Klub 300, aneb koňská dávka adrenalinu

Jako malí kluci jsme pobíhali od auta k autu, nalepení na boční okénko a zkoumali, které má na rychloměru nejvyšší číslo. Byli jsme přesvědčeni, že každé auto jede tak rychle, na kolik má ocejchovaný tachometr. O něco později jsem zjistil, že tento předpoklad je mylný. Čím dál více jsem se začínal zajímat o auta. V pubertě jsem měl v malíku všemožné technické údaje od různých aut. Taková malá chodící datová encyklopedie. Hodnoty zrychlení a maximální rychlosti pro mne zůstávaly na vrcholu důležitosti a sloužily jako hlavní měřítko při srovnávání aut. No a pak jsem si udělal řidičák, začal točit opravdovým volantem a uvědomil si, že vysoká maximálka je sice fajn, ale příliš na ní nezáleží a je asi tak tisíc důležitějších věcí. Přestože mě samotná rychlost v přímce již nedokáže uspokojit a u auta hledám jiné vlastnosti, pořád tu zůstává jedna rychlostní výzva. Ano, mluvím o pokoření 300 km/h. Moderní auta se neustále zrychlují i obyčejný kombík nižší střední dnes dosáhne absurdních rychlostí. Přesto zůstává třístovka poměrně vzdálenou metou, kterou se nejezdí každý den. Mně už se tento milník podařilo překonat a musím přiznat, že to byl v pravdě výjimečný zážitek. 

Bude tomu již sedm let, kdy mě jeden velmi dobrý známý poprosil o malou laskavost. Prý potřebuje stihnout letadlo ve Frankfurtu, ale zpátky se musí vracet přímo do Prahy a nerad by tam nechával auto. Času jsem měl tehdy poměrně dost jako student, takže se nedalo očekávat nic jiného, než nadšené přikývnutí z mé strany. Při pomyšlení na jeho garáž snů, jsem nadšením ani nemohl dospat a neustále jsem přemýšlel jakým vozem asi pojedeme. Štěstí mi tehdy opravdu přálo, protože při příjezdu k jeho domu jsem zahlédl venku stojící Mercedes SLR, jednu z největších hvězd jeho garáže. A taky že jo. "Tak nasedej, ať to stihneme" pobízí mě a já neváhám. Hlavou se mi honily myšlenky, že za pár hodin budu tohle monstrum řídit vlastníma rukama. Cesta do Německa probíhala překvapivě klidně, až na pár výletů za dvousetpadesátikilometrovou hranici na tom nebylo vůbec nic zvláštního. Nikdy by mě nenapadlo, že takové auto umí být pohodlné natolik, abych v něm na chvíli i usnul. Letadlo jsme stihli bez sebemenšího problému a já dostal poslední instrukce na cestu zpět. 

Mačkám na kliku a trochu se mi při tom chvějí ruce. Výklopné dveře potřebují kolem sebe opravdu hodně prostoru. Přeskakuji masivní práh a zapadám do útulného kokpitu. Chvilku se jen tak kochám pohledem kolem sebe a užívám si pocitu, že sedím za volantem. Tohle je vážně krásné místo k životu. Nicméně není čas ztrácet čas. Mám jediný úkol a tím je dovezení auta v pořádku domů. Jde se na to. Startování za pomoci tlačítka na voliči automatu je efektní a člověk si připadá jako kdyby seděl ve stíhačce. Odklopit krytku, zamířit a zmáčknout. Čtveřice výfuků vyvedených po stranách za předními koly vyštěkne jak hlídací pes a sametový osmiválec s lehkostí sobě vlastní naskočí. Tohle bude skvělá cesta. Cestou z parkoviště se učím vnímat rozměry vozu, abych to nikde neškrábnul. Vážně není snadné odhadnout kde končí ta dlouhatánská příď a nerad bych to někde škrábnul. Pomalu vyjíždím a dostávám se na dálnici. Je brzká hodina ranní a já mám to štěstí, že provoz je minimální, což je na tomto místě vcelku vzácnost. Pokud to tam znáte, jistě mi dáte za pravdu, že tady bývá silný provoz prakticky neustále. V hlavě se rodí jediná myšlenka. Teď a tady. Mám jedinečnou šanci. Chci vidět trojku na začátku. 

Dálnice u Frankfurtu je rovná, dlouhá, široká a velmi přehledná. Lidé zde jezdí velmi rychle a všichni s tím počítají. Ve chvíli, kdy není hustý provoz, je to takřka ideální místo na překonání třístovky. A já kolem sebe moc aut nemám. Jde se na to. Tlačím plynový pedál hluboko do jemného koberečku. Automat podřazuje na trojku a můj sprint za vysněnou metou právě začíná. Ručně dělaný osmiválec ukazuje svou sílu. Všech 630 koní žene majestátní Mercedes (nebo snad McLaren?) mohutně kupředu. Téměř 800 Nm mě tlačí hluboko do sedačky. Kompresor vyje jak vlk na úplněk. 130…50…80 ani se nestíhám nadechnout natož abych stíhal sledovat jak rychle stoupá ručička rychloměru. Kolem dvoustovky se proženu jak rychlík ospalým nádražím a letím vstříc magické hranici 250 km/h. Auto nejeví nejmenší náznaky nervozity a šípovitá příď proráží ranní frankfurtský vzduch stále a stále usilovněji. Dvě stě padesát. U většiny silných aut je tohle hranice, za kterou vás nemilosrdně uzemní neviditelný trpaslík, říkající si omezovač rychlosti. Já tady ovšem nic takového nemám a pokračuji zběsile dál. Nyní se pro mě otevírá dosud nepoznaný vesmír. Nikdy před tím jsem rychleji než 250 nejel. Je až neuvěřitelné s jakou lehkostí dokáže tenhle super Mercedes pokořit 280 kilometrů za hodinu. Zbývá mi posledních dvacet kilometrů. Akcelerace už není tak brutální jako předtím, ale pořád je dostatečně přesvědčivá. Nervozita stoupá. Nutno podotknout, že jen u mě. Eselero vypadá jakože se stále zatím jen protahuje. Jediné co vypovídá o vysoké rychlosti je rychle ubíhající krajina kolem nás a stoupající aerodynamický svist okolo A sloupků. Jinak drží skvěle stopu a poskytuje perfektní pocit jistoty. I přesto mi stoupá mohutně tepová frekvence, zrychluje se mi dech a potí se ruce. Tady přestává legrace. 295 km/h. Už jen pět kilometrů mě dělí od té posvátné hranice. Přestávám dýchat. 297…299…301 km/h! Joo! Pokořil jsem magickou metu a trochu ze mne opadlo napětí. Neuvěřitelná rychlost, celé to trvalo snad ani ne 30 sekund. Povoluji na chviličku plynový pedál a přemýšlím co teď. O zlomek sekundy později jde opět prudce na podlahu. No jasně, zkusíme co tenhle medvídek umí. Jen se ukaž chlapečku. 310 km/h za mnou a ručička rychloměru stále stoupá. Jak je sakra možný aby nějaký auto takhle jelo? 320 km/h bez sebemenšího zaváhání. O dva kilometry za hodinu dál však měknu já. 322 km/h je můj strop. Na víc nemám koule, a hlavně jsem v dálce zahlédl světla jiného auta. Pouštím pedál a nechávám SLR vydechnout. Zpomaluji na dvouset kilometrovou hranici a připadá mi to tak pomalé, že bych si skoro mohl vystoupit. Neuvěřitelný zážitek. A především naprosto fascinující auto. Klobouk dolů před všemi, kdo se podíleli na jeho vzniku. 

Zbytek cesty proběhl už poklidněji (tak jak to je u takového aut jde) a já se zbytečně nikam nehnal. Od té doby jsem už nikdy jindy třístovku nepokořil, ale tohle je zážitek, na který si budu pamatovat do konce života. Jak jsem psal výše, nejsem milovník rychlé jízdy v přímce a větší radost mi udělá skvěle projetá okreska. Ale odškrtnutí položky 300, na mém automobilovém seznamu přání, byla velmi příjemná činnost. Když nad tím tak přemýšlím, povedlo se mi překonat rovnou i hranici 200 mil za hodinu a to se také počítá. Ostatně jsem si mohl ty položky odfajfkovat rovnou dvě, protože svezení v SLR tam jistojistě patří též. Nepředpokládám, že budu mít ještě někdy v životě možnost jet rychleji. O to víc si toho vážím. Jak jste na tom vy s maximální rychlostí? Kolik je vaše dosažené maximum? Máte svou vysněnou metu? Podělte se o vaše komentáře v diskuzi.