Mazda Power Eco Race 2021: Přišla jsem, viděla jsem a projela to na celé čáře

Přemýšlela jsem, jestli následující řádky nejsou spíš blogový materiál, neboť jejich informační hodnota bude nízká (ještě nižší než obvykle). Jenže to by mohlo vypadat, že se snažím skrýt ostudu před zraky veřejnosti. Kdepak. I k neúspěchu je třeba se postavit čelem. 

Mazda Power Eco Race je trochu netradiční závod, v němž nejde o nejlepší čas, ale o nejnižší spotřebu paliva. Ze strany automobilky jde samozřejmě o fikaný způsob, jak světu prezentovat atraktivní čísla (fakt budete čučet). Z mého pohledu pak šlo hlavně o zvědavost, jak taková disciplína vlastně vypadá. Na spotřebu jsem se snažila jet přesně jednou v životě, když jsem testovala naftový Golf, tato jízda se ovšem vyznačovala v zásadě tím, že jsem neporušovala předpisy a snažila se pohybovat co nejvíc konstantní rychlostí. Jelikož jsem s Golfem dosáhla kombinované spotřeby 4,6 litrů nafty, což je bezpochyby životní rekord, určitě si poradím i s benzínovou Mazdou, jejíž motory e-SkyActiv X na úspornosti postavily celou svou slávu. Navíc před dvěma lety se Mazda Eco Race účastnil František a skončil druhý (sic!). How hard can it be?

Nejprve pár faktů. Každý závodník musel odjet tři zhruba patnáctikilometrová kola v okolí obce Ratboř poblíž Kolína, pokaždé v jiném autě. V nabídce je CX-30 s automatem, CX-30 s manuálem a Mazda3 s manuálem, všechny se stejným motorem e-SkyActiv X o výkonu 186 koní. Časový limit na trasu činí 20 minut. Pak jsou tu samozřejmě penalizace – za překročení rychlosti, za nedodržení časového limitu a za nezastavení na stopce. Venku je krásný slunečný den, profil trasy mírný a rovinatý, tak jdeme na to!

První kolo

Startuju v CX-30 s automatem a naivním optimismem. Prostě pojedu normálne podle předpisů, nebudu na to moc hamtat a půjde to samo. Automat má vždycky tendenci motor podtáčet, takže to mám bez starostí. To ještě netuším, že výraz podtočený motor dnes dostane zcela nový rozměr… 

Optimismus mírně polevil, když jsem před sebou spatřila šedou trojku. Hned v první vesnici. Vzhledem k tomu, že jsme ze startu vyjížděli s minutovými odstupy, to není dobré znamení. Očividně jedu moc rychle. Ukazatel spotřeby, na startu vynulovaný, ukazuje něco přes sedm litrů. Tak jo – změna taktiky. Kolega přede mnou se táhne jako nitě z medu, to bude nějaký zkušený harcovník. Pustím si autopilota, hezky se na něj zavěsím a pohodlně okopčím jeho tempo. Docela to funguje, jen jsem trochu nervózní z toho, že nás předjíždějí žebřiňáky a v nepřehledných úsecích se za námi tvoří dlouhá kolona. Aspoň že se s bratislavskou značkou můžu tvářit jako ztracený turista. Druhá polovina trasy přináší více klesání a spokojeně sleduju, jak klesá i číslo spotřeby. V závěrečné rovince hypnotizuju hodnotu 6,1 celou svou vůlí a těsně před cílem padne rovných 6. Třikrát hurá! Pokud si dobře vzpomínám, týdenní test jsem s úplně stejným autem odjezdila za 8,5. S hlavou vztyčenou očekávám pochvalu od chlapíka, který mi v cíli odečítá výsledek, ale tváří se zcela neproniknutelně. Cestou na wecko prohodím slovo s kolegou Markem: 
„Za koliks to dal?” 
„Nic moc, 4,8.” 
Hmm…

Druhé kolo

Usedám do CX-30 s manuálem. Protože nulování probíhá vždycky na startu, můžu se pokochat výkonem soupeře, který jel s autem přede mnou. 4,6. Sakra, jak je to možné? Ale hned přichází logická odpověď. Za všechno může ten podělaný automat, to je jasná věc. I malý harant ví, že automat nikdy nedosáhne tak dobré spotřeby jako zkušený řidič! 

Znovu tedy vyrážím s vidinou světlých zítřků. Nenechám se otrávit ani smalltalkem na startu, z nějž vyplynulo, že jsem v předchozím kole obsadila první místo od konce. Teď mám situaci pevně v rukách a ukážu, co ve mně je. A taky že jo. Mazdu před sebou jsem dohnala jen o pár stovek metrů dál než v prvním kole. Takhle by to, holka, nešlo. Odhodlaně zpomaluju a mnu si ruce, že se kolega přede mnou postupně vzdaluje. Kdepak autopilot, strojům se nedá věřit. Plížit se pangejtem sedmdesát je sice vysoce nekomfortní, ale člověk se musí umět zapřít. Vzorně plním rozkazy palubního systému, který mi radí řadit šestku snad už v padesáti, a nic nedbám na podrážděné brumlání podtočeného motoru. V druhé půlce okruhu díky klesání opět zaznamenávám ubývání spotřeby a v cíli se dmu pýchou –  na počítadle mám hodnotu 4,8. 

Třetí kolo

Je tu poslední kolo a krásná, nízká, aerodynamická Mazda3 s manuálem. Teď jde o všechno. Vypínám rádio i ventilaci, žádné zbytečné funkce mi nebudou lemtat drahocenný benzín. Jelikož startuju jako první, nemůžu nikoho dohnat, žádná korekce zvenčí nepřijde. Rozjíždím se rychlostí litosférické desky, odřazuju naopak tak rychle, že mi systém ani nestihne poradit. Otáčky udržuju těsně nad hranicí chcípnutí. Už jsem říkala, že nesnáším podtočený motor? Nesnáším ho strašně, strašně moc, je to až fyzická bolest. Jenže dnes je to jediná cesta k úspěchu. Krajina za oknem neubíhá, ale plyne jako sibiřský veletok. Jedu tak pomalu, že cítím, jak stárnu. Už teď ale vím, že ani všechno tohle utrpení nebude stačit. Předchozí závodník dosáhl s trojkou spotřeby 4,1 a já se pořád pohybuju kolem pěti. Ani na závěrečné rovince se mi nepodaří dostat níž než na 4,6. Na jednu stranu skvělý výsledek, jenže…V cíli se ptám na nejlepší hodnotu, která tu dnes padla, a odpověď je nemilosrdná – 3,8.

Na výsledky si počkám do večera, protože závod ještě pokračuje a nastupují další účastníci. Jdu si spravit náladu na střelnici se vzduchovkami a mám neblahé tušení, že růžový jednorožec je jediná trofej, kterou si z dnešní akce odnesu…

Závěr a poučení 

Nebudeme to protahovat – dopadlo to tragicky. Štěstí začátečníka jsem očividně spotřebovala na svém prvním a posledním závodě v životě, kterým byl kdysi dávno Blind race v Gastownu. Ráda bych řekla, že mám úspornost u zadele a ani Eco Race mě nedonutí k tak přízemnímu počínání, jako je jízda na spotřebu. Jenomže já se fakt snažila! Tady vidíte výsledek:

Plyne z něj několik věcí. Zaprvé, na olympiádě v téhle disciplíně asi závodit nebudu. Zadruhé, příště pojede Kubajs, a to by v tom byl čert, abychom si neodnesli zlato! (Pokud tedy na střelnici nebudou plyšová koťátka, to bych se musela hecnout znovu.) Zatřetí, úsporná jízda vezme řízení úplně všechno, co na něm mám ráda. Na mou duši, je to horší, než bych si pomyslela. 

Úplně jinak samozřejmě vyznívají výsledky pro Mazdu. Celková průměrná spotřeba všech účastníků bez započtení penalizací činí 4,4 litru. Ano, byli jsme suverénně nejpomalejšími účastníky silničního provozu v širokém okolí, snad s výjimkou chodců a dětí na odrážedlech, i tak je to ale na motor s 186 koňmi pozoruhodný výsledek. Klobouk dolů.

Jak jste na tom s jízdou na spotřebu vy? Patříte k beznadějným případům jako já, nebo se můžete pochlubit zajímavými rekordy?