Máme rádi křápy, aneb Stará auta a nostalgie |

Práce automobilového novináře má krom výhod spojených s testováním nových vozů a potkáváním bandy skvělých lidí na trackdayích i další výhody, které nemusí být na první pohled tak zřejmé. Kdy se vám například stane, abyste vyrazili někam na odlehlé místo jen tak se zavřít do auta a přemýšlet o něm? Nebýt potřeby psát články, ani by mě to nenapadlo. Když jsem asi před rokem vracel testovací Hyundai i20, přesedl jsem do omláceného Fordu Puma a okamžitě jsem se cítil doma. Znáte ten pocit, když přijdete například z pracovní schůzky nebo z večeře u rodičů drahé polovičky a sundáte si hezké oblečení? Ten slastný pocit když pečlivě vybrané svršky a lesklé polobotky vystřídají ošoupané kalhoty bundeswehr a prošláplé tyrkysové bačkory? Přesně ten slastný pocit jsem zažil, když jsem zbrusu nové Hyundai vyměnil za téměř dvacetiletý Ford. Tenkrát jsem si to přímo neuvědomoval, ale právě tehdy ve mně začaly růst pochyby, co že je to se mnou špatně. Vždyť z objektivního hlediska byl nový vůz ve všech ohledech lepší. Puristé se nadechují mě zatratit ale i20 byla skutečně úplně ve všem lepší než Puma a to i v tom, co dělá malý Fordík tak báječným. Kdo jste měli možnost Pumu řídit, určitě s láskou vzpomenete hravý podvozek s tendencí vrtět zadkem při ubrání plynu v zatáčce, perfektně komunikativní řízení a především ochotu vrhat se vstříc další sérii šikan. Kdyby měla auta psí ekvivalenty, pak je Puma věčně veselý kříženec vousáče a jack-russela. Není úplně dokonalá, ale je veselá, hyperaktivní a budete ji milovat, pokud máte v krvi alespoň kapku hravé nálady. Přesně taková byla i20. Analogová, hravá, nepříliš dobře vymyšlená ale z obyčejného poskakování po městě dokázala udělat agility kurz, aniž bych to původně plánoval.

Vzhledem k tomu, že si i20 i po takové době uchovávám ve vřelých vzpomínkách, jak je možné, že jsem do Pumy usedal s úlevou a uvolněním? Nedávno jsem narazil na článek o výzkumu ‚Volkswagen brouk: příběhy‘ (Volkswagen Bug: Stories told; Janelle L. Wilson Ph. D.; Univeristy of Minnesota Duluth). Ačkoliv nejde o nijak zásadní přelom v dějinách psychologie, nasměroval mě v myšlenkách na správnou cestu. Dovolte mi tedy přetlumočit jeho průběh a výsledky: Studenti pod vedením zmíněné J. L. Wilson zaparkovali na frekventovanou pěší stezku VW brouk a odchytávali každého kolemjdoucího, který na voze byť jen spočinul okem. Zajímavé shrnutí prvních dojmů konstatovalo, že všem vůz asocioval příjemné vzpomínky. Jak je to možné? V bohaté Americe, Mekce křižníků silnic lidé s láskou vzpomínají na archaický Brouk? Vždyť jediné, v čem brouk exceloval, byla nízká cena pořízení a údržby. Lidé by jím měli opovrhovat jako dávno překonanou a uzavřenou kapitolou jejich životů. Jenže kolemjdoucí, stejně jako my milovníci vozů, nevidí tunu rezivějící oceli a popraskaných plastů. Vidí jejich první auto a všechny zážitky s ním spojené naráz zaplaví mysl emocemi a vzpomínkami. Na to, jak v nich vozili babičku k doktorovi, ještě než o ni přišli, vidí první holku, která už dnes čeká druhé dítě a žije s kýmsi jiným na druhé straně státu, cítí chuť grilovaného hamburgeru, který provdávali tam v tom levném bistru, kde dnes otevírá filiálku další mobilní operátor. Auto je pak spíše kus života než objektivně nazíraná hromada nerostů. Výzkum zašel ještě dál. Studenti se dotazovali kolemjdoucích nejen na osobní příběhy, ale i na objektivní zkušenosti s vozem. Ve výsledku se většina shodla, že na jejich autě nikdy nefungovalo úplně všechno. Dokonce většinu lidí nechal uvařený brouk na krajnici stopovat o pomoc. Přesto na něho bývalí majitelé vzpomínali s láskou.

Po přečtení výzkumu jsem se neubránil vztáhnutí nabytých informací na sebe. Přátelé se mě ptají, proč proboha nevyhodím svůj omlácený Chrysler. Vždyť to ani není pravá amerika! Je vyrobený v devadesátých letech v Mexiku, pohání ho čtyřválec z Mitsubishi Eclipse a ke všemu má manuální pětikvalt. Neustále do něj někudy teče, i když jsem ho oblepil snad třikrát kolem dokola, lak má na jednom boku víc vad, než nebe hvězd (druhý je po utkání s Felicií jako nový) a motor prostě nikdy nefunguje tak jak bych chtěl. Jenže pro mě je to první auto, které jsem si pořídil, prostě protože jsem ho chtěl. První auto, se kterým jsem mohl vyrazit na výlet 300 km a nemusel se bát, že nedojedu (dík Mitsubishi!). Ačkoliv mě umí potrápit a jeho nákupní cenu už jsem znovu zaplatil v servisu, zbožňuju vůni plastové střechy, rád koukám na azurové podsvícení budíků a pořád mám radost jako malý kluk, když někde podjedu závoru. Objektivně je to strašný krám, ale já ho mám rád, protože je to můj strašný krám s nákladem vzpomínek, který by se ani do kamionu nevešel. Podobně to bylo i s tím přesednutím do Pumy.

Ten přihlouplý záblesk v mých očích, který zabliká každé jaro, když vytahuji svůj kabriolet z garáže na první projížďku, jsem viděl už nesčetněkrát. Naschvál přijeďte na náš trackday a uvidíte plejády záblesků. Oči účastníků by daly do kupy celou galaxii, jen kdyby někdo na okamžik zhasl nebe. Koukají na své Miaty, dvacet let staré krámy, které pohromadě drží několik desítek kilogramů svarů a rzi. Některým z nich kouká hlava, protože se do nich tak úplně nevejdou a co si budeme říkat, všichni v nich vypadají trochu komicky. Jenže je to jejich první ‚řidičské‘ auto. Jak jinak si konečně vysvětlit takovou lásku našeho národa ke Škodám řady 742? Objektivně jde o strašnou sérii krámů, zastaralých dvě generace dozadu. Ohavný styling střídá nespolehlivost a výrobní kvalita kategorie DoDo (Dodělej Doma). Přesto většina lidí nedá na ‚stodvácu‘ dopustit. Ne snad kvůli tomu, že šlo o poklad automobilové konstrukce, ale prostě proto, že nic jiného nebylo a auto pro ně byla svoboda. Poprvé v něm jeli na dovolenou, dovezlo je do porodnice a sloužilo ~~vždy~~ většinou, když bylo potřeba. Příšerný krám milovaný lidmi, kteří jsou latentními autíčkáři je tou nejlepší ilustrací závěru mých úvah a pochybností o vlastní příčetnosti. Vztahuji k autům iracionální emoce a to ze mě dělá Autíčkáře. A z vás taky.