Ford Expedition: Řešení občasné rodinné dopravy?

Možná si někteří ještě vzpomenete, že jsem před nějakou dobou na Autíčkáři mudroval na téma, co si mám koupit místo neslavně zbořeného Volva V70. Tehdy jsem se vyjádřil, že hledám něco zajímavého a s kufrem. Kombík, MPV, nebo klidně SUV. Ale myslím skutečné SUV, ne takové ty trapné malé zvedlé hatchbacky, co jich jsou plná města. Koukal jsem hlavně po Explorerech, protože jich je na trhu celkem dost a líbí se mi. 

A pak, jak to tak už bývá, jsem zjistil, že mám ideální auto skoro pod nosem. Kamarád se mi zmínil, že má kvůli nějaké marginální závadě odstavený Expedition (který je ještě o kus lepší než Explorer), na který stejně nemá čas a vlastně moc neví co s ním. Je to taková nepříliš žádaná specka – problémový tříventilový triton, základní výbava a zadokolka. Jenže já do terénu nejezdím a Tritonovi jsem chtěl dát šanci, protože moje dosavadní zkušenost s problémovými motory je často taková, že zahnívají spíše na chyby uživatelů, než konstrukce. Tak jsme se dohodli, že Expa rozhýbu, poladím, a pak se uvidí. Sice už nějaký ten měsíc stál, ale naskočil na drc a ačkoli mu trochu zvonily ventily, dal první kilometry ze svého odstaviště ke mě domů bez zásadnějších problémů. 

Tenhle konkrétní kousek je z roku 2005, to znamená druhou generace za oceánem vcelku oblíbeného středního SUV (ano, skutečně středního, velký je až Excursion). Základ sdílí s legendární F150, takže je to s trochou nadsázky takový karosovaný pick up na lidi. Což může znamenat nepříjemné rozčarování pro ty, kdo mají po evropsku naladěné vnímání “čím větší esůvéčko, tím víc luxus”. Expedition je totiž typická americká škatule. Jasně, jsou tu elektricky posuvné sedačky (a pedály), tempomat a spousta kůže, ale taky jen manuální klimatizace, tvrdé plasty a “panel gaps” jak u dodávky. Ona to vlastně koncepcí trochu dodávka je. Dřevěný dekor, kterým je tenhle konkrétní kus vybaven, je aftermarket tuning a upřímně doufám, že půjde dolů co nejsnadněji. Má totiž celkem ostré okraje a místy už se začíná loupat. Pod ním čeká sice nudný, ale alespoň důstojný černý plast.

První majitel s příplatky opravdu šetřil, takže tu není dokonce ani jinak vcelku běžný fordí palubní počítač (od něj je ta oválná záslepka vpravo od volantu), ani ovládání pohonu 4x4 (kulatá záslepka hned vedle). Původní rádio na cédéčka už vzalo za své, maličký displej androidího aftermarketu ale taky žádný velký pocit luxusu nevzbuzuje. Jenže o ten se tu v konečném důsledku ani nikdo nesnaží. Za oceánem je to taková normální fordka.

Jak už jsem zmínil výše, pod kapotou tohoto červeného stroje tepe dvaceti čtyř ventilový 5,4 litrový osmiválec Triton. Jde o technicky vcelku propracovaný motor - máme tu naklápěcí vačku, tři ventily na válec, odměnou za technickou složitost je slušná porce výkonu dostupná v celém spektru otáček a dokonce i vcelku nízká spotřeba. Nicméně zeptáte-li se na tento motor Googlu, hned na první stránce vás zasype výmluvnými frázemi jako: “Is 04-08 5.4 3v as bad as everyone says?”,“Avoid 5.4 3v Triton which was in the F150 from 04-10!!!!”, “Beware! Ford 5.4 3V Triton Has Deffective Design”, nebo moje oblíbené “How long do you think my 3v Triton has left?”. Motory trpí na skočené rozvody (špatný design napínáku a plastové vodící lišty rozvodového řetězu), závady naklápění vačky, podpalují se jim ventily, mívají problémy s mazáním a také se jim příliš nelíbí provoz na LPG. 

Na druhou stranu víte asi sami, že nic není tak horké, jak se uvaří a má-li vůz pravidelný servis a majitele, který se k němu umí chovat, dá se dost problémů vyřešit v zárodku, nebo jim úplně předejít. Proto existuje i nemalý počet řidičů, kteří na něj nedají dopustit. Když vše funguje jak má, je díky naklápěcí vačce příjemně pružný a fakt zas tak moc nežere. Vůz na fotkách si vezme něco kolem čtrnácti litrů, což je z něj v téhle kategorii dělá dost úsporné auto.

Servisní historie tohoto konkrétního vozu je ale velká neznámá. Kontrola VIN ukazuje, že auto přišlo do ČR v roce 2016 se 68 tisíci kilometry (no, mílemi, ale to bychom po technicích chtěli moc), což by znamenalo, že za jedenáct let své služby ve státech najelo něco jako 6000 ročně. Ale oloupaný volant a ošlapané pedály říkají jiné věci. Samozřejmě je to salvage title – čili totální škoda, to, jak nelícuje pravý předek poznáte i z fotek u článku. (Ono to teda na evropské poměry nelícuje celé, protože je to pracovní Ford, ale tady už je to mimo půlcoulovou toleranci). No a samozřejmě to má LPG, což se u tříventilu nedoporučuje, poněkud zbastlenou palivovou pumpu, zaslepená vícerá čidla a ani se neptejte, co všechno na sebe auto napráskalo, když jsem připojil fordí diagnostiku…

Ale zatím to jede a kupodivu vlastně vcelku pěkně. Jo, ventily za studena cvakají, není to zrovna šepot květin, ale že by to bylo úplně špatné, to nemohu říct. Na Youtube jsem si pustil pár návodných videí “pokud tvůj Triton zní takhle, zapal ho” a bylo to mnohem horší. Ne snad, že bych časem nemohl třeba vyměnit sedla, aby se motor ještě trochu zklidnil, ale je tu vícero údržbychtějících problémů, takže se zatím věnuji řešení jiných bolístek a seřízení motoru nechávám jako problém mému budoucímu já.

Protože jde o vozidlo na rámu, není úplně nutné hrotit korozi, případné lehce orezlé prahy a podobné záležitosti jsou spíše kosmetická věc, kterou časem pořeším. Zatím to není nic co by nespravila trocha modelařiny a aktivátor koroze. Problém nastává jinde – ve Fordu to mysleli dobře a inovativně a dost dílů je tu hliníkových. Bohužel i tento moderní kov dokáže podléhat oxidaci. Narozdíl od klasické oceli se to ale řeší o dost hůř, protože na zoxidovaném hliníku nedrží běžná barva ani tmel a nepříjemně se drolí. Zadní víko, blatníky a kapota tak mají pár šedivých skvrn, které časem nějak pořeším. Navíc se na exponovaných částech občas loupe clear coat - zatím tomu říkám patina. Taky jsou tu docela hnusná orezlá aftermarket kola. K tomu, aby to bylo pěkné auto povede ještě dlouhá cesta a upřímně nevím, zda to vůbec dotáhnu a dostojím tak pověsti redakčního leštiče.

Pročítám si po sobě řádky výše a koukám, že zatím z toho červený Ford nevychází nejlíp. Vlastně to zní, jako by se mi domů nastěhoval vydechlý krám. Což je do jisté míry pravda (nehezky mluvím o sloníkovi, takhle ho eventuálně neprodám), jenže…

Já mám tohle auto nekriticky rád. Racionálně si to nikdy neobhájím, ale ten pocit, kdy sednu do pohodlného křesla, nastartuju, ozve se hučení osmiválce, masivní pákou pod volantem vylosuji déčko a tahle stodola se s až skoro nepřirozenou lehkostí vydá vpřed je prostě skvělý. Způsob, jakým podvozek z pickupu a velké pneumatiky opravují rozbité silnice, královská porce místa pro celou rodinu, pohodlí a klid na palubě. Jsou to všechno věci co nejdou nacpat do tabulek, věci co se musí zažít. Je to vcelku riskantní, protože jakmile jednou zkusíte, jak vypadá americké pojetí rodinného cestování, vrací se vám do stísněných a slabých autíček evropské produkce dost špatně. 

Cesty, ať už krátké, jen tak pro rohlíky, nebo i ty dlouhé někam na výlet, probíhají na palubě Expeditionu v návykové pohodě. Mají ho rády i děti, protože je odsud parádně vidět na okolní provoz a nechybí spousta místa na všecky nezbytné hračky, které “musí jet k babičce s námi”. V případě, že na sebe ratolesti nabalí nějaké ty kamarády, je pro ně dost místa ve třetí řadě. Tam se mimochodem vejdou v pohodě i dospělí. Všecko je tu omyvatelné, každý má minimálně jeden stojánek na pití, jen ten isofix tu nehledejte. V případě potřeby vůz pořád umí velmi přesvědčivě zrychlit a ačkoli podvozek není zrovna vrchol přesnosti a čitelnosti, je tahle stodola dost svižná. Jak se na zadokolku sluší, umí si efektně hrábnout i pohodit zádí – diferák je sice otevřený, ale krouťáku přebytek. Jen se to pak tím předlouhým nepřesným řízením trochu složitěji chytá. 

Navíc je to pořád auto na platformě pickupu. A každej občas potřebujeme pickup. Za výkopnými pátými dveřmi najdeme fakt obrovský kufr, který při sklopení obou řad zdárně supluje dodávku. Jasně, možná by se hodilo pár centimetrů navíc na výšku, ale na většinu domácího vození věcí to bohatě stačí. Užitná hmotnost je něco kolem tři čtvrtě tuny až tuny (dle verze), další tři můžete připojit na tažné. Bomba na LPG tu nepřekáží, je místo rezervy zespod pod kufrem. Je mi jasné, že spousta z vás si teď říká, že přesně tohle potřebuje “kolem baráku”. Ano, je to tak. Vyzkoušel jsem to za vás. 

Je to vůz, který vznikl podle úplně jednoduchého receptu – vezměte rám, podvozek pickupu, dopředu dejte osmiválec a za něj kvádr plný kůže a koberce. Primitivní, nesofistikované, humpolácké – a úplně skvělé. 
 

Verdikt

Řečeno s pořádnou porcí nadsázky – starý Expedition v základu je ve spojených státech něco jako u nás jedničková Octávka s naftovým motorem. Levný, možná trochu sociální rodinný povoz, se kterým sice neuděláte velký dojem, ale jeho užitná hodnota a nízké provozní náklady (do doby než přijde nějaká fatální závada, nebo koroze přeroste akceptovatelnou mez) vás víceméně nutí si to auto držet. V Evropě to z logiky věci tak úplně nefunguje. Naše silnice jsou mu trochu malé, blbě se tu shání díly a ačkoli zrovna palivo díky LPG není úplně likvidační položka, servis se dokáže prodražit a skoro nikdo ho kloudně neumí. (A když už umí, je drahý, nemá čas, nebo je nespolehlivý. Nejčastěji všechno dohromady.)

Měli byste si ho pořídit? Pokud si jeho nákup budete chtít jakkoli racionalizovat, asi to nevyjde. I když náhodou potřebujete osm míst a tři tuny na tažném, osobní dodávka to zvládne líp, spolehlivěji a levněji. Pokud se vám ale velké americké SUV prostě jen líbí a jste ochotni akceptovat všechny zde popsané neduhy (a spoustu dalších na které jsem buď při psaní pozapomněl, nebo na ně ještě nepřišel), s chutí do toho. Je to fakt příjemný povoz a dokáže udělat spoustu radosti. Ale nestěžujte si pak, že jsem vás nevaroval…

A příště si povíme něco o konkrétních servisních úkonech a zábavných eskapádách s tímto konkrétním kouskem. Pro začátek navnadím škodolibé čtenáře třeba touto výmluvnou momentkou vysvětlující, proč jsem si musel koupit nový hever…

Technické údaje

Motor: zážehový osmiválec 5,4 litru, 24v, SOHC, VCT, na LPG
Výkon: 300 koní 
Točivý moment: 494 Nm 
Převodovka: čtyřstupňový automat hydroměnič
Maximální rychlost: teoreticky 210 km/h
Zrychlení 0-100 km/h: 8,9 s 
Pohotovostní hmotnost: 2428 kg 
Tažné: 3000 kg 
Kombinovaná spotřeba (udávaná): 14,7 l/100 km benzínu
Kombinovaná spotřeba (v testu): 14 l/100 km plynu (zhruba, nemá to palubák)