MG TF 160: Sněhem na východ a zpátky

Prvním autem z plánované série zajímavostí  je MG TF 160. Jestli čekáte stručnou recenzi vozu, budete čekat marně. Se všemi auty jsem si vypěstoval vztah a ten není možné odbýt pouhým konstatováním o jejich výkonu a chování. Místo toho mám pro vás příběh o britském roadsteru za 900 liber, který dokázal dojet z ČR na hranice Íránu, projet se v gruzínských horách ve sněhu na letních pneumatikách, brodit se ve vodě, zdolat rozmlácené cesty na východ od našich hranic a vrátit se zpět, a to vše bez (téměř) jakéhokoli zaváhání. 

První MG TF 160 jsem si koupil v Británii (můžete si přečíst celý příběh o tom, jak se ve dvoumístném roadsteru jezdí ve třech) a vlastně mě nechalo chladným. Nebyl jsem z něj ani nadšený, ani zklamaný. Skamarádili jsme se až na zmíněné cestě do Íránu, která na MG tak nějak zbyla. Původně jsem se na výlet čtyř kabrioletů měl vydat s Toyotou MR2. Bylo to v době, kdy jsem ani s MG, ani s MR2 neměl moc zkušeností a MR2 mi přišla vhodnější kvůli nižší váze a samosvornému diferenciálu. Autolékaři se ale nepodařilo MR2 připravit včas, a tak lednice přišla na sedačku spolujezdce u MG. Do zadního kufru se pak vešly dva kartony piva, třicet litrů vody a hromada musli tyčinek. Vše doplnilo několik trenek, má nezbytná cestovní deka a hamaka, protože bez ní se nedá relaxovat. Do předního kufru jsem vedle rezervy uložil lano, skládací lopatu a nářadí. Nic nebránilo tomu, aby se dvě trojková BMW, jedna Miata a jedno MG TF 160 vydaly se staženými střechami na východ. 

Určitě znáte ten pocit, kdy jste otrávení z něčeho, co si prostě přejete jinak, než jak se to právě odehrává. Jste na danou věc naštvaní a nejste k ní objektivní. Přesně takhle jsem odjížděl s MG. Chtěl jsem sedět v MR2. Skutečnost, že nemám samosvorný diferenciál a jedu mimo silnice, mě neskutečně štvala, stejně tak téměř 150 kg nadváhy. Ale hned druhý den cesty na dálnici, přibližně ve 130km/h si MG vysloužilo pochvalu a od té chvíle se náš vztah vyčistil. Stačil jeden okamžik. Za jízdy mi na zem spadla navigace, a protože je člověk pako,instinktivně se snaží padající předmět zachytit nebo okamžitě zvednout. Udělal jsem to i já. A to přesně v okamžik, kdy auto, za kterým jsem jel s asi stometrovým odstupem, výrazně zpomalilo. Můj pohled na podlahu netrval ani vteřinu, ale vzdálenost mezi MG a nesmyslně zpomaleným autem před ním se zmenšila na cca 10 m. Vyhýbací manévr, který MG předvedlo, byl brilantní. Onboard kamera Michala s Markétou zmíněnou myšku zaznamenala a můžete si ji pustit tady:

Hlas Markéty z vysílačky událost okomentoval suchým: „Ty seš ale magor…“, MG se tvářilo, že praktikování losích testů ve stotřiceti má na běžném pořádku a já, jakmile jsem to celé rozdýchal a uvolnil sedací svaly, jsem MG zaslouženě poplácal po palubní desce a společně jsme si pustili nahlas rádio. Přesně takhle se budují vztahy s auty.

Kabriolet offroadem

Celý výlet, dokud jsme jeli všichni pohromadě, se obešel bez jakýchkoli technických komplikací. Alespoň ze strany auta. Nepočítám uživatelskou demenci jako několikrát zabouchnuté klíče od auta v kufru, vyřešené náhradním klíčem, který jsem si pro tyto případy připevňoval důsledně k trenkám, nepočítám ani auto zapadnuté po dveře do bahna, protože to jsem udělal tak nějak naschvál, abych demonstroval, co dělá kombinace váhy, UHP pneumatik a to vše bez samosvoru. Navíc kraviny s rizikem zapadnutí se dělají dobře a s chutí, dokud máte po ruce někoho, kdo vás případně vytáhne. 

Společná cesta kabrioletů se rozdělila na hranicích s Iránem. Nechtěl jsem razítko do pasu, neboť by se mi tak zkomplikovaly cesty do USA. Zpátky „na západ“ jsem tedy jel sám a tak, jak jsem zvyklý. Způsob mého cestování je založený na tom, že nemám konkrétní cíl. Ten vzniká za pochodu a to zmínkou v obchodě, doporučením známého (či neznámého), hezkou odbočkou, zmoklým psem ve křoví, krásnou ženou na křižovatce, zajímavým výhledem na horu apod. Touto metodou výběru cesty „domů“ jsem se dostal v Gruzii do hor, s cílem se do večera přiblížit k jezeru Tabackuri. A v Gruzínských horách je v půlce května ještě stále sníh, nebo alespoň jeho zbytky.

Po několika desítkách kilometrů směrem vzhůru po rozbité prašné cestě jsem potkal první sněhovou závěj. Vystoupil jsem z auta, šlápnul do sněhu a usoudil, že není moc zmrzlá ani hluboká, tak jsem se rozjel a závějí projel. Při třetí projeté závěji jsem z auta přestal vystupovat a jen se vždy hodně rozjel a samozřejmě vysvětlil autu, že to bude zábava a že se má snažit. Po dalších cca 20 minutách neskutečně krásných výhledů, s topením v „červeném“, větráku na maximu a staženou střechou, při plus pěti stupních venkovní teploty, jsem v protisměru potkal čtyři nazvedané offroady. Zastavil jsem a zvedl hlavu vzhůru na znamení, že mám dotaz k projíždějícímu oknu. Řidič prvního z aut se vyklonil z okna a s neskrývaným údivem, jaké pako jede se staženou střechou kabriem v horách sněhem do kopce nahoru, jsem se lámanou česko – anglicko – univerzálštinou dozvěděl, že nahoru neprojedu, že tam je ještě hodně sněhu. Nevěřil jsem. Nikdy nevěřím. 

MG statečně zdolávalo zvětšující se závěje a já se rozjížděl stále větší a větší rychlostí, až to těsně před úpatím kopce nevyšlo a já zůstal stát „na břiše“ a se smíchem lezl oknem ven. Z kufru jsem vyndal lopatu a v duchu si rekapituloval posměšky mých, v tuto chvíli již bývalých spolukabrioletářů, že k čemu mi jako bude lopata. Zaujat kopáním auta ze závěje jsem si všiml až po chvíli, že se k mě plíživým krokem blíží postava v uniformě, s rukou opřenou o samopal, a nenápadně se rozhlíží kolem. „Ahoj, já jedu jenom s lednicí,“ křikl jsem s přehrávaným úsměvem směrem k vojákovi, který zřejmě přemýšlel nad tím, jestli se mu to zdá, nebo jestli skutečně vidí kabrio bez střechy ve sněhu, s lednicí na sedačce spolujezdce a pitomce s lopatou v ruce. Pravděpodobně mi nerozuměl ani slovo, ale zároveň mu došlo, že nejdu ukrást státní tajemství ani spáchat atentát na prezidenta. Chvíli nesměle přešlapoval kolem auta a pak se jal pažbou samopalu rozbíjet kousky zmrzlého sněhu. Po vyproštění auta a odkopání horní vrstvy jsem závějí projel, dílem pomocí zmateného vojáka, který samopal odložil do sněhu, aby zatlačil do britského roadsteru. Za svou snahu si vysloužil plechovku zeleného Kozla a poprvé za celou dobu se usmál. MG se tvářilo rozpačitě, a to zvlášť ve chvíli, kdy jsem zjistil, že jsem sice na vrcholu hory, ale směrem dolů k jezeru je závěj místy bezmála čtyřicet cm hluboká a dobrých padesát metrů dlouhá. Sice z kopce, ale pro tohle auto jednoduše neprůjezdná. Zároveň se odmítám vrátit, tahle varianta nepřichází v úvahu vůbec.

Už už jsem se odhodlával k tomu, že holt překopu padesát metrů lopatou, když se z opačné strany kopce objevil Renault Scenic 4x4, na větších pneumatikách a zvednutý (jak to jen lichoběžníky na přední nápravě dovolí). Rval se nahoru srdnatě, ale vyšlo mu to až na nějaký dvanáctý pokus. S vojákem prohodil několik vět v naprosto nesrozumitelném jazyce a celou dobu po očku sledoval šedivé MG a postavu s lopatou v ruce, která nešťastně kouká na hromadu bílé hmoty. Nebudu to natahovat, přeci jenom to je v první řadě popis auta a ne cestopisné vyprávění. MG se projelo za Renaultem na laně po břiše, po sněhu z kopce dolů a s úlevou, jak mou, tak auta, z něj nic viditelného neupadlo. Jenomže…

Jenomže se ve zmrzlém sněhu pod podlahou vyháklo táhlo z řazení a v autě zůstala zařazená jednička. Z řadičky se stala nefunkční zábavná páka na péru a já byl rád, že mám alespoň tu jedničku. Zkoušel jsem se pod auto dostat, ale nenašel jsem žádný rozumný břeh, na který bych mohl najet (a následně bez zpátečky zcouvat) a fabrický hever zvedne auto jen o kousek, kterým neprostrčíte ani malou žábu. 

Pokračoval jsem po rozbité cestě necelých 100 km na jedničku do kopce, s vyšlápnutou spojkou z kopce. Musím konstatovat, že to není zábavné. V první vesnici jsem našel něco, co vypadalo jako servis, dal místnímu v přepočtu zhruba stovku za zacvaknutí táhla na své místo a za přibližně dvě minuty odjížděl pryč se všemi pěti rychlostmi k dispozici.

Blízká setkání s domorodci

Málem bych zapomněl na tureckou horskou vesnici (Markéta při revizi textu trvala na tom, že mám dodat, že byla v kurdské oblasti), kam jsme se, ještě když jsme cestovali společně, zastavili na jídlo. Jeden z hostů, a zároveň kamarád majitelů, přišel ostýchavě za námi, jestli bychom ho nesvezli. S úsměvem jsem mu nabídl MG, vyndal lednici na trávu vedle hospody a posadil ho na místo spolujezdce. Od restaurace jsme odjeli lehce bokem, neboť jsme vyjížděli ze šotoliny a určitě budete souhlasit, že když někdo chce svézt, tak to má mít úroveň. Dotyčný začal od prvních metrů křičet. Přišlo mi to vtipné, myslel jsem si, že si dělá legraci, a tak jsme s MG dělali, co jsme uměli. Dotyčný soustavně řval, levou rukou svíral rám předního okna a pravou rukou mou opěrku hlavy. Když jsem se s ním otočil kolem ostrůvku a vydal se na cestu zpět, pojal jsem podezření, že to legrace není, ale nepolevil jsem. Až když jsme před restaurací obkroužili zaparkovaná auta a člověk v kožené bundě přehmátnul z opěrky hlavy na mé rameno, které začal svírat ukrutnou silou za soustavného řevu mi definitivně došlo, že to není legrace, ale že má skutečně strach. Celé svezení netrvalo déle než dvě minuty, ale dotyčný po zastavení vyběhnul z auta, držel se za srdce a funěl, jako by uběhl maraton. Nakonec přišel ke mně, děkoval, klaněl se, a nakonec mě objal. Doteď nevím, jestli to byl pro něj zážitek, nebo utrpení, nebo oboje, ale fotku jeho výrazu při návratu k restauraci udělala Markéta pohotově.

Poslední část příběhu se týkala neskutečně krásné dvouproudé silnice s novým asfaltem v Turecku, která vedla od pobřeží přes kopec a zase dolů do údolí. Jel jsem ho večer jedním směrem do přímořského městečka a nemohl jsem se dočkat, až ho pojedu zpátky. Dokonce jsem si zapnul i kameru, video z ní najdete tady: 

Vcelku dobře zafungovala instantní karma, kdy jsem prostě nejel předpisově a na konci zábavného úseku, na kterém bylo MG jak doma a radostně si užívalo hladký asfalt a klikaté silnice, na mě čekala turecká policie. Nutno dodat, že po předložení pasu dotyčný policista vytáhnul zbraň, položil si ji na dlaň a pronesl lámanou angličtinou: „Čezeta, to je nejlepší zbraň, co jsem kdy měl, Češi jsou dobrý, Češi jsou bratři,“ a začal se smát, až se zlomil v pase. Nebyl jsem si jistý, jak to myslí, a tím pádem ani jak se mám tvářit, ale začal jsem se smát taky, protože tím se málokdy něco zkazí. A nezkazilo, domluvil mi, že nemám jezdit na sedmdesátce sto čtyřicet, ale že ví, že už to neudělám, pochválil mi auto za 900 liber a s dalším smíchem mě pustil pryč.

Bohužel šedivé MG TF 160, které mě dovezlo na hranice Íránu a zpět domů, mělo pohnutý osud. Po návratu do ČR jsem jej odvezl na celkovou kontrolu a výměnu náplní a někdo do něj v servisu nacouval dodávkou. Tím se jeho osud zpečetil a bylo pojišťovnou zlikvidováno. Teď je někde v automobilovém nebi a jeho díly jsou zřejmě zrecyklovány do jiných MG. Já si z něj nostalgicky nechal zadní křídlo a čudlíky od topení. 

Nové MG TF 160 bylo levostranné, v barvě British Racing Green. Jestli je totiž v mém vnímání automobilového světa něco nezbytností, tak je to právě zmíněná barva na britském sporťáku. Je zcela lhostejno, jestli má auto výkon 50, nebo 500 koní, jediná správná barva je britská závodní zelená. Bez ní jednoduše není sporťák sporťákem a britské auto britským autem. Bohužel, i přes zmíněnou barvu, instalaci čudlíků a křídla z šedivého TFka, jsem si s tímhle MG už nedokázal znovu vypěstovat vztah. Sedělo téměř vytrvale v garáži, a i když jsem ho sem tam přišel uchlácholit, skutečnost byla taková, že pořád jenom stálo. V době psaní úvodního článku jsem měl záměr ho nabídnout se slevou někomu ze čtenářů Autíčkáře s tím, že dotyčný slíbí, že si ho nechá a bude ho mít rád, ale mezitím se podobný člověk přihlásil na inzerci sám a auto si koupil. Zelené MG odjelo s novým majitelem, který si odvezl nejen auto, ale i nosič a zimní sadu pneumatik. Prosím o pár vteřin ticha, bylo to vlastně skvělé auto.

Netechnické seznámení s autem můžeme tímto uzavřít. Za délku článku se omlouvám. Ač jsem vypustil spoustu podrobností a menších příběhů, stále to je dlouhé. Techničtější část následuje.

Trocha techniky 

MG TF 160 má oproti slabším verzím čtyřpístkové AP Racing brzdy na přední nápravě s průměrem disku 304 mm. Na auto, které váží 1 120kg a má více váhy za sedačkami, je to téměř závodní setup. V Turecku, při sjíždění z hor, bylo MG jediné z našich kabrioletů, které brzdilo identicky celou cestu bez sebemenšího náznaku zaváhání. BMW musely vždy po pár desítkách km odpočívat, protože jednoduše přestávaly brzdit. Protože mě neustálé zastávky s kouřem od kol obložených BMW nebavily, dal jsem si ve svižném tempu cca 120 km klikatými silnicemi z kopce dolů sám s tím, že se „někde dole“ sejdeme. A jestli něco MG svědčí, tak jsou to právě klikaté silnice, jarní počasí a svižná jízda. Musíte se smát, chvílemi i nahlas chechtat, na rovinkách hladit volant a drbat řadící páku. Nejedete agresivně, jedete prostě trochu rychleji, stíháte vnímat i krajinu kolem a víte, že si to auto užívá úplně stejně jako vy. Tenhle styl jízdy MG prostě vyhovuje a auto udělá všechno pro to, aby vám splnilo jakékoli řidičské přání. 

Nevím, jak jsou na tom ostatní TFka s převodkou řízení, ale TF 160 má řízení velice strmé. Zvyknete si na to rychle a je to návykové. Na silnici tak v podstatě neexistuje situace, kdy byste museli sundávat ruce z volantu, resp. přehmatávat. Mně osobně to naprosto vyhovuje. Přehmatávání na volantu mě při rychlejší jízdě vyloženě znervózňuje, potřebuju mít ruce stále ve stejné poloze. A to s MG jde, navíc je řízení velmi přesné.

Horší je řazení a chování auta „na hraně“. Řazení má dlouhé dráhy a gumovou kulisu, která připomíná francouzská auta. Ne že byste netrefovali cílový převod, ale není to nic příjemného. Na druhou stranu to neobtěžuje, MG TF jednoduše není precizní závoďák. Tím se dostávám k druhému zmíněnému, a to je chování auta na okruhu. Stručně řečeno, je mizerné. Moc nechápu důvod, koncepce je identická například se zmíněnou Toyotou MR2, ale chování obou aut nemůže být rozdílnější. MR2 není dobré GT. Jet s ním na dlouhý výlet, podobný tomuto, by bylo ve srovnání s MG čiré utrpení. Ale postavte MR2 na závodní dráhu a udělá, co vám na rukách a nohách uvidí. Dejte na okruh MG a budete se s ním prát. MG je na závodní dráze vyloženě nešťastné a každou vaši snahu projet zatáčku na hraně vytrvale sabotuje. Je dlouhou dobu nedotáčivé, jako kdyby se snažilo sdělit, že prostě zatáčet v téhle rychlosti odmítá, a když už ho nějakou pitomou přesvědčovací metodou donutíte zatížit přední nápravu a zatočit, tak se stane nekontrolovatelně přetáčivým. Jakmile však lehce zvolníte, na svižnou, ale neagresivní jízdu, tak se zklidní a je neskutečně poslušné. Zvláštní, ale tak to jednoduše je.

Pro koho je MG TF 160?

Pro někoho, kdo má rád výlety a nemá ambice závodit. 160 koní je sice na 1,1 tuny relativně obstojných, ale rozhodně nemůžete čekat zběsilou akceleraci. Příjemná cestovní rychlost auta s nataženou střechou na dálnici je někde mezi 150-160 km/h. Kolem 200 km/h motor ztrácí dech a nad 220 km/h ztrácí dech řidič, protože se auto začne chovat vyloženě nepříjemně. MG TF 160 skvěle brzdí a skvěle se řídí. Je tady ale výše zmíněné ALE. Nesmíte ho hnát na hranu. Pak je protivné a zákeřné. Dokud s ním pojedete rychle, i hodně rychle, bude poslušné a bude s ním zábava, jakmile ho ale začnete nutit do vyloženě závodních výkonů, vykašle se vám na to, a pokud budete trvat na svém, klidně vám i něco udělá. Berte MG TF 160 jako velice příjemné a velice levné GT, které je vcelku spolehlivé a trápit vás bude jen drobnostmi. Za málo peněz dostáváte stylový roadster, kterých je na našich silnicích málo, do kterého se vejde překvapivě hodně věcí (David se do kufru nevejde) a se kterým můžete procestovat kus světa. Navíc je poměrně pohodlné a dá se s ním jezdit bez problémů lehce nad sedm litrů N95. 

A to je vše, přátelé.