Fiat Uno 60 D: Ciao bambini!

Jednoho dne se u našich přátel z dílny Italmotori z ničeho nic objevilo Uno. A já měl štěstí, že jsem jel právě kolem. Slovo dalo slovo a Tomáš, nový majitel onoho ikonického Fiatu, se neubránil mému naléhání. Bude redakční test!

Ještě, než s Fiatem vyrazíme do víru velkoměsta, bude to chtít trochu péče. Jestli se ale těšíte na článek o rozborce motoru a pečlivé renovaci karoserie, tak to jste tady špatně. Uno sice za poslední dobu právě mnoho kilometrů nenalétalo, ale obecně vzato není ve špatné kondici. Nadto tu nemáme málem nábožensky uctívané Turbo, tohle je docela jiná verze. Tohle je Uno Diesel.

Když specialisté z Italmotori vyměnili provozní kapaliny a vrátili brzdám nebohého staříka opět mladickou schopnost zastavit vůz na dráze přijatelné délky, je nám vůz k dispozici. Nastupuje práce méně odborná a tedy vhodná pro tým Autíčkáře. Hadříkem odkrývám původní odstíny interiéru, zatímco kolega Jakub leštičkou oživuje pastelově modrý lak. Neskromně k tomu dodávám, že obojí dopadlo lépe, než jsem očekával.

Teď už jen doplnit do nádrže palivo – narozdíl od vín zde neplatí, že s plynoucími roky nafta zraje – a Uno je tedy konečně připravené na test. Jdeme na to!

Co tu tedy máme? Před námi stojí Fiat Uno z roku 1987. Jednoduchá třídveřová karoserie už pravda nezapře svůj věk, ale 34 let bych autíčku snad ani nehádal. Zkrátka ten čas nějak rychle utíká. (Druhá možnost je, že prostě stárneš a nechceš si to připustit. – pozn. F.) Tvarům dominuje jednoduchost. Jednoduchá maska chladiče je lemována jednoduchými světlomety, nic komplikovaného nenajdete vlastně na celém voze, žádné samoúčelné kudrlinky či ozdobné lišty. Přesto – nebo možná právě proto – je Uno vlastně docela hezké. 

Sympatické jsou i některé detaily. Osvětlení poznávací značky je umístěné v nárazníku, což kromě zjednodušení konstrukce přináší i určité praktické výhody – ale o nich ještě bude řeč. Naprosto skvělé jsou kliky dveří. Místo klasické dveřní kliky je tu jakási páčka, která ční směrem vzad do prohlubně v blatníku. Kliky tak netrčí ze dveří, mechanismus je chráněný proti přímým vlivům prostředí, nezatuhne a jako bonus slouží takto trčící plastová páčka zároveň jako ochrana otevřených dveří proti nechtěnému kontaktu s okolím. Chytře vymyšlený detail.

I interiér se nese v duchu jednoduchosti. Třeba volant má jen dvě funkce. Otáčením po směru hodinových ručiček stáčí vůz doprava, otáčení na druhou stranu natáčí příď doleva. A to je všechno. Žádné ovládání audia, žádný klakson, žádný airbag. Volant je prostě volant. Tečka. Pod volantem je jedna páčka. Slovy – jedna. Ta ovládá blikry a klakson. 

Všechny ostatní ovladače, které u dnešních aut nesou páčky na sloupku řízení, se ve Fiatu usídlily na dvou ovládacích panelech lemujících přístrojovou kapličku. Zde mám dva poznatky. Za prvé – tohle umístění je ve skutečnosti mnohem smysluplnější, než by se na první pohled mohlo zdát. Jsou seřazené krásně přehledně, je na ně dobře vidět a jsou skvěle dostupné. Co mě ale překvapilo ještě více, je jejich chod. Předesílám, že tohle je třicet čtyři let starý maličký obyčejný Fiat. Čekáte, že už plastové díly budou trochu vykvedlané, pružinky unavené, aretace volnější. Ale ne. Všechny přepínače cvakají s jistotou a přesností, za kterou by se nemuselo stydět ani fungl nové Audi. Palec hore pre Fiat.

Přístrojová kaplička s luxusním zeleným podsvícením (nesmějte se, v osmdesátých letech to bylo sakra cool!) je velice jednoduchá. Je tu rychloměr a sestava velkých čtvercových kontrolek a tři ukazatele – palivoměr, ukazatel teploty chladící kapaliny a tlaku oleje. Nic víc nepotřebujete. Zbytek palubní desky tvoří obří police (to je ta nejpraktičtější věc, jakou můžete v autě mít!), na její hraně najdete posuvný popelník. 

Výdechy ventilace mají u sebe modře nabarvený symbol. Nejprve jsem si myslel, že jde o nějaký samodomo tuning, ale není tomu tak. Tohle jsou totiž skutečně jen výdechy ventilace, Pokud chcete topení, tak to posílá vzduch výhradně na nohy nebo na čelní sklo. Ono je to vlastně logické, teplý vzduch stoupá a jestli chcete vyhřát kabinu, posílat horký vzduch dolů je jasně správný postup.

Startujeme motor! Na záď testovaného Fiatu byl umístěn hrdý nápis Uno 60 D. To značí, že pod kapotou se nachází atmosferický naftový agregát o výkonu 60 koní. Po zaokrouhlení. Po chvíli žhavení (nespěchejte, počkejte na zhasnutí kontrolky, dobré věci chtějí svůj čas) otáčím klíčkem a motor prakticky okamžitě naskočí. Čekal jsem, že mu budu muset domlouvat, prosit, vyhrožovat, točit startérem a doufat, ale nic takového. Poprvé mi dochází, že tohle nebude až takové dobrodružství, jak jsem si původně myslel. Uno už má svá léta, ale jinak je to vlastně docela normální malé auto.

Pětistupňová převodovka je asi jediný prvek, který by nějakou tu rozsáhlejší péči vyžadoval. Řazení už nemá tu přesnost, u trojky a čtyřky je lepší pomoci si meziplynem. Převody jsou hodně krátké, jednička vydrží sotva pár metrů, pětka přichází na scénu okolo padesátky. Atmosférický agregát ze staré školy o sobě dává vědět zvukem desítky permoníků v plné síle, klapot je to skutečně agrární, motor je ale krásně pružný. Má své tempo, zrychlení není právě dechberoucí, zato je stabilní, auto táhne prakticky z jakýchkoli otáček, ani prudší kopce nepředstavují pro Uno nutnost podřazení.

Řízení bez posilovače je lehounké, ale celkem přesné a autíčko se skutečně dobře ovládá. Nové brzdy nemají s lehoučkým postrkem žádnou práci a já si znovu uvědomuji, že tohle autíčko bych vlastně klidně mohl používat každý den i v dnešním provozu. Ze zamyšlení mě probudí syčení odněkud ze zavazadlového prostoru, následované nezanedbatelným množstvím dýmu. 

Po chvíli laborování okolo kontaktů u víka zavazadelníku je požár zažehnán, problematický konektor je odpojen (jen zadní stěrač a vyhřívání okna, bez toho se dá žít, veškeré osvětlení je stále plně funkční a vůz způsobilý provozu) a jede se dál. Toto je zkrátka daň za delší odstavení vozu. Jinak je ale řízení vážně pohodové, Uno se proplétá provozem, sedačka je pohodlná, řízení i bez posilovače je lehounké, všude je spousta místa, výhled z kabiny je dokonalý – čekal jsem trochu utrpení, ale vlastně tu žádné není.

Verdikt

Uno bylo ve své době skvělým malým vozem. Na ‘Západě’ získalo titul Auto roku 1984, na ‘Východě’ se stalo často nedostupným snem za skly Tuzexu. To není nic nového, to jistě všichni víte. Co mě ale skutečně překvapilo, je kondice a použitelnost autíčka po 34 letech. Všechno funguje (až na to něco, co shořelo, ale to se opraví), auto jezdí, zatáčí, brzdí, trochu vrže – zkrátka úplně normální auto, žádný starý střep. Přitom tohle auto neprošlo žádnou velkou opravou, žádnou renovací. Je to prostě jen staré Uno. A mě to vlastně hodně baví. Díky Tomášovi z Italmotori za zapůjčení vozu!

Technické údaje

Motor: Vznětový čtyřválec 1697 ccm
Výkon: 43 kW (58 k) 
Točivý moment: 100 Nm 
Převodovka: pětistupňová manuální
Maximální rychlost: 155 km/h 
Zrychlení 0–100 km/h: Ano
Spotřeba paliva: téměř žádná
Provozní hmotnost: 860 kg