Silviiny deníky 2: První střet…doslova

Pro ty co strávili uplynulý týden v jeskyni (nebo prostě nebyli na Autíčkáři) první díl k přečtení zde!

VIN bylo prověřeno. Polák byl domluven. Peníze byly směněny. A já pociťoval zvláštní směs odhodlání a nervozity, když jsme brzy ráno po noclehu v hotelu, kde se zastavil čas v roce 1985, překročili polské hranice. Zpočátku jsme cestou od hranic do Krakowa chtěli počítat obchody s nábytkem u silnice, ale když jsme překročili první tisícovku, přestalo nás to bavit. Co mají ksakru Poláci s nábytkem?!

Tak či tak jsme odolali pokušení koupit si alespoň taburet a zdrženi kolonou jsme těsně po smluveném čase dojeli na smluvené parkoviště. A tam stála. Zelená, jako z těch obrázků, na které jsem koukal na internetu. Nic jiného se vlastně ani nepřipouštělo, koneckonců, byl to inzerát na konkrétní auto…

Hned záhy se odkudsi vynořil usměvavý Lukasz a první potlapkání ve mně konečně zadusilo obavu z toho, že se setkám s podivným individuem-překupníkem. Lukasz byl docela fajn chlapík a dokonce i důvod, proč auto prodává, zněl poměrně rozumně. Ten důvod se narodil pár měsíců zpátky, a jelikož se jednalo o malou holčičku, která by své první zážitky v benzínem provoněné Silvii asi úplně neocenila, padlo nesnadné rozhodnutí, že musí Nissan ustoupit racionálnějšímu vozu.

Lukasz těkal pohledem mezi mnou, mými kumpány a autem. Jeho představa mojí návštěvy byla vcelku jednoduchá. Čekal, že přijedu, naprosto se rozplynu nad krásou prodávaného auta, vytasím připravené peníze a bez dalších prodlev si to pomašíruji směr zpátky domů. Bohužel pro něj, takhle jednoduché to se mnou neměl.

Lukasz čekal, že uvidím auto, jež je v jeho očích dokonalé. Já viděl popraskané přední lízátko, puchýřek v laku, propíraná kola Rota, která byla do originální kastle zcela očividně příliš široká, zadní brzdy na výměnu, popraskaný kryt pod motorem a pár dalších drobností, které však náleží k autu, kterému táhne na dvacet. Že se Lukazs ve zprávách dušoval, jak je auto stoprocentní a senzační? To jsem bral pochopitelně s rezervou…

Měl jsem tedy první obrázek auta, které je jako celek velmi solidní, ovšem rozhodně ne bez práce a bez investic. Následovala úzkostlivá kontrola všech čísel na autě, poslech motoru, k němuž jsem neměl pražádné výhrady, a konečně i krátká testovací jízda. Auto působilo na silnici vcelku solidně, řízení i podvozek bez vůlí. Motor šel kultivovaně, a jakmile zafunělo turbodmychadlo, předvedl velmi mocný zátah, doprovázený podobně mocným řevem ze zakázkového výfuku. Na druhou stranu se při brždění projevovaly drobné vibrace do řízení a zezadu z kufru se ozývalo rachtání, ze kterého se posléze vyklubala pera zvedající víko kufru.

Auto je tedy bezesporu pěkné, funkční a rozhodně nepůsobí, že by nemělo dojet oněch 600 kilometrů, co stálo mezi mnou a domovem. Verdikt? Chci ho, ale ne bez výhrad. Lukasz sliboval stoprocentní auto za sto procent svojí určené ceny. Auto ale stoprocentní není a tak chci vidět, o kolik procent ustoupí on. Moje nabídka se mu zprvu nezdá, ale rychlý výčet závad a jejich předpokládaných cen ho obměkčí. Ani jednou přitom ale nemám dojem, že by se mnou chtěl vyběhnout. Je to očividně poctivec, ovšem autům a jejich mechanice zase tak perfektně nerozumí, takže je místy překvapen, co všechno jsem odhalil. Patrně jsem toho odhalil víc než jeho mechanik, nicméně nabývám dojmu, že ten svou práci tu a tam poněkud odbyl.

Cena je tedy domluvena, smlouva podepsána a bez peněz v náprsní kapse si náhle připadám výrazně „lehčí“, což by odpovídalo. Na další, legislativní část kupní procedury jsem se těšil úplně ze všeho nejméně. Jsem skálopevně přesvědčen, že moje osobní peklo vypadá jako úřad se spoustou přepážek a lidí, kteří žmoulajíc lístečky v rukou hypnotizují číselnou tabuli. Bohužel nebylo zbytí, neb já byl od začátku rozhodnut, že chci celou akci Silvia zmáknout na jeden zátah. Hurá tedy na úřad.

Navzdory obavám probíhalo na krakowském registru motorových vozidel vše až obdivuhodně rychle a hladce. Svůj podíl na tom měl i Lukasz, kterého už jsem zdržoval déle, než očekával, takže byl stále nervóznější a uspěchanější. Každopádně za slabou půlhodinku jsem měl v ruce převozní SPZ (které v Polsku stojí oproti Německu naprostý pakatel), rozhodnutí o vývozu vozidla a také „Kartu Pojazdu“, která v Polsku funguje jako velký techničák a zajímavé na ní je, že v ní vlastně vůbec nic není.

Lukasz nás zavede ještě do garáže, kde si beru druhou sadu kol, a následně mi už v téměř šíleném spěchu podává ruku, usedá do služební Audi a mizí v dáli. V poklidu nakládáme kola, jemným poklepáním opravujeme první závadu mého nového auta v podobě nesvítícího světla a vydáváme se na cestu.

V neznámé krajině Malopolského vojvodství, v prastarém japonském autě, které neznám, ale dal jsem za něj hromadu peněz, mě zprvu poněkud jímá hrůza. Silvie ale naštěstí nevypadá, že by měla v dohledné době předvést nějaký zádrhel a tak se postupně házím do klidu a užívám si jízdu ve svém novém, hlučném, ale v danou chvíli samozřejmě naprosto úžasném autě. Hrozně rád bych teď napsal už jen to, že cesta proběhla v pohodě a že v motorestu u Vysokého Mýta mají výborná žebra. Bohužel takhle snadné to nebylo.

Znáte to, když jedete někam dvěma auty naráz a vtipkujete na téma, za jaké idioty byste byli, kdybyste se navzájem nabourali? Mně se to opravdu podařilo…

Jel jsem jako druhý z naší dvoučlenné kolony, když v tom náhle na nájezdu na dálnici, za zatáčkou s protihlukovou stěnou, přesně na začátku připojovacího pruhu, stála bez zřejmého důvodu paní v malém červeném autě. Prostě se asi rozhodla, že to bude fajn místo, kde lze stát a koukat „do blba“. Kamarád jedoucí přede mnou si jí stihl všimnout čas a dobrzdit. Já jsem na kratičký okamžik nedal pozor a těsně nedobrzdil. No nic…holt jsme na další pumpě připevnili krajní pozičku „drcpáskou“ zpátky do blatníku, na prasklý nárazník to nejede a plechům se naštěstí vůbec nic nestalo.

Ve výsledku nejvíc utrpělo moje ego, neboť jsem musel zbytek cesty absolvovat s vědomím, že jsem si „rozbil“ svoje nové auto. Každopádně se jedná o moji chybu a pro nepozornost neexistuje výmluva, nicméně té paní na začátku připojovacího pruhu bych tímto rád z celého srdce poděkoval…

Dál už ale cesta probíhala opravdu v pořádku a i ta žebra byla vskutku vynikající. Jen se tam na ně budu muset stavit ještě někdy jindy. Za daných okolností pro mě totiž měla jistou pachuť toho, že si je vůbec nezasloužím.

Tak to by bylo – Silvie je konečně opravdu doma. A příště už zase o tom, jak probíhal první servis a přihlášení.