Šest nejzbytečnějších věcí, jaké výrobci dali do auta

Svět aut se nezastaví ani na krátkou chvilku. I teď, zatímco čtete tento článek, se na různých místech světa připravují a testují novinky, které nás budou mít za úkol v brzké budoucnosti ohromit. Jak automobilky neustále chrlí do světa nové vozy a nové modely, roste i jejich hlad po originálních a inovativních řešeních. Čím více vozů je na trhu, tím důležitější se stává potřeba vyniknout, být výjimečný, přinést něco jiného, něco nového.

Výrobci to dobře vědí a tak neváhají zapojit fantazii. Originalita je tu mnohdy cennější komoditou, než funkčnost, praktičnost či využitelnost. Variabilita Jeepu Wrangler jistě prodala nejeden kus tohoto klasického offroadu, když nahnala dealerům Jeepu do náruče dobrodružné povahy, které zaujala možnost odstrojit karoserii vozu a demontovat dokonce i dveře. A já bych se klidně vsadil, že je mnohem víc lidí, kteří si koupili Jeep Wrangler kvůli možnosti demontovat dveře, než těch, kteří kdy skutečně ty dveře odšroubovali.

O nesmyslnosti jiných koncepcí tak nějak od základu je snad zbytečné mluvit, stačí říci jediné slovo – Pluriel. Promiň, Jardo… A takle bychom mohli pokračovat do nekonečna, ale to by bylo na naše zábavně-naučné periodikum trochu moc. A tak se s vámi podělím alespoň o pár nesmyslných prvků, nad kterými kroutím hlavou já.

Vypínač natáčení světel

Tohle je věc, kterou prostě nechápu. Můj vůz je vybaven natáčecími hlavními světly. To není žádná kosmická technologie, někdo si zkrátka řekl, že když už ta světla musí mít nějaké ty motorky pro samočinné seřizování sklonu, bylo by možná fajn tím reflektorem hýbat i do stran. Celkem jednoduchá a přitom užitečná věc. Člověk ani nepostřehne, že to něco dělá, úhel natočení je malý, ale i to stačí, aby byla silnice osvětlena výrazně lépe ve srovnání s konvenčním světlometem. Prostě to funguje.

Potud je mi všechno jasné a nemám námitek. V mém voze však je umístěno tlačítko, kterým tuto funkci mohu kdykoli vypnout. A není to žádná volba ukrytá ve třetí úrovni podmenu palubního systému, je to výrazné tlačítko s podsvícením a vlastní kontrolkou. A mně není jasné, k čemu tu vlastně je? Proč by někdo chtěl tuhle funkci vypnout? Nejen, že je to tak trochu plýtvání penězi za ve své době jistě drahou položku v ceníku příplatkové výbavy, ale především.. Proč??

Automatické odsunutí sedadla řidiče

To tahle funkce je jasná. Možná jste se s ní už setkali v nějaké limuzíně zvučnějšího jména. Zastavíte, vypnete motor a do nastalého ticha uslyšíte jen vzdálené bzučení elektromotorku, kterak odjíždí vaším sedadlem dál od volantu. V těch lepších chovech potom zároveň druhý elektromotorek odváží volant opačným směrem. Odsunutí sedadla po vypnutí motoru dává řidiči více místa pro pohodlné vystoupení, tady není moc prostoru pro nepochopení či stížnosti. Teoreticky. 

Realita však za teorií někdy trochu pokulhává. Zatímco dříve byly podobné vymoženosti určené jen tomu nejlepšímu, co svět automobilů mohl nabídnout, dnes se tato výbava dostává i do menších vozů. Do takových, které výbavou sice možná dohání své dávné nedostižné idoly, velikostí se s nimi však stále nemohou rovnat. 

A potom se stane to, co se mně osobně stalo v různých vozech – totiž že místo toho, aby sedadlo poodjelo od volantu a umožnilo řidiči komfortní vystoupení či nastoupení, odjede celá sedačka kamsi za B-sloupek, odkud není vystupování komfortní ani trochu, a zároveň svým pohybem rozmačká cokoli a kohokoli, kdo by snad seděl vzadu. Méně je někdy více.

Redukované ovládání oken

A když už jsme se dostali k okřídlené frázi ‘méně je někdy více’, pojďme se podívat na Alfu Romeo. Když přišla tahle italská ikona na konci devadesátých let s modelem 156, neodpustili si designéři malý stylistický vtípek. Ukryli zadní kliky do rámu okna a sedan se tak tvářil tak trochu jako tudor. Nutno podotknout, že to bylo zvládnuté na jedničku, konstruktérům se podařilo vytvarovat okno i dveře tak, aby nebylo nutné přidávat žádné malé trojúhelníkové pevné okénko, jak to u sedanů obvykle bývá, takže iluze dvoudveřové karoserie byla skutečně dobrá.

Jen o pár let později přichází na scénu dvojice hatchbacků 147. Alfa tu pro velký úspěch svůj trik zopakovala, takže ač to na první pohled nebylo vůbec patrné, existovala Alfa 147 ve dvou karosářských provedeních – třídveřová a pětidveřová. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že iluze byla dobrá, pár kamarádů se nechalo zmást a skutečně postávali před autem v očekávání, že je na zadní sedadlo musím pustit předními dveřmi.

Potud tedy bylo všechno perfektní. Jenže potom tu byl panel ovládání oken. A tady už tvůrci tu hru na třídveřový vůz začali trochu přehánět. Namísto obligátních čtyř tlačítek byla totiž na dveřích tlačítka jen dvě. A za nimi další nenápadný knoflík s nápisem REAR.

Ano, tušíte správně, museli jste nejprve tím tlačítkem vybrat, zda chcete ovládat přední či zadní okna a až potom ovládat okna samotná. Už vás slyším brblat si pod fousy něco o šetření, ale nenechte se mýlit, panel oken pro třídveřový model byl úplně jiný, tohle nebyl výsledek žádného kompromisu, toto byl prosím pěkně záměr. 

Elektrické odsouvání sedadla podruhé

A ještě jednou se opřu do motorků, které hýbají sedadlem. Tentokrát však chci zmínit ještě jeden nešvar, který se šíří automobilovým průmyslem jako lavina. Na trhu je celá řada velkých sedmimístných vozů i nemálo elegantních kupé a kabrioletů. Co mají tahle auta společného? Jednu věc překvapivě sdílí, totiž zadní sedadla, která k sobě nemají dedikované dveře. Abyste se dostali ze zadního sedadla kupé či ze třetí řady sedadel velkého SUV, musíte nějakým způsobem odsunout sedadlo před sebou. 

Moderní vozy stále častěji nabízí tuto funkci v luxusním automatizovaném provedení – zmáčknete tlačítko a motorky už se o všechno postarají. Je to paráda, holt moderní doba. Akorát, že vůbec. Ono je to tak příšerně pomalé! Stisknete tlačítko a čekáte a čekáte a čekáte… A to je k vzteku.

I v obyčejném stařičkém Fiatu Punto je nastupování na zadní sedadla otázkou jednotek vteřin, jedním rychlým pohybem sedadlo řidiče vyklopíte vpřed a druhým stejně rychlým pohybem ho zas vrátíte zpět – a můžete odfrčet, zatímco soused s fungl novým Bentley bude stále ještě hezkou chvíli bzučet elektromotorky. Pokrok…

Indikátor řazení

Jako malý kluk jsem miloval závody. Rally a Formule 1, to bylo moje. Jak se technika vyvíjela, objevovaly se nové a nové vychytávky. Řazení se přesunulo na volant, na jehož horní hraně so objevila řada diod, která radila jezdci s přesným řazením. Kdo by něco takového ve svém autě nechtěl?

No a teď jsme se posunuli o hezkou řádku let dál, z Formule 1 je nudné divadlo a to stejné platí i o indikátorech řazení. Můj dávný sen se splnil a tuhle kontrolku dnes najdete ve většině moderních aut. Bohužel.

Nedospěl jsem jen já, dospěl i indikátor řazení, místo signalizace ideálního okamžiku těsně pod omezovačem maximálních otáček motoru je z něj nudný rádce, jehož jedinou snahou je snížit spotřebu paliva a rozbít přitom auto.

Elektrické zpětné zrcátko

Ano, elektricky ovládané zpětné zrcátko – ale teď není řeč o těch vnějších, tam je asistované nastavování polohy pochopitelně žádoucí a nesmírně užitečné. Ne, já teď chci mluvit o tom vnitřním. Když Mercedes-Benz přišel s revoluční Třídou S s kódovým označením W140, předvedl celému světu několik technických inovací.

Jednou z novinek, na kterou byli tvůrci opravdu hrdí, bylo vedle slavných výsuvných tykadel pro snazší manévrování při couvání i elektronicky nastavitelné vnitřní zpětné zrcátko. Zní to vlastně docela logicky, ne? Elektricky ovládané cokoli je luxusní, to je jasné. Nemusíte se natahovat k samotnému zrcátku, jemnými pohyby joysticku nastavíte polohu dokonale a pohodlně, navíc takto nastavitelné zrcátko lze propojit s pamětí auta a kdykoli správné nastavení vyvolat zpět. Teoreticky.

Ukázalo se však, že je to pitomost. Je to pomalé, není to až tak pohodlné, řidič nikdy nesedí úplně stejně, takže uložená poloha je vlastně zbytečná  a vlastně to nikdo nechce. I sám Mercedes uznal tento fakt a elektrické vnitřní zpětné zrcátko putovalo na smetiště – hned po těch nesmyslných tykadlech.

Tak to jsou vynálezy, jejichž smysl jsem doposud nedokázal patřičně ocenit. Máte nějaký podobný poznatek? Podělte se o něj s námi v diskusi!