O řidičích, cyklistech a skládacím metru

Vyznačuje se obvykle pestrým válečným zbarvením, pachem zpoceného spandexu a shlukováním do skupin. V případě hezkého počasí vylézá klidně i o měsíc dřív a někteří obzvlášť houževnatí jedinci nezimují vůbec. Jejich vrcholná sezóna každopádně právě začíná a je na nás, jestli se silnice promění v bitevní pole, nebo funkční ekosystém.

Nehodlám sepisovat hejt na pumpičkáře, jak by se možná z úvodu zdálo. Pořád si sice myslím, že útočné trikoty by se měly zakázat stejně jako fusekle v sandálech nebo do půl těla svlečení strejci v prostředcích hromadné dopravy, ale jinak cyklistům přiznávám právo na život a zcela ho respektuju. Mám spíš naivní naději oba tábory trochu sblížit. Vždyť v samotné podstatě mají jejich činnosti stejnou touhu a cíl – svobodu pohybu a občas trochu potěšení z rychlosti. Někde v té džungli vztyčených prostředníčků, dávek z ostřikovače a poměřovaných pindíků musí existovat smír. Zkusme ho najít! Ehm… předem se omlouvám, jestli mi to občas trochu ujede a místo osvěty sklouznu k mentorování.

Může být prvním krokem ke smíru úprava zákona, která motoristům ukládá objíždět cyklistu s odstupem minimálně metr a půl? První internetové reakce připomínají spíš petardu hozenou do kurníku. Pohoda na silnicích definitivně končí! Cyklisté vyzbrojení skládacími metry se stanou neomezenými vládci provozu. Svobodě za volantem je (už zase) konec.

To je samozřejmě kravina jako Brno. Optimistický scénář podle mého vypadá tak, že si pár řidičů konečně všimne, že se na silnici občas objevují i jiná vozidla než auta, ať už jsou to motorky, kola, nebo povozy tažené koňmi. Tito řidiči možná pak začnou cyklistům věnovat víc pozornosti než znechucený pohled vyhrazený pro exkrement na botě. Mediální propírání prostě vyvolá diskusi, a až si v ní všichni řeknou své a uleví si od frustrací, vzejde z ní určitě i něco dobrého. Sice si umím představit tisíc a jednu komplikaci plynoucí z výkladu daného zákona, ale krok ke smíru se nám tu jednoznačně nabízí. Bude to stačit?

Správně tušíte, že ani náhodou. Bez mozkového myšlení a trochy ohleduplnosti to ani tentokrát nepůjde. Jenže jak mít ohledy k něčemu, co je nám cizí a nepochopitelné? Ideální samozřejmě je, když to pochopíme, a to nejlépe tak, že nám to přestane být cizí. Já jsem na to šla vědecky a podrobila se drsnému experimentu v sedle už loni v létě. (První dojmy jsem shrnula do blogu, který se tu někde válí. A protože teď už se před svým synem nemůžu tvářit, že na té věci neumím, bude experiment pravděpodobně pokračovat i letos.) Kromě dobrodružných zážitků a otlačené zadnice mi zkušenost přinesla právě ten smír, o němž jsem mluvila před chvilkou. Můj vnitřní řidič a vnitřní cyklista si všechno přátelsky vyříkali.

Poslyš, cyklisto, fakt se mě na silnici nemusíš bát. Vypadám snad, že chci strávit zbytek dne na policejní stanici a dalších několik let v base? Nechci tě mít na svědomí, nestojím o problémy, o těžkosti se spaním, nenávist tvojí rodiny a podělanou karmu. Nechci mít ani po zbytek života strach sednout za volant… Prostě fakt nelačním po tvojí krvi. Ne že bych někdy neměla tisíc chutí tě nabrat radlicí a hodit do pangejtu, to teda mám. Hlavně když jedete tři vedle sebe a máte totálně v řiti, co se děje okolo. Nebo když se na úzké silničce v kopci suneš dopředu tempem půdní eroze a tvrdošíjně odmítáš jet při kraji, protože jsi přece kurňa vozidlo! Ale neudělám to – z důvodů uvedených výše. Nebudu ti dokonce ani dělat naschvály a sprchovat tě ostřikovačem, protože to je pod moji úroveň. Od tebe na druhou stranu očekávám, že mého respektu nebudeš zneužívat. Nespoléhej na to, že na to stihnu dupnout nebo že to radši otočím do protisměru. Když si musím vybrat, jestli zabiju tebe, nebo svojí rodinu, máš smůlu. Uvědom si taky, že i ty mě můžeš ohrozit, ne snad svým tělem a bicyklem, ale tím, že mě vženeš do bouračky s jiným autem, stromem nebo čímkoliv jiným. Prostě se chovej slušně, mysli hlavou a aspoň trochu dodržuj předpisy. Jo, a nenavlíkej se do toho klaunskýho kroje, vždyť nejedeš Tour de France, Kristova noho…

Hele, řidiči, mně je jasné, že jsem tak trochu osina v zadku, protože na tvoje poměry jedu pomalu. Fakt tady nejsem s cílem našňupnout co nejvíc řidičů. Dělám, co můžu. Hezká polní cesta je mi tisíckrát milejší než silnice, jenže infrastruktura je tu holt taková, jaká je. I ty nejhezčí polní cesty rády končívají někde uprostřed ničeho, takže když se chci někam dostat, na tu silnici prostě musím. Skládací metr si s sebou vozit nebudu, ale při předjíždění mysli na to, že větší odstup je vždycky fajn. Ono nejde jen o to, že mě srazíš. Nejspíš nesrazíš. Ale je to sakra nepříjemné. Můžu i zazmatkovat a poslat to do pangejtu, kde se pak zrakvím o šutr nebo o nějaký poklad, který sem spoluobčané vynesli. Až tu úpravu schválí senát, půjde vina za tebou. To nechceš. Já se na oplátku budu snažit neclonit, když to bude aspoň trochu možné, a nekymácet se v sedle jak po dvanácti pivech. Mimochodem, do mých hadrů je ti prd! Starej se o svůj tesil.

Přes všechny snahy si i nadále občas vjedou do vlasů. S tím se nedá nic dělat. Silnici zkrátka používají každý jinak. Teď aspoň vědí, že ten druhý není alien z jiné galaxie, že cyklista není nepřítel motorismu a řidič nevyhlásil džihád jízdním kolům. Při příštím setkání se jejich role můžou klidně obrátit. A to je vlastně to jediné, co můžeme s celou situací dělat. Představit si sami sebe na místě toho druhého.

A nebejt zmrdi, radí mi tu ještě František… :)

Komentáře