Jak jsme vyhráli Gumbalkan Grand Prix - 6 heures sur le Most: Část první

Na úvod menší vysvětlení – reportáž z této epické události jsme tvořili společně. Velké písmeno s dvojtečkou na začátku odstavce značí, který kentaur má onu část na svědomí. A dejte si ke kafe nějaký pořádný zákusek, protože nám to trochu grafomansky ujelo… To víte, máme zážitek jako kráva :-)

V: Na ten okamžik si pamatuju živě ještě teď. Při slídění po sociální síti na mě vykouknul příspěvek profilu Gumbalkan Simply, který hned v úvodu hlásal: “Šestihodinový závod s auty do 25.000,- ? Na opravdovém závodním okruhu? S profi časomírou, maršály, safety carem a vším co k tomu patří?” Do kosmu! Tohle zní skvěle! A já věděl, že do 7 dní musím sehnat tým a 14.10. v 18:17 být připraven na stránkách Gumbalkanu, protože právě tehdy se spouštěla registrace.

Je 14.10., krátce po šesté. Máme tým. Máme skupinový chat na messengeru, protože jsme rozeseti po celé republice. Ten první závod právě začíná. Technická pravidla jsou jednoduchá – pořizovací cena vozu musí být maximálně 25.000 Kč, ale následné úpravy už jsou neomezeny. Také kvůli nízkému rozpočtu zdálost vzbudila značný ohlas a o 30 volných míst bude asi sháňka. Když se na webu konečně objeví registrační formulář, kliknu na něj a….  NIC…  doprdele…. klikám znova, refresh, klikám, klikám… Konečně, se něco otevírá. “Je nám líto, závod je vyprodán”. Cože? Za necelé 2 minuty? Ach neeeeee! Přijímám hněv ostatních, že jsem pomalý sráč a neschopná bytost. Po výzvě ředitelství Gumbalkanu se okamžitě píšeme mezi náhradníky a po pár dnech příchází spása – vypsání druhého závodu pro dalších 30 aut. Jsme tam!

Nebudu zdržovat podrobnostmi o sestavování týmu, takže jen stručně. O náklady na celou tuhle opičárnu jsme se rozhodli podělit čtyři. Mě, Frantu Čáslavského a Radka Chluda znáte z působení na tomto webu. Jako čtvrtý do party přibyl pan Jagy, který do týmu přinesl to nejdůležitější. Nissana Primeru 2.0 SRi v myslivecké zeleni a Jedetoshop Garage, kde Prymulu, jak jsme vzhledem k vývoji situace auto překřtili (a následně i polepili), připravíme na závod. Chci vyhrát! Vlastně si ani nepřipouštím nic jiného. Ale podle náznaků z konkurenčních týmů nejsme jediní, kteří to tak vidí.

Přípravy 

F: Do závodu zbývalo doslova pár měsíců, a tak byla spousta času plánovat. Radek v Praze, Vavris v Ostravě, Jagy v Rožnově a já v Brně. Domluvili jsme se, že na Primeře budeme dělat jeden víkend společně a termín neupřesnili s tím, že “to nějak domluvíme operativně”. Mezitím jsme plánovali případnou zástavbu turbokitu, který se Jagymu povaluje někde ve skladu společně s blíže neupřesněným množstvím motorů SR20VE. A kromě toho i spoustu dalších bejkáren. Ale nakonec jsme usoudili, že by to bylo proti duchu Gumbalkanu.

R: Jenže najednou je listopad, je karanténa, všechno je zrušené a ani ten proklatý Most se beztak nepojede. Měl to být nejlepší zážitek letošního roku a z pohledu autařského možná můj nejlepší zážitek vůbec. Naší vládě je to ovšem jedno a naše touhy odsouvá do neznáma (přestože ředitelství Gumbalkanu neohroženě tvrdí, že se závod koná za jakýchkoli okolností). Ale pak dostali všichni rozum! Čísla klesají, opatření se uvolňují a nám zbývá jeden víkend a týden na přípravu našeho závodního stroje. 

V: Představa, co udělat s Nissanem, byla jasná. Mít brzdy, mít gumy, uchladit to… A ještě vymyslet válečné zbarvení. Pokusy přimět Jagyho k osazení Primery nějakým bodykitem, křídlem, skulpturou z montážní pěny, či něčím podobným, narážela na jeho přesvědčení, že Nissan je unikátní youngtimer vhodný k záchraně. Vytrvalák bude jen žádaný bod v jeho životopisu zvyšující cenu. A narážela taky na to, že každý pobýváme v jiném koutu republiky a reálně jsme na přípravu měli jeden den… necelý… ufff… “ To je Nissan s es-er-kem, ten nepotřebuje žádnou přípravu.. To jezdí bez oleje..” uklidňuje Jagy. 

Domluvili jsme se na setkání v dílně Jedeto na devátou ráno. Asi 40 minut po smluveném čase se ke garáži doploužila i Prymula. Od posledního PlechCupu před rokem a půl prý nejela. No, dobrý… Startovat musela přes kabely, na první pohled ale vypadala mnohem líp, než by se na auto za 15 tisíc slušelo. Jen jakési otvory v přední části prahů, pravděpodobně nasavače pro chlazení posádky či zadních brzd, prozrazovaly cosi o důvodech nízké ceny. Prymula taky uměla hrát oslíčku otřes se – člověk ji kamarádsky poplácal a ona začla laškovně trousit po okolí fragmenty svých vnitřních blatníků. Nádhera. Jenže ještě větší nádhera byly přední kotouče z Hondy Prelude a brzdové destičky Hawk, které čekaly připravené v krabici. Bohužel s tím moc nesouhlasily adaptéry brzdových třmenů (pro změnu z 200SX S13), ale po domluvě bruskou si řekly, že cizí kotouče teda nějak adoptujou… Byla to dokonalá ukázka inženýrské praxe a tolerance na tisícinu milimetru.  Vzadu jsme přistoupili krom destiček a kotoučů také k výměně kompletních třmenů, neb stávající byly jen smutným kusem rezavého kovu se zpuchřelým prasetem. Zbrusu nové…  ehm… třmeny vypadaly na první pohled dosti podobně, jejich funkčnost však prý měla být lepší (Výše zmíněné vysoké inženýrství v praxi:  lanko ruční brzdy natahovali ve třech, to samé, které jsem u druhého třmenu nandal sám :D – pozn. Franta). Příprava vozu jest činností edukativní. Věta: “Který debil nechal ty hadičky volně odkapávat? Vždyť se nám zavzdušní ABS a jsme v prdeli…” naznačovala, že opravárenský postup, který jsme s Frantou u výměny třmenů zvolili, nepatřil mezi nejvhodnější. (Já ti dám povyšovat se za brzdové lanko, smrade  :D – Pozn.Vavris)

(Já ale aspoň vím, jak se držej sikovky, kentaure :D – pozn. F)

Motorový olej byl vyměněn za závodní Motul 10W-40 “našel jsem ho na dílně, má asi 5 let”, vyměnili jsme brzdovku a vlastně bylo hotovo. Budík teploty oleje byl instalován již kdysi před PlechCupem. Mám pocit, že jsme spíš jedli pizzu a navzájem se hejtovali, než že by to byla hektická příprava auta před šestihodinovým vytrvalostním závodem. Finální úpravou byla sofistikovaná adjustace předního odklonu – to aby bylo více gripu na předku. Horní ramena byla vymontována, amputována flexou a po svaření namontována zpět v zakrnělé podobě. Camber vole! Gumbalkan simply! 

Prymula klesá ze zvedáku, SR20 s chybějícím katalyzátorem se projevuje srdnatě a závodní speciál opouští dílnu. Kontrolní projížďka a znatelné chrčení od předních kol naznačuje, že tolerance předních adaptérů byla až příliš ambiciózní, ale Jagy říkal, že “Ono se to obrousí...”. Tak oukej… Loučíme se s Rožnovem, někteří jen na krátko…

R: Tou dobou už jsme totiž taky měli mít vyřešenu jednu ze zásadních otázek – otázku gum. Což o to, vymyšlená byla dobře. Oslovili jsme našeho redakčního přítele Robina, který nám poskytl rallyové protektorované pneumatiky značky Profil. (A který, mimochodem, vyhrál nedělní závod. Gratulujeme! – pozn. F.) 

Je víkend před závodem. Stres by se dal krájet, namazat na chleba a se zbytkem by šlo do jara topit. Jsme totiž gumy a stále ještě TY GUMY nemáme v rukou. Lisovaná hmota oblého tvaru o přesných rozměrech patnáct a šestnáct palců a s dezénem “Český maskáč vzor 60 – jehličí” dorazila po neskutečných peripetiích na místo určení. Během dvou dnů mělo závodní gumy v rukách sedm osob. Gumy by byly, poslední věcí, která zbývá, je “jen” udělat STK. 

Jede to! Až do Mostu…

V:  Držíme na dálku Jagymu palce, ten decat se jim líbit nebude. A dírky v prazích asi taky ne… Ano, chápete správně. Inspirovali jsme se u Porsche a stejně jako v případě 911 GT3, i my hodláme dojet po ose na závod, ten vyhrát a pak se zase po ose vrátit domů. STK je nutnost. Všichni máme nervy v kýblu a plánujeme více či méně šílené alternativy pro případ neúspěchu. Nakonec se napodruhé daří, ale s katem. Prý jsme přišli o 5 koní. “ Který debil skládal ty zadní brzdy, vypadá to, že levé kolo přibržďuje…” hlásí Jagy chvíli před odjezdem. Nemám k tomu co říct a s myšlenkou na hořící zadní brzdu někde na D1 u Humpolce se mi neusíná nejlíp. 

Den D mínus jedna. Vyrážíme s Primerou napěchovanou dvěmi sadami kol, kanystry (nechceme riskovat čekání na jediný tankovací stojan na okruhu), nářadím, helmami a už ani nevím čím ještě. Z Brna jede Franta Miatou, veze plynový Robur, abychom v boxech nezmrzli (stejně jsme zmrzli) a válečné nálepky na auto. Radek vyráží z Prahy s heverem, vercajkem a velice zachovalou Primerou GT ve stejné myslivecké zeleni, jako náš závodní speciál – neřekli jsme mu to, ale když to rozbijem, budeme kanibalizovat na jeho autě. Závodní Primera zvládá D1 jako nic. Je neuvěřitelné, jak příjemný ten vehikl za 15 tisíc umí být. Vypadá to, že zadní brzda povolila a je OK – tedy ideální příležitost zavolat při čurpauze Radkovi a trochu ho vytrolit, že nám to shořelo, máme v kotouči vydřené rýhy a třmen na padrť. Krásné věci na nás ten jemný hoch křičel poté, co jsme vyklopili pravdu. :-) Cestou potkáváme několik soupeřů – všechny na plaťáku. U Některých je vidět, že to berou vážněji, než jsme čekali. Most nás přivítá inverzí a nezaměnitelnými krásami Severních Čech. Po 10 minutách srávených v tom městě udušeným inverzí se chceme zabít. Tak se raději jdeme vyložit do boxů, technicky přejmout, přezout auto na rally slicky a zahořet brzdy. Obdivujeme speciál Ředitelství Gumbalkanu, 728i E38 změněná v Messerschmitt vypadá impozantně. Vedlejší boxy okupují kluci s Mini a vrchařský mistr Surowka s Escortem, napravo od nás jsou internetově profláklé Alfy – GT a 156 – s překrmenými diesely. Zjišťujeme, že budeme soupeřit se dvěma Focusy ST170, mohutně nakoňovaným Leonem 1.8 20VT, splašeným Saabem 9-3, který vypadá, že je postavený z gruntu a majitelé pyšně odhadují výkon na 240 koní, nebo úchvatně upraveným Renaultem Safrane s vyházeným interiérem a mocně znějícím šestiválcem PRV – pro mě společně s Messerschmittem nejkrásnějším speciálem víkendu. Startovní pole je pestré – obsahuje vyloženě netknuté plečky jako rezavou a očividně zanedbanou Toyotu Coronu nebo zcela sériovou Xantii, až po zmíněné značně upravené vozy. Mezi účastníky jsou zkušení piloti z velkých závodů, nějací novináři a fotografové a také spousta těch, kteří si to jdou prostě užít a na okruhu nikdy nebyli. Napětí stoupá. Chceme vyhrát. Jagy nejvíc. Také z toho důvodu jsme se domluvili na pouhá tři střídání jezdců po 90 minutách. Bude to mega! Jdem na pivo a pak spát do hotelu Širák, jehož okolí vypadá jako z knížky Stephena Kinga. Malebné…

START!

V: Ráno je hektické. Jednak jsme se nikdo pořádně nepodívali na harmonogram, takže fakt, že v boxech máme být nastoupení už v 7:45, zjišťujeme až v 7:30 s hubou plnou vaječiny. Druhak Franta večer odněkud dotáhnul nějaké podivné „ejly“ po jejichž večerní konzumaci z nás chce prskat trus všemi směry. Bylo strategicky rozhodnuto, že závod rozjede Jagy – je z nás nejrychlejší, tak ať nám to hezky rozjede. Všech 30 závodních speciálů se rovná na cílovou rovinku, piloti jsou seřazeni na protější straně dráhy, padá startovní výstřel, jako v LeMans se všichni rozběhnou ke svým vytrvalostním pokladům, poutají se, pokoušejí se startovat, vyrážejí… Je to tu! Začalo to! Tepovka letí nahoru. Jako první s velkým náskokem vyráží Leon 1.8T místních mosteckých opravářů, kteří využili díry v pravidlech a vozidlo po výstřelu nastartoval spolujezdec (spolujezdci byli povoleni). Zbytek startovního pole se vydává s odstupem za ním. Domluvili jsme se, že po startu se nikam necpem, nechcem to rozbít v nějaké tlačenici hned v šikaně za cílovkou. Trať je studená a vlhká. Máme nezahřáté semislicky. Jagy se nachází někde uprostřed startovního pole, ale už v prvním kole ukazuje, co má Primera v sobě a prokousává se dopředu…

„ Ty vole, strašně to kope při brzdění!“ slyším v telefonu…  „Utáhli jste kola?“ Jasně, že jsem je krucinál utáhnul. Do knedla, problémy hned po dvou minutách? To neeee…  „Hej to kope fakt brutálně! A taky to hrozně blokuje kola bez toho ABS, jde to hned do smyku..“ V žaludku mi nelítají motýli, ale pelikáni. Neočištěné dosedací plochy? Nějaký problém s adaptérem? Uvolněná destička? Nebo jsme vážně nedotáhli ta kola? A i kdyby to byla jen špatně rozmazaná destička, znamená to, že stejně nemůžeme brzdit naplno? Most je specifický, na cílové rovince se brzdí ze 180 na 40 a s bolavými brzdami to není úplně cajk. Takový začátek jsme si nepředstavovali… 

„Jedeš do boxů, zkontrolujeme to?“, ptám se…  „Ne, ještě to zkusím… uvidíme.. Ale fakt se to šíleně lockuje“. Pesimistickému hlášení však neodpovídá situace na okruhu, když se totiž Primera objeví v pasáži za Matadorem, je o několik pozic výše, než v předchozím kole. Čelo závodu se však vzdaluje hned od začátku velmi rychlým tempem. Červenočerný Leon má očividně velehory výkonu a hlavnímu pelotonu dává 15 sekund na kolo. Na rovinkách je vidět, jak mocě oproti pronásledovatelům akceleruje. Volvo S60 týmu AutoBene a dieselový Golf Variant stáje KZK Racing na druhé a třetí pozici očividně také nemají na rovinkách nedostatek síly. Překvapuje vyházená Kia Shuma 1.8 týmu JeTma sdružující známe pražské petrolheadské tváře – je čtvrtá a žene se výš…  Ufff, tohle asi nebude tak jednoduché, jak jsme si možná představovali. Primera se sice postupně prokousává někam k 5. místu, ale časy na kolo, které průběžně sledujeme na live timingu, hovoří jasně – na čelo ztrácíme každým kolem 5 – 10 sekund.

„ Co brzdy, lepší? A jak si vede olej?“ „Olej stabilně 120, to je OK, brzdy asi lepší…  ale pořád se to blokuje a klouže…  “. Ranní oslimpaná trať skutečně neposkytuje moc adheze a semislicky – byť ve směsi soft a supersoft – jsou spíše na obtíž. Hlavní ale je, že auto jede a funguje. Jiní tolik štěstí nemají. Sousední Mini je v permanenci snad od třetího kola, v boxech stojí všechny Alfy a ani s jednou to nevypadá dobře – až se mi chce říct nějaké klišé. Toyota Corona poprvé vře (aby to zopakovala ještě mnohokrát). Průběžně dochází ke střídání jezdců a drobným opravám / kontrolám, v boxech je prostě pořád cvrkot.

Jak závod plyne, vlhkosti ze stopy ubývá a teplota trati stoupá – to nám hraje do not. Primera rozhodně nemůže konkurovat nejlepším na rovinkách, ke štěstí potřebuje adhezi, aby se mohl projevit podvozek, brzdy a výborný pilot za volantem. Adheze sice okolo desáté stále není moc, ale stačí to k tomu, aby se situace oproti začátku začala obracet. Jagy zajížděl první kola kolem 2:40, teď jezdí zcela stabilně v rozmezí 2:21 až 2:23. Nikdo jiný z vedoucí desítky není rychlejší, kromě Leona. První Leon se stále vzdaluje, ale už jen o 1-2 vteřiny na kolo, nikoli 15. Navíc lze občas pozorovat obláčky namodralého kouře z výfuku… Překvapuje Kia Shuma, se kterou jsme si rovni, a která je stále před námi. Šedý Focus ST170 týmu Joshua Racing sice při uvolnění tratě atakuje hranici 2:17 (a později to dotáhne až na 2:13), ale je daleko za námi. „ Jagy, Golf zajel do boxů, jsi čtvrtý. Máš před sebou S60, jezdíš o 2-3 sekundy lepší kola, za chvilku ho máš…“ „ Co první místo?“ „Kašli na to, Leon je furt o kolo a půl před tebou, nehoň to, šetři to, je to super!“

„ No dobře no..“, slyším zjevně nespokojenou odpověď, protože ten valašský ohon si prostě nepřipouští, že bychom snad nevyhráli. První 90-minutovka se chýlí ke konci, kluci s červenou NoKiou střídají, jsme druzí! A v tom to přijde…  „Doprdele, asi nám praskly svody!“ zní v telefonu. Hrkne ve mně tak, že chci sežrat plot kolem trati. „ Cože?!?“ „Strašně to řve…“ Hlavou se mi honí, co všechno můžou posrat prasklé svody a než to stihnu domyslet, zazní ve sluchátku: „Ku*va, olej má 170°C !!!“. Právě mi někdo zbořil svět, to nezní vůbec dobře… S Radkem a Frantou se na sebe díváme zoufalými pohledy. Tak si asi nezazávodíme…  V tu chvíli někdo opustil trať, jsou vyvěšeny červené vlajky a závod je přerušen – všichni musí zajet do boxů…

A protože jste ze čtení už určitě unavení, počkejte si na druhý díl :-)