Silviiny deníky 1 - O Američanech, Japoncích a samochódech

Píše se doba několik měsíců zpátky a já se nacházím v situaci, kterou moc dobře zná každý Autíčkář, který někdy prodal auto, jež mu přirostlo k srdci. Můj bavorák, který se mnou vydržel pět let, byl náhle pryč. Smutek nad ztrátou prověřeného auta, které budu znovu těžko shánět, byl nezanedbatelný, ale na druhou stranu mě v zadní kapse kalhot hřála podobně nezanedbatelná finanční suma, za kterou jsem svůj vůz důstojně prodal.

Otázka samozřejmě zní, co dál. Pochopitelně se nabízí možnost začít si hrát na dospěláka, začít vymýšlet hypotéky, koupit si třeba nějakou moc pěknou kuchyňskou linku, či nějakou z těch nóbl praček… Jak asi tušíte, tudy se moje myšlenkové pochody skutečně neubíraly. Já jsem se místo toho rozhodl koupit si další auto. Takové, které nemusí být oproti bavoráku ani lepší, ani novější, ani úspornější a už rozhodně ne „rozumnější“. Já naopak zatoužil po výrazně větší kravině. Po něčem, co od kolemjdoucích sklidí buď uznalé pokývání, nebo naopak opovržlivé kroucení hlavou.

Od šestiválcového třílitru v BMW vedou k dalšímu autu prakticky jen dvě cesty. Buď jsem mohl další dva válce přidat a vydat se cestou osmiválců pravděpodobně z americké produkce, nebo naopak dva válce ubrat a jejich nedostatek doplnit turbodmychadlem.

Co se první verze týče, tady mi vycházela nejlépe Corvette C5. S tou jsem to po delší době vzdal, neboť sehnat solidní kus s manuálem (!) a za rozumné peníze je v Evropě takřka nemožné. Navíc by mě asi dost iritovala vidina toho, jak se na americkém Ebay pohybují pěkné kusy za polovinu částky, kterou já dal v Evropě za kus průměrný.

Inu, jde se dál a tady přichází na přetřes moje životní „guilty pleasure“. Auto, které se mi vždycky strašně líbilo, ale nikdy na něj jaksi nebyla příležitost. Řeč je o Nissanu 200SX generace S14, prodávaném v Japonsku jako „Silvia“. A pochopitelně v pozdější pofaceliftové verzi „kouki“, tedy auto tak zamračené, že se na něj místo mračítek prodávají na pumpě rozesmívátka.

Rozjelo se sáhodlouhé kolečko inzercí, které z počátku nevzbuzovalo nijak velké naděje. Hledání navíc nepřispíval ani fakt, že jsem si vysnil svou Silvii pokud možno co nejvíc originální. Ačkoliv se 200SX v Evropě prodávalo, nachází se jich tu jen pomálu. Třeba u nás v ČR se taková S14 kouki objeví na prodej jen zcela výjimečně a už to bude spoustu měsíců, co jsem na inzerátu nějakou viděl. Druhou logickou variantou je Německo, ovšem tady vyvstává dost zásadní problém s cenami. Lidově řečeno – slušné a nevytuněné Silvie jsou tu drahé jako prase a když zabřednete dál než na první dvě strany výsledků, roste cena daleko přes 400 tisíc.

Mé poněkud zoufalé kroky proto došly až na temné místo, odkud se obecně radí auta nekupovat. Tím místem je Polsko a většina spoluobčanů by jej z fleku vyměnila za kus našeho vlastního moře. Polské inzertní servery poskytují hromadu nabídek občas až za podezřelé ceny a když se podíváte na zkušenosti s nákupem auta od severních sousedů, dozvíte se akorát, že máte dát ruce rychle pryč. Na druhou stranu většinu takových rad spojuje vždy podobný příběh. Když totiž jedete do Polska pro Octavii přivezenou z Německa, která je nějakým paradoxem o třetinu levnější, než v Německu, možná byste se měli v první řadě zamyslet nad tím, proč tomu tak je.

Naordinoval jsem si tedy zvýšenou opatrnost a jal se roztočit vyhledávač. A vskutku tam byla. Zelená, inzerovaná soukromníkem, jenž byl patrně nadšenec a s výjimkou bílých kol Rota a nerezového výfuku na zakázku sliboval originální stav. Cena nebyla ani vysoká, ani nízká, zkrátka přiměřená a milou perličkou byla i vyfocená obálka polského vydání časopisu Top Gear, ve kterém byl o konkrétním autě článek.

S přátelským a slušnou angličtinou mluvícím Polákem jsem prohodil během následujících dvou dní desítky zpráv po telefonu. Byl jsem ujištěn, že je auto v naprosto parádním stavu jak mechanicky, tak i po všech ostatních stránkách. Trefené kdysi jednou na zadek, pouze „do plechů“ a velmi dobře opravené. Vše prý funguje jak má, zkrátka jak by řekla Zlokočka – všechno je zalité sluncem a lemované duhou.

Vybral jsem tedy volný den, posháněl dva kamarády, tažné lano (protože když ho povezeme s sebou, nebudeme ho potřebovat), dodal si kuráže, strčil velkou hromadu eurovek do kapsy a jal bez válečných úmyslů táhnout na Polsko.

A jak to celé dopadlo? Na to si počkejte do dalšího dílu…