroutit dlaní, protože je to rychlejší, do zatáček si bude pomáhat plynem (aniž by se přitom pokoušel o nějaké drifty) a při kroužení mocných oblouků rozhoupaným předkem auta bude jen těsně míjet překážky, protože díky hranaté karoserii přesně ví, kde jeho auto končí. Vlastně začne řídit jako policajti v amerických filmech z 80. let…

town car přišel o trochu charakteru, ale zase se nebojíte jet aspoň 80 

A Town Car (spolu s ostatními Panthery) je posledním americkým autem, které nabízí tento typ zážitku z jízdy. U finální generace už to není úplně ono, protože v zájmu ovladatelnosti ve vyšších rychlostech došlo k přitvrzení podvozku. V podstatě jde jen o tužší přední pružiny a jinak je podvozek, až na pár drobných vylepšení, stejný jako v roce 1978 (k velké změně došlo až u faceliftu v r. 2003), ale přesto zmizela velká část oné rozevlátosti. Na charakteru to ubírá, na druhou stranu se pak s Town Carem evropský řidič nebojí jet rychleji než osmdesátkou. Druhou významnou změnou je samozřejmě modernější, aerodynamičtější karoserie, u které rohy nejenže nevidíte, ale stěží je i jen tušíte. To člověka trošku obírá o odvahu máchnout předkem kolem zaparkovaného Mercedesu…

To jsem ale trochu odbočil od té spotřeby. Typickou součástí jízdního stylu řidiče ameriky je to, že, možná s výjimkou odjezdu z křižovatky, příliš nezrychluje ani nebrzdí. Proplétání se parkovištěm za pískání gum možná vypadá dramaticky, ale všude jinde většinou jedete obligátních 50 po městě, maximálně 90 (leckdy i méně) mimo město a málokdy víc než 120 na dálnici. Ani Town Car v tomhle není jiný. Prostě s ním není zábavné někam spěchat. Raději se rozvalíte a pustíte si dobrou hudbu. Proto ani nevím, jakou má vlastně při ostré jízdě spotřebu. Nikdy jsem totiž neměl chuť to zkoušet. Při slušném zacházení jsem se ale dokázal dlouhodobě udržet na 9 l/100 km mimo město a zhruba 12-15 l/100 km při krátkých cestách po městě, v závislosti na počasí a provozu. Což jsou podobné výsledky jako u mého Mercedesu W124 220CE…

pro amerikanistu je to možná dokonalé auto, spojuje charakter let 60. s moderní funkčností

Zároveň ale jezdit Town Carem není nuda. Zatímco třeba před nějakým časem testovaný Lexus LS400 by dokázal člověka uspat a unudit, s Lincolnem je i cesta pro do obchoďáku pro něco k večeři zážitek. I po roce mě pořád bavilo si sednout na gauč, nacvakat na voliči "D" a vyrazit do městských ulic. Jakkoliv totiž vypadá moderně, Town Car v sobě pořád má spoustu ze svých předků. Jak napsal jeden můj americký kamarád, tohle auto je vším, čím americké sedany ze 60. let být chtěly, ale nedokázaly.

Takže pro amerikanistu dokonalé auto? Svým způsobem ano. Jezdit s auty ze 60. nebo i 80. let každý den už není zcela optimální, a moderní Panther nabízí podobné zážitky v o něco modernějším, pro dnešní život přijatelnějším pojetí. Ale nejspíš tu musí být i nějaké nevýhody, jinak by tahle auta nepřestali vyrábět, že? 

Ovšemže jsou. A je jich samozřejmě spousta! A většinou jsou to přesně ty, které vás napadly i bez toho, abych tento test psal…

Spotřeba  je sice fajn na to, že je to dvoutunový, pětiapůlmetrový koráb, ale pro lidi nezvyklé na auta těchto rozměrů může být i skromných 11-12 litrů v kombinovaném provozu poněkud příliš.

Parkování  je sice díky skvělému rejdu snazší, než by člověk čekal, ale pořád je poměrně mnoho parkovacích míst, do kterých nezaparkujete ne proto, že byste byli nešikovní, ale z prozaického důvodu, že vaše auto je větší než ono parkovací místo. Dá se s tím žít, ale nemůžu popřít, že byly při cestách do hypermarketu chvíle, kdy jsem zatoužil po Peugeotu 106.

Servis  je sice jednoduchý, pokud víte co a jak, a díly jsou levné, pokud víte kde je objednat, ale musíte vědět. Což obnáší najít mechanika, který se na americká auta specializuje, případně zjišťovat postupy a objednávat dílenské manuály. A s každou objednávkou dílů řešit, jestli bude výhodnější přímá objednávka z eshopu, z eBaye, využití služby pro přeposílání zásilek kontejnerem, nebo jestli raději využijete služeb českých prodejců náhradních dílů a patřičně si za to připlatíte.

Komfort je samozřejmě v tom, že sedíte na gauči a máte všude kolem sebe spousty místa. Což v Town Caru máte, a s prodlouženou verzí (jejíchž více než 5,6 m už ale za parkování udělá opravdu noční můru) ho máte na rozdávání i vzadu. Jenomže moderní člověk je u velké limuzíny zvyklý na spoustu dalších věcí. Na spoustu výbavy, která již kolem roku 2000 začínala být běžná a na konci výroby Town Caru v roce 2011 už jí měla i auta střední třídy – ať už mluvíme o navigaci, bezklíčovém vstupu a startování, xenonových světlech, vyhřívání sedaček (u Town Caru většinou jen v nejvyšší výbavě Cartier), a nebo o něčem tak jednoduchém jako jsou kvalitní materiály a zpracování. Stručně řečeno, Town Car působí uvnitř dost lacině.

Cena  je ale tím asi největším problémem, pokud o Town Caru uvažujete. Na našem trhu se dá exemplář z 90. let (včetně těch z hezčí, hranatější předchozí generace) pořídit kolem 100 tisíc korun. A pokud se objeví na prodej pofaceliftový kus, stejně nejspíše nepřesáhne 200 tisíc, vzhledem k omezené poptávce. Pokud ale žádný na prodej nebude, znamená dovoz z Německa cenovku přinejmenším 150 tisíc u starších kusů a více než 300 u těch novějších. Což je ve světě, kde se dá za srovnatelnou nebo nižší cenu pořídit Audi A8 nebo Jaguar XJ, a za zlomek ceny třeba Volvo S80, poněkud problém.

Takže, jak to tedy je? Jsou Panthery obecně a Lincoln Town Car speciálně jen předražené relikty minulosti, které si může koupit jen beznadějný milovník amerik, nebo to jsou překvapivě rozumná auta, spojujícího klady minulosti s vylepšeními současnostmi? Koupil bych si dalšího Town Cara, kdybych měl tu možnost? Koupím si ho někdy časem?

To jsou otázky, nad kterými jsem od chvíle, kdy tahle zlatá velryba zmizela z mého života, přemýšlel docela dost. A odpověď je, jako obvykle, někde mezi. Pokud nemáte ke klasickým amerikám opravdu silný vztah, Town Car k vám nejspíše nebude promlouvat řečí, které byste rozumněli, a zavrhnete ho jako zbytečně drahého a nepoužitelného dinosaura. Pro někoho, kdo miluje americká auta a chce si jejich zvláštností užívat každý den, je to ale výborná volba.

A zajímavá volba je to i pro člověka, který má rád staromódní luxus. Pro kterého komfortní auto znamená velký sedan, a který opovrhuje moderními elektronickými vymyšlenostmi, které se stejně určitě rozbijí. Pro člověka, který nosí boty ručně šité anglickými ševci z anglických krav, protože ví, že budou i za 10 let stále stejně mimo módu, a především budou za těch 10 let stále držet pohromadě. Pokud totiž chcete velký sedan, který si můžete nechat 10 let, aniž by hrozilo, že se na něm rozbije nějaká věc, jejíž oprava bude stát víc než hodnota celého vozu, je Town Car patrně vaše poslední šance…

Jestli bych si ho koupil znovu? Pořád si nejsem jistý, je tolik jiných zajímavých aut. Ale pokud by se našel hezký exemplář pofaceliftového modelu, na který by mi stačil rozpočet, asi bych dlouho neváhal…

Mýtus nebo legenda?

Legenda. Poslední z velkého a slavného rodu. A protože jako jediný přežil do moderní doby, také jediný svého druhu. Žádné další takové auto neexistuje.

Měl bych ho zažít?

Určitě. Velký americký sedan patří k všeobecnému vzdělání motoristy a Town Car je jeho nejlepším zástupcem v moderním světě.

Měl bych si ho koupit?

Pokud se po přečtení článku ještě musíte ptát, tak určitě ne. Tohle je auto pro prazvláštní sortu lidí. Je jako ručně šité boty nebo mechanické hodinky. Racionální zdůvodnění trochu pokulhává, nefunguje to tak dobře jako moderní alternativa, ale má to jednoduše něco do sebe…