Citroën Berlingo XL 1.5 BlueHDi - Víc než jen dodávka

Citroën Berlingo není nutné nijak zvlášť představovat. Od roku 1996, kdy ho automobilka s velkou slávou představila, se stihlo dočkat už tří generací. Nicméně stále slouží jako univerzální volba lidem, kteří dokáží ocenit, že může v týdnu fungovat jako malý náklaďák a přes víkend jako větší rodinný kombík. Mě ale zajímalo, jestli dokáže být i něčím jiným, něčím víc. Zejména první Berlingo totiž bylo pouze takové. Bylo velmi šikovné, ale kromě své bezbřehé praktičnosti už toho moc nenabízelo. Interiér byl silně užitkový i v nejvyšších specifikacích a jízdně bylo poněkud nervózní. Přitom prázdné logicky nikdy netlumilo díry na silnici tolik jako podobně velké osobní citroëny. Platí to pořád?

Co se týká vnějšího vzhledu, navrhnout atraktivní dodávku je nesmírně náročné. Designéři jsou totiž velmi omezeni nutností zachování co možná nejpraktičtější krabicové karoserie. Je to znát i na Berlingu. V případě testované varianty XL je pak situace ještě dále zkomplikována prodlouženou zadní částí, která působí trochu bachratě. Jeho primární tvar je tedy silně účelový. Návrháři si mohli hrát víceméně jen s detaily. Nicméně právě díky jejich zapracování Berlingo působí mnohem přitažlivějším dojmem než dřív. Zejména se mi líbily rámečky okolo předních mlhovek a v plastových ochranách předních dveří. Jsou vyvedené v kontrastní barvě a celek oživují. Dojem také dělají pohledná litá kola s podstatně propracovanějším designem, než jaká byla v nabídce kdysi. Je fajn, že citroën i u tohoto modelu drží kontinuitu s osobní produkcí. Jinak ale auto zůstává na svém. Je praktické a účelné, ale hlavy úplně neotáčí.

Naproti tomu v interiéru už je Berlingo něco víc než jen užitkáč. Celý vnitřek je totiž na danou třídu až neuvěřitelně útulný. Připadal jsem si vyloženě jako v od základu osobním autě. A to není všechno. Berlingo mě příjemně překvapilo provedením podle francouzské školy, která mi v posledních modelech někdy trochu schází. Víte, současné citroëny a zejména peugeoty (produkty jednoho koncernu) mají náramně povedené interiéry. Ale přijde mi, že se z nich trochu vytratila francouzskost. Jsou zajímavé, propracované, ale nějak méně útulné. Je to asi dáno tím, že jsou poslední dobou často velmi černé. Mají černé palubní desky i čalounění. Mnohdy už mají i černé stropy. U detailů často používají buď klavírní lak, který je černý, nebo hliník, který je pocitově studený. Nejnovější peugeoty přešly na karbonové (černé), látkové (tmavě šedé) nebo dřevěné (také tmavě šedé) dekory. U citroënů to není tak výrazné, ale i v jejich interiérech nejčastěji převládají tmavé odstíny. Samozřejmě se vnitřky dají trochu upravit specifikací. Třeba C5 Aircross má v nabídce kombinaci černá a světle šedá do bíla, včetně světlého pásu na palubní desce. Ale pořád to podle mne nějak není ono.

A není to jenom o barvách, chybí mi ta typická francouzská velká okna, postrádám vzdušný pocit, často nenacházím ani zbytečně měkké sedačky. Prostě to, co známe třeba z 15 – 20 let starých modelů. A přesně tohle všechno se dá najít v Berlingu XL. Plast palubní desky není černý. Je zelený. Proč? Protože proč ne? Vypadá to velmi pěkně, interiér zelená oživuje a hlavně zútulňuje. Sedačky jsou jedny z nejměkčích v současné nabídce, z příjemné látky a mají veselou barevnou kombinaci zelené, šedé a oranžové. Okna jsou tak velká, že na výhled si nemůže stěžovat nikdo, a vzdušnost je v autě skoro nekonečná. Interiér je samozřejmě i nesmírně praktický. Sedaček je v něm až sedm a dají se všelijak překlápět. Dokonce je možno poskládat variantu dodávka, kdy řidič sedí sám a všechno ostatní je nákladový prostor. Jenže praktičností je Berlingo známé. Ale tím, že si v něm poprvé po dlouhé době budu připadat opravdu jako v autě ze země galského kohouta, mě velmi potěšilo.

Znamená to ale, že interiér Berlinga je dokonalý? Tak to určitě není. Našel jsem i mnohé chyby. Jednou z velmi výrazných je šířka středového tunelu. Ta je opravdu nesmyslná. Okolo řadicí páky jsou lány plastu, na kterých není prostě nic. Navíc jsou tvrdé a opravdu nepříjemně tlačí do řidičova kolena. Dalším problémem je tloušťka loketních opěrek zadních bočních dveří, které jsou pro změnu moc úzké, jen asi na dva a půl prstu. Cestujícím jsou tak úplně k ničemu. Musí si ruku odkládat na spodní hranu okna, která je opět obložena tvrdým plastem. Taky jsem dlouho hledal tlačítko vyhřívání předních sedaček. Až po nějaké chvíli jsem je našel dole, vedle páček pro nastavení jejich polohy, úplně mimo zorné pole řidiče. Ale mám dojem, že 15 – 20 let staré citroëny to tak měly taky. Takže to na rozdíl od předchozích dvou prohřešků považuji za určitou vzpomínkovou chybu. Patří to k francouzské škole.

Zdaleka největší chybou je ale věc, která do té již zmíněné školy nezapadá. Je jí infotainment. Berlingo má nainstalovanou verzi, která je téměř výhradně dotyková. Spoléhá se jen na vrcholu palubní desky umístěnou osmipalcovou obrazovku s dnes už spíš nižším rozlišením a dotykovými ploškami pro různé sekce menu rozesetými okolo ní. To bych ale přešel, má to tak dnes kdekdo. Navíc to úplně nejdůležitější, tedy ovládání hlasitosti rádia, je vyřešeno mechanickým točítkem s bezproblémovým chodem. To samé platí i pro kompletní nastavení dvouzónové automatické klimatizace, které je dokonce řešeno panelem s fyzickými čudlíky zcela nezávislými na infotainmentu.

Co ale přejít nemohu, je svižnost daného systému. Ta je totiž opravdu zoufalá. Nejdéle se čeká na mapy a nastavení zdroje hudby. Apple CarPlay navíc systém umí jen drátově. Ale i třeba načítání základního nastavení včetně sekce pro vypínání stop start systému trvá i desítky sekund. Dotykové plošky vedoucí k rubrikám menu navíc ne vždy zareagují napoprvé a nemají žádnou haptickou či alespoň zvukovou odezvu. Řidič je tak nucen dlouho čekat, než zjistí, jestli se dotyk povedl a jen se načítá sekce, nebo se musí dotýkat znovu. Chápu, že v tomto případě nemůže výrobce stát na místě. I dodávky už dnes musí mít tolik bezpečnostních a komfortních funkcí, že se jejich ovládání bez dotykového displeje šetřícího množství čudlíků neobejde. Ale tohle prosím do čtvrtého vydání opravdu zlepšit.

Když už jsme u těch věcí, kde Berlingo nepřipomíná starší francouzskou školu, ale naopak se snaží být moderní, tak jsou to asistenti. Těch má totiž auto taky celou řadu. A musím říct, že některé fungují opravdu dobře, třeba aktivní tempomat. Spolehlivě udržuje zvolenou rychlost i odstup od překážky před autem. V testovaném voze byl omezen manuální převodovkou, která logicky neumožňuje jeho zcela automatický chod. V rámci jedné zařazené rychlosti ale funguje bez problému. Totéž se dá říct o hlídání mrtvého úhlu. Diody v zrcátkách jsou tak akorát jasné, aby byly vidět, ale neoslňovaly řidiče (což se u některých aut zvlášť v noci stává), a systém překážky detekuje opravdu bezchybně.

Na druhou stranu má tento citroën i systémy, které tak dobře nefungují. Třeba rozpoznávání dopravních značek je prakticky pořád mimo. Na 50 klidně zobrazuje 90 a naopak. Mnohdy hlásí omezení rychlosti, přestože jsem nikde nezahlédl jedinou takovou značku. Vůbec se tomu nedá věřit. A pak parkovací asistent. Ten taky potřebuje zlepšit. Někdy se aktivuje a zaparkuje bez problému, jindy to samé místo nenaskenuje a manévr neprovede. Občas se dokonce odmítne zapnout úplně, aniž by řekl proč. A když už do řady zajede, auto často nechá hodně daleko od obrubníku. U malého C3 by to tak nevadilo, jeho karoserie se parkuje snadno a na asistenta by si mnozí nejspíš ani nevzpomněli. Ale v případě Berlinga XL si myslím, že by na něm inženýři opravdu měli zapracovat. Existuje totiž šance, že u takto velkého auta by parkovací systém mnoho lidí rádo využívalo běžně.

Nyní přichází na řadu motor. A tady je to zase vzpomínkové. Testované Berlingo totiž nepoháněl žádný elektromotor ani hybridní ústrojí. Dokonce ho nepoháněl ani žádný malý benzinový tříválec. Pod kapotou byla dieselová jednapětka BlueHDi o výkonu 96 kW a točivém momentu 300 Nm, která se projevuje úplně stejně jako všechna menší HDi, co si pamatuji. Jednotka zabírá už od 1500 otáček a má poměrně silné střední pásmo, takže není potřeba moc řadit. Je tedy pravda, že zvlášť na dálnici bych si dovedl představit dvoulitr, ale na daný objem motor táhne obstojně. Také má naprosto okouzlující spotřebu. Bez problémů jsem se i s takto velkým autem vešel pod šest litrů na sto kilometrů. V neposlední řadě je to příjemně tichý motor. Člověk si opravdu připadá, že řídí třeba starší Picasso.

Ruku v ruce s tím jde podvozek. Berlingo bylo vždycky na dírách cítit, hlavně když bylo prázdné. Ne snad že by bylo tvrdé, ale bylo prostě nějaké tužší. Jízda s ním byla jiná než s osobními citroëny. Což samozřejmě u malého náklaďáčku dávalo smysl. Čekal jsem, že to tak bude i nadále, pořád je to přece dodávka. Ale nestalo se tak. Naopak, podvozek je poměrně poddajný a měkký. Jistě, současné modely s hydraulickými dorazy tlumičů jsou pořád dál, ale třeba na dohled mé 15 let staré C4 už podvozek funguje. Auto samozřejmě není stavěné na řezání zatáček. Vysoká karoserie se naklání už v běžných rychlostech a nevypínatelná stabilizace zasahuje velmi brzy a velmi ostře. V jedné zatáčce mě dokonce zbrzdila tak prudce, až se mé tělo zavěsilo na předním pásu. Ale to není výtka. Berlingo dle tradic modelu není určené na sportování. Ostatně to člověku naznačí už řízení, které je prosté zpětné vazby a má poměrně pomalý převod. Zase je ale lehoučké a díky němu se s autem velmi příjemně manévruje ve městě.

Znalci popisované francouzské školy ale jistě ví, že s ní se také pojily dva asi nejtypičtější problémy celých výrobních řad, a sice otřesné řazení a neustále lomozící zadní náprava. Tak v tomto případě se výlet do minulosti naštěstí nekoná. Řazení šestistupňové převodovky pořád ještě není zcela ideální. Dráhy by mohly být ještě trochu kratší a chod řadicí páky by nemusel být tak tuhý. Ale důležité je, že rychlosti se dají pákou bez problému najít a jejich dorazy nepůsobí dojmem rosolu. A to je opravdu výrazné zlepšení. Zadní vlečená náprava s vinutými pružinami již tolik neoplývá zálibou v odskakování a přestala vydávat neustálé zvuky od cvakaní přes tlukot až po vyložené rány při přejezdu větších nerovností. Zde jsem si tedy nezavzpomínal. A nijak mi to nevadilo.

Takže je Berlingo krásně francouzské auto, jehož největším problémem je infotainment, někteří asistenti, široký středový tunel a jinak vlastně nic? Tak jednoduché to není. Tedy ta první část by i platila. Mně se to auto vážně líbilo. Ale jeho největší problém momentálně leží v úplně něčem jiném. Tkví v tom, že si ho takhle, jak stojí, nemůžete koupit. Už jste to možná na Autíčkáři četli. Koncern Stellantis se rozhodl, že nebude pokračovat v nabídce osobních verzí těchto dodávek (Citroën Berlingo, Opel Combo Life, Peugeot Rifter) se spalovacím motorem a prodávat bude pouze jejich elektrické verze. I u nich platí většina z popisovaných výhod. Navíc ještě přibude kouzlo okamžitého nástupu síly a bezhlučný chod. Jenomže se k nim také pojí typické nevýhody elektřiny – omezený dojezd a vysoká cena. A to už bude jiné zamýšlení, jestli auto stojí za ten skoro milion, co za něj teď chtějí.

Nicméně, jiskra naděje ještě úplně nevyhasla. Dieselové osobní Berlingo se zatím stále dá koupit. Delší varianta už je k dispozici jen elektrická, ale pro kratší verzi se momentálně nabízí model s přídomkem Profi. Je zařazen do kategorie nákladních vozů N1, ale liší se jen přepážkou za prostřední řadou sedaček, jinak je navlas stejný. Dokonce má mírně vyšší užitečnou hmotnost. Dělá se proto, že u nákladních aut Evropská unie nehledí tolik na emise. Malé nákladní dodávky pro více než dva lidi tedy papírově nejsou takový problém u flotilových emisí jako ty samé, ale osobní. Asi nemá cenu řešit, jak hlubokou logiku tohle má. V rámci českého trhu navíc ještě auto prochází dodatečnou úpravou, kdy je původní pevná přepážka nahrazena lepším homologovaným řešením s kotevními oky a vyjímatelnou verzí dané přepážky. Pozitivní zprávou tedy je, že spalovací Berlingo ještě koupíte. Nicméně těžko říct, jak ještě dlouho, takže, pokud přemýšlíte, neváhal bych.

Verdikt

Na začátku jsem vyslovil otázku, je-li současné Berlingo víc než jen dodávka pro přepravu lidí. Na konci můžu říci, že ano. Kromě neuvěřitelné praktičnosti totiž nabízí i dojem z řízení osobního vozu a hlavně připomínku francouzské školy útulnosti, která se z osobních modelů dle mého názoru poslední dobou trochu vytrácí. Je to takový milý stroj času, který posádku vezme do dob rozpustile barevných interiérů, velikých oken, vzdušnosti, tichých a úsporných naftových pohonů a poddajných podvozků. Zároveň ale pořád bez problému zastane roli praktického auta pro převoz zboží v týdnu a rodiny o víkendu. Jistě, není to nejlepší auto na okreskové řádění. Není to ani nejhezčí auto na ulici. Ale práci, pro kterou bylo stvořeno, odvádí velmi dobře. A k tomu ještě nabízí svezení, ze kterého bude mít radost celé osazenstvo. A to je fajn.

Technické údaje

Citroën Berlingo XL 1.5 BlueHDi XTR

Motor: přeplňovaný vznětový čtyřválec 1499 cm3
Výkon: 96 kW (130k) ve 3750 ot./min
Točivý moment: 300 Nm v 1750 ot./min
Převodovka: šestistupňová manuální

Pro nedostupnost informací k již nenabízené testované verzi dokládám technické údaje modelů v současnosti prodávaných, které se testovacímu kusu nejvíc blíží

Provozní hmotnost: 1571 kg (krátká verze Profi)
Provozní hmotnost: 1876 kg (elektrická dlouhá verze XL)
Maximální rychlost: 172 km/h (krátká verze Profi)
Maximální rychlost: 130 km/h (elektrická dlouhá verze XL)
0-100 Km/h: 10,3 s (krátká verze Profi, u elektrické verze XL výrobce zrychlení neudává)
Kombinovaná spotřeba udávaná výrobcem: 5,6 l/100 km (krátká verze Profi)
Spotřeba elektrické energie udávaná výrobcem: 18,3 kWh/100 km (elektrická dlouhá verze XL)
Spotřeba v testu: 5,8 l/100 km (dlouhá spalovací verze XL)
Základní cena modelu: 580 000 Kč (krátká verze Profi, 1.5 BlueHDi 100k Live Pack, 510 000 Kč po ceníkové slevě)
Cena základní verze s daným motorem: 652 000 Kč (krátká verze Profi, 1.5 BlueHDi 130k Feel, 572 000 Kč po ceníkové slevě)
Základní cena elektrického modelu XL: 1 012 000 Kč (Feel Pack, 880 000 Kč po ceníkové slevě)
Cena testovaného kusu: Již se nenabízí