Jak jsme vyhráli Gumbalkan Grand Prix - 6 heures sur le Most: Část druhá

Na úvod menší vysvětlení – reportáž z této epické události jsme tvořili společně. Velké písmeno s dvojtečkou na začátku odstavce značí, který kentaur má onu část na svědomí. A dejte si ke kafi nějaký pořádný zákusek, protože nám to trochu grafomansky ujelo… To víte, máme zážitek jako kráva :-)

Pokud jste nečetli první díl – můžete to napravit ZDE.

V: „Doprdele, asi nám praskly svody!“ hřímá Jagy v telefonu. Hrkne ve mně tak, že chci sežrat plot kolem trati. „ Cože?!?“ „Strašně to řve…“ Hlavou se mi honí, co všechno můžou posrat prasklé svody a než to stihnu domyslet, zazní ve sluchátku: „Ku*va, olej má 170°C !!!“. Právě mi někdo zbořil svět, to nezní vůbec dobře… S Radkem a Frantou se na sebe díváme zoufalými pohledy. Tak si asi nezazávodíme…  V tu chvíli někdo opustil trať, jsou vyvěšeny červené vlajky a závod je přerušen – všichni musí zajet do boxů…

Zvedáme auto a kontrolujeme, kde je problém. Svody drží, urval se vlnovec, ztratili jsme možná 10 koní, ale ohrožující by to být nemělo. Co ten olej? Ručička na budíku je nemilosrdně vražená v pravé části budíku, daleko za stupnicí. Vypadá to zlověstně, než nám dojde, že náhlý skok oleje ze 120 na 170°C je prostě blbost, nejspíš se nám utřepal drátek z čidla nebo vznikla jiná závada na měřícím mechanismu. Motor zní a vypadá OK, nezbývá nic jiného, než věřit, že olej má pořád snesitlených 120. Jagy leze ven, Franta leze dovnitř. Oproti původnímu předpokladu netankujeme, ručička ukazuje bezpečně nad půl nádrže…

Frantův stint a problém s tankováním

F: Jeden by ani neřekl, jak rychle to uteče. Chystám si helmu, odkládám oblečení, do ucha strkám sluchátko a navazuju telefonické spojení. Auto je na zemi, já za volantem a jedu na to.

Za volantem jsem jako druhý. Jagy nám vyjel docela dobrý start, jsme snad na třetím místě. V Mostě jedu poprvé, a tak na mě hlas ve sluchátku apeluje, že se nemám stresovat. Máme spoustu času, máme dobrou pozici, hlavně to neposrat. Trvá mi pár kol se seznámit s tratí a zvyknout si na Primeru, neobešel jsem se i bez hnědého poplachu, kdy jsem ubral v nesprávném momentě a Primera se začala sunout bokem vpřed. To se mi naštěstí podařilo chytit. S přibývajícími koly jsem se bavil čím dál víc až do prvního přerušení závodu, kdy jsme se pokusili do Primery nalít nějaký ten benzín. Po přerušení jsem se dostal do božího souboje s Volvem S60, které se chtělo dostat přede mě, ale já nějak tak nechtěl. Trvalo to několik kol, než se mi podařilo zabrzdit moc pozdě a pustit ho před sebe. A pak jsem mu ještě nějakou dobu visel na nárazníku. Naši zábavu ale zkazilo další přerušení závodu. Alespoň jsme si vyměnili palce nahoru. Dík!

Během mého kroužení začínají odpadat různé vozy. Saabu 9-3 přestal mazat motor, Toyota Corona už asi po páté vaří a zaplňuje prostor boxů a okruhu bílým kouřem. Papež byl zvolen? Kdo to je? (Okolo Corony to ve skutečnosti spíš vypadá, jako by tam vyvěral železitý pramen – pozn. Vavris) I ostatní se potýkají se širokou škálou potíží. Na šedém Focusu probíhá oprava vypadlého táhla řazení gynekologicky a poslepu rukou stčenou kamsi do hloubi ústrojí – neskutečné. Naším jediným problémem zůstává vlnovec, toho času už úplně oddělený. Vliv to má ale jen na výkon a zvuk – docela se klepeme, aby nám tahle závada nevystavila stopku za porušení limitu 103 dB. A pak to má vliv ještě na spotřebu. Při jednom z přerušení se tedy uchylujeme k doplnění paliva.

R: Trychtýř pro tankování jsem sháněl já. Na Miatě jsem odměřil přibližnou hloubku trychtýře, aby se zamáčkl poklop v hrdle. Podle zadaných parametrů jsme sehnali co největší trychtýř pro co nejrychlejší tankování. Ověření rozměrů mělo být odzkoušeno až přímo v praxi. Bylo. Ověřili jsme, že trychtýř je moc krátký. Poklop se nezamáčknul. Opět nesmírný stres. Na zemi jsem objevil odstřihnutou zdrhovačku a s její pomocí se konečně daří poklop přimět k otevření svého chřtánu. A tak jsme začali lít. Lili jsme. Benzín byl na zemi, na Primeře, na botách, na Mostě, na stromech, všude. Do nádrže vteklo zhruba patnáct litru paliva. Štastlivci u stojanu nebo s pořádným trychtřem mezitím naplnili celé nádrže. Nám se ručička palivoměru ani nepohnula. Tankování musíme po půlhodině zopakovat, avšak teď již s pomocí výdobytků moderního inženýrství. Tankovací pistole a čerpací stanice. Nádrž je plná, závod je v půlce, a to znamenalo dvě věci – za chvilku půjdu řídit a s benzínem bychom měli vystačit až do konce.

F: Zbývá mi posledních několik kol, mám plnou nádrž, trať je víceméně suchá a tak si můžu užít chvíli naprosté bezstarostnosti a jet na co největší krásu a nádheru. Ke konci mého stintu navíc odpadli i dosavadní lídři se Seatem Leon – rozletělo se turbo. Posunuli jsme se ze čtvrtého místa na třetí. Před námi je nově stříbný Focus ST170 týmu Malcolm Racing a celé to veda Kia Shuma. Nic jsem neposral, auto jede, za mě dobrý. Teď už se musí snažit Radek.

V: Po třech hodinách závodu krouží první tři auta v rámci jednoho kola. Tři plečky za průměrnou výplatu to po cirka 280 ostrých kilometrech jedou stále na ostří nože s rozdíly několika desítek sekund? Jakože vážně? Čekal toto někdo? Na čtvrtém místě je s odstupem 2 kol Mitsubishi Carisma, pátá je o další kolo zpět Puma. Druhá polovina závodu slibuje pořádné drama a s Radkem se budeme muset snažit. Krpálkovic Alfa a následně třílitrový Safrane sice zajíždějí nejrychlejší kola dne (2:10 respektive 2:08), jejich ztráta je však (zejména u Alfy) propastná. Časy na kolo v rámci první trojky jsou velmi vyrovnané. S Focusem si nemáme moc co vyčítat, Kia – tou dobou řízená jedním z rychlých Martinů, o 3-4 sekundy ujíždí. Krucinál. Ale ta bedna snad klapne!

Bojujeme o první místo!

R: Helma, sluchátka a hnusné plátěné boty. Všechno samozřejmě vyrobeno z naprosto hořlavých materiálů. Z dálky jde slyšet Prymula. Franta to dováží na třetím místě. Pneumatiky jsou přes náš neskonalý obdiv stále ve skvělé kondici a po třech hodinách vypadají jako by se právě tak akorát zahřály na provozní teplotu. Super rychlá výměna. Ve sluchátkách slyším Františkův klidný hlas a pomalu vyrážím čtyřiceti kilometrovou rychlostí vstříc pit lane.

Musím říct, že jsem přípravě věnoval notnou porci času. V simulátoru Assetto Corsa je Most velmi dobře namodelovaný a řeknu vám, že to bylo od prvních metrů sakra znát. Jako kdybych tady jel už po desáté. První kolo bylo tzv. očuchávací. Na velkém okruhu jsem nikdy předtím nejel, natož s ostrýma brzdama a obutým slickem. Velkou neznámou bylo také pootevřené okénko. Kontaminovaný kabinový vzduch se alespoň trochu vyměnil, ale zase byla pěkná kosa. S narůstajícím počtem kol jsem zjistil, že spaliny jdou dovnitř spíš přes otevřené okno než přes topení. V krku jsem cítil po hodině kroužení stejnou polepšovnu jako po motokárách.

S autem se jelo opravdu skvěle. Některá místa na okruhu byla stále vlhká nebo zablácená a dovedla dohnat pilotovu zadnici  k nadlidskému sevření. Z časů bylo patrné, že Primera je opravdu schopné auto. I přes separaci vlnovce od výfuku, která zapříčinila ztrátu několika koní ve vyšších otáčkách, jela ‚jak k ohňu‘. Do sluchátek jsem dostal informaci, že jsme třetí se ztrátou 30 sekund na druhý Focus a dalších 20 na první Kiu. V tu chvíli se mi dařilo zajíždět stabilně nejrychlejší kola v celém poli a prvního jsme stahovali v průměru o tři až čtyři sekundy na kolo. Pak se to stalo. Byl to jako blesk z čistého nebe. Na konci cílové rovinky jsem spatřil brzdová světla Focuse ST 170. Druhé místo bylo nadohled – teď být hlavně v klidu a neudělal žádnou blbost. Hned potom, co jsem si to řekl, se mi po velkých brzdách do šikany splašil zadek a měl jsem co dělat, abych neskončil v hodinách. Při lovení krize se mi nějakou náhodou podařilo vytratit telefon na zem pod sedadlo. Jednou rukou jsem začal lovit telefon. Bylo to zrovna při průjezdů nepříjemnými esíčky. Po nalezení telefonu bylo potřeba ještě zapojit sluchátka a vytočit znova ztracený hovor. Asi si dovedete představit, jak se mi ulevilo, když jsem opět slyšel známý hlas.

Po pár kolech se mi podařilo dostat Fordu na dostřel a několik kol jsem ho ještě nechal kroužit před sebou, abych si našel skulinku. Obrovská výhoda Primery i v sériovém stavu byla kombinace nízké váhy a skvělých brzd (díky Jagy). Primera s přehledem dokázala na brzdách rozcupovat všechno. Oproti Focusu nám chyběla notná porce výkonu, a tak jsem předjížděcí manévr naplánoval na poslední zatáčku před cílovou rovinkou. Opravdu pozdě na brzdy se tam nikomu moc nechtělo. V rychlé pasáži jsem si nachystal dobrou stopu a na rovince před zatáčkou jsme jeli bok po boku vedle designového výstřelku z přelomu milénia. Na brzdách nebyla šance. Primera se ladně protáhla před Focus. Poslední tuhý boj byl sveden na cílové rovince, ale díky defenzivní stopě byly všechny snahy Fordu marné. Ufff, vážně ve vytrvalostním závodě svádíme boj o stupně vítězů bok po boku přímo na trati, místo toho aby rozhodovala taktika a práce v boxech? Primera se nacházela na druhé místě a s klidem kroužila dál. Klid byl slyšet také z týmu. Ze sluchátek se řinul zvuk kantýny a podle zběsilého cinkání příborů o talíře nebylo pochyb, že si chlapci zrovna užívají vydatného oběda. Každý z nás obědval trochu jinou dobrotu. Zplodin z výfuku bylo v kabině čím dál víc. (Povim ti, kuřecí katův šleh podávaný 20 minut před tím, než máš jít na to, taky není zrovna gastronomický zážitek – pozn.Vavris)

Po několika minutách ticha se Houston ozval. Vavrisův hlas se klepal jako kdyby na jazyku nesl tíhu celého světa a pravil: „Hej ty vole, víš, co se stalo?“ Nahlas jsem zanadával, tak jak to mám ve zvyku a myslel jsem na nejhorší. Vyloučili nás kvůli hluku. Odpověď si asi dovedete představit, jediné sprosté slovo nezůstalo suché. Vavrisova následná slova mě zcela odrovnala. „ Jsi první vole!“ Vzápětí následovala ještě informace o ztrátě našich protivníků. Nebylo potřeba dělat nic, jen jet v klidu a začít šetřit auto – hlavně benzín. Pověsil jsem se za mohutný Renault Safrane s ještě mohutnějším zvukem. Po potvrzení časů jsem věděl, že za ním můžu kroužit zbylou půl hodinu a nemusím se starat takřka o nic. To jsem si myslel až do chvíle, než se za nás přihnal splašený Civic. Nějak mi to nedalo. Vzpomněl jsem si na bájná Sennova slova: „If you no longer go for a gap, you are not a racing driver“. Racing driver nejsem stejně, ale ten gap tam byl. Bylo potřeba ukázat, kdo je tady první (hahahaha). Těsně před koncem mého stintu jsem si ještě zblízka prohlédl, jak vypadá kontakt Davida a Goliáše. Safrane se na konci cílové rovinky přibližně ve 160 km/h ťuknul do dveří s Civicem. Jel jsem asi dva metry za nimi. Řval jsem tak nahlas, že mi ani separatistický vlnovec nebyl rovným protivníkem.

Těsně před cestou do depa jsem si všiml, že začíná prokluzovat spojka. Hodně štěstí Vavrisu.

Countdown to victory!

V: Na okruzích už jsem toho odkroužil docela dost, ale teď jsem nervózní jako prvnička. Ten kuřecí sajrajt jsem si asi neměl dávat. Mám sice naprosto luxusní pozici, tenisovou terminologií by se dalo popsat, že vedu 5:3 a za stavu 40:15 podávám na vítězství, ale kupodivu mi to klidu nepřidává a naopak doléhá zodpovědnost za provedení posledního kroku. Pánové s NoKiou se vinou nepodařeného tankování propadli do ztráty 2 kol. Malcolm Racing s Focusem je na tom podobně. Za stupněmi vítězů je ztráta ještě mohutnější. Úkoly mám tedy rozdané a jednoduché – nerozbít to a jet tak, aby nebylo třeba tankovat. Ručička ukazuje cosi nad půlku, mělo by to vyjít.

Po výjezdu z boxů se dostávám za červenou Imprezu kluků z WeAreTheCarFans, kteří si na poslední stint vzali žolíka v podobě Petra Mutafova. Vyvážet se za slaboučkou Imprezou by asi mělo v pohodě stačit na udržení prvního místa a první tři kola tak činím. Pak se rozhodnu jet svoje tempo a Imprezu nechat v dáli… Jenže hned po dalších dvou kolech nás červená vlajka žene do boxů. Ručička palivoměru za tu chvilku povážlivě klesla a už je pod půlkou… sakra, ono to nebude asi úplně s prstem v nose. Nahoru řadím maximálně v 6000, spíše níže, pasáže mezi zatáčkami prodávám. Přesto to po obnovení závodu stačí na to, aby se Primera krásně prokousávala dopředu přes celý vláček aut, který se v boxech zařadil přede mě. I po 5 hodinách fungují brzdy (a celá Primera) fenomenálně a při deceleraci soupeře přímo devastuje. 

Vinou neznámého technického problému velmi špatně slyším pokyny ve sluchátkách. Pod plynem, kdy kabinu prostupuje ohlušující řev, prakticky nerozumím ničemu. Snad jen, že to nemám honit, že náskok je pořád velký. A po čtvrtém dotazu “Cože, fakt neslyším?!?” asi i to, že jsem morák a že Jagoš lituje, že mě na 78. kilometru D1 nezanechal na benzínce, nevyloučil z týmu a měl by teď klid.

F: Zatímco Vavris krouží a stresuje se ubývajícím palivem, my už jen chodíme po zázemí, sledujeme okolojedoucí Primeru a pomalu nám dochází, že to asi vyjde. Náš náskok se sice pomalu snižuje, ale stále je moc velký na to, aby nás někdo dojel. Vydrž!

V: Půlhodina do konce. Postupně jsem začal nahoru řadit maximálně ve 5500, pak v 5000 otáčkách. Na rovinkách už ani nezrychluju nad 130. Ručička palivoměru se dotýká červené části. Vysrat bych se na to mohl. Místo závodů jedu nějakou eko rally a zajíždím časy o 10 vteřin pomalejší, než by Primera uměla. Kdybychom tam crcli 10 litrů, mohl to být lepší závod a větší drama. “ Máš pořád náskok dvou kol. V klidu to dojeď!”. 18 minut před koncem bliká světýlko rezervy, už se nechávám bezostyšně předjíždět. JeTma stáhnul ztrátu na jedno kolo, přestože jim poněkud zmizely brzdové destičky. Při každém průjezdu cílovkou hypnotizuju tabuli s časem zbývajícím do konce…  12 minut, 8 minut, 3 minuty. Krucinál, to už musí vyjít! Říkám si, že vitěz se přece nemůže do cíle doplazit jak červ a rozhoduji se za to v posledním kole konečně pořádně vzít a aspoň na poslední 2 minuty si zazávodit. “ Projeď to na cílovce kolem boxů po pravé straně! Je to tam ty vole!!!!” Někde u Matadoru už to začíná svrbět na zádech a hormonální štěstí se počíná roztékat po těle. My budem první ty vole! My to fakt vyhrajem! Prymula prolétá pod šachovnicovou vlajkou a ukončuje závod stylově svým nejrychlejším časem na kolo. Ti tři opičáci jsou pověšení na plotě, řvou a mávají zaťatými pěstmi. Taky řvu! Primera řve už 5 hodin. Uaaaaaaaaaaaaaa !!! Je to tam a je to boží! Druhý skončil tým JeTma s Kiou Shuma. Třetí Focus ST170 a tým Malcolm Racing. Ze 30 startujících dojelo až do cíle 20! 

F: Ten pocit, že to fakt vyšlo a jsme první byl vážně neuvěřitelný. Kluci se sice tvářili, že to jedou vyhrát, ale víte jak je to s těma siláckejma řečma. Euforie byla na místě a vydržela nám až do vyhlášení výsledků. Je to tam a je to naše! Po vyhlášení už se ale musí jet domů. Vavris a Jagy nasedají do Primery a s myšlenkou, jak by byl život hezký se špuntama do uší, se vydávají zpět do Rožnova, já a Radek sedláme své vozy a jedeme domů. Zapijeme to jindy. A bude to velký. 

Primera to zvládla. Za víkend ujela 1500 kilometrů a jedinou poruchou byl ten výfuk. Na auto vytažené z kopřiv dost dobrý. Vavris po cestě zpět samozřejmě brečel, že jim krvácejí uši. Hodnota z měření hluku byla 97 dB… (Kdyby brečel, slyšet jsem začal až další den ty brněnský hnoju! – Pozn.Vavris)

A tím náš příběh končí. Tedy, ne tak docela. Oslava proběhla minulý víkend a jejím výsledkem bylo kromě olbřímí kocoviny rozhodnutí, že příště do toho půjdeme zas. Spolu, protože nikdo z nás nechce jet proti Jagymu. A taky už máme přece tu Primeru, kterou jen musíme vhodně uskladnit do doby, než budou další závody. Snad se zase zvládneme nějak nacpat. Nebo by nám organizátoři mohli dát nějakou tlačenku, když jsme ti vítězové, co? Mrk mrk?

P.S: Vavrisův pozdní dodatek:

Největší zásluhu na vítězství má…  Nissan! Dá se říct, že jsme vyhráli díky absenci problémů a sázka na nesmrtelného Japonce z devadesátek se vyplatila. Ačkoli se to ve vytrvalostním závodu pro plečky zdá neuvěřitelné, jediná technická závada nebo náročnější servisní výměna znamenala pád pod bednu, nehledě na to, jak rychle auto umělo kroužit. Dalším důvodem hned v závěsu je jezdecká konzistence. Nikdo jsme nebláznili, nikdo se nenechal vyhecovat dramatickým průběhem a trpělivě jsme čekali, až se na první místo prokoušeme. Vše nám vyšlo přesně tak, jak jsme si naplánovali. Také jsme se trefili s předpokladem, že mnoho koní (a tuning motoru) je velmi dvousečnou zbraní a výkon není ta primární veličina, která vyhrává závody.

Závěrem se sluší Ředitelství Gumbalkanu poděkovat za vskutku výtečný počin. Celý závodní víkend byl boží a doufáme, že se v budoucnu dočkáme více závodů. Gratulujeme všem, kteří se účastnili, ať už dojeli nebo ne. Nakažlivý entuziasmus, hrdinské servisní počiny a nadšená atmosféra provázely oba závody.

Těšíme se, že obhajoba bude mnohem složitější!

P.S.2: Koukněte na super galerii od Jakuba Brabce:

Foto: Jakub Brabec 

https://drive.google.com/drive/folders/12EyQp91E2JvKU1xa1gz1uqznjPwok6k_