Proč se netěším na léto bez střechy

Na horách se sice ještě vesele lyžuje, avšak v nížinách už lidé odkládají péřovky a začínají hledat sluneční brýle. Stěhovaví nadšenci pomalu plánují letní dovolenou a mladé dívky opět zařadily do svých šatníků sukně tak krátké, až je kolem krajnic povážlivě nebezpečno. Zkrátka nastává sezóna těm z nás, kteří si dopřávají léto v autě bez střechy. Právě dnes jsem na cestě do práce potkal Miatu se staženým vrškem, ze které si užíval bezprostřední pocit březnového rána mladý muž s úsměvem na tváři a kulichem stáhnutým až těsně nad obočí. I počal jsem se těšit, až i já opráším svoji pojízdnou pohovku, ale protože bylo pondělí, půl šesté ráno a ke všemu jsem musel vstát levou nohou, nějak mě napadaly spíše zápory než klady.

Potkanovo zimoviště

Hned první starostí bude odzimování. Zaprášený vůz bude třeba vytlačit z garáže (do které se vejde jen díky sklápěcím zpětným zrcátkům) a zprovoznit všechny systémy. Samozřejmě jsem už zase zapomněl, jak přinutit k poslušnosti imobilizér a dálkové ovládání po odpojení baterie. U mého vraku ještě nastává radost v podobě demontování levého předního kola a podběhu, abych do útrob mohl navrátit autobaterii. Tedy pokud ji zase nezapomenu nabít. Tlačit auto zase zpět jako minule se mi moc nechce. Doufám, že se mi prozatím ve voze neusídlili nějací hlodavci. Odhodlaná kuna (Adam dostane za domácí úkol zopakovat si základy přírodopisu, zejména pak čeleď lasicovití – pozn. šéfredaktora) nebo myší rodinka dokáže nadělat nepěknou paseku. Pak už jen zabít hodinu života čekáním na oddělení evidence motorových vozidel, zařídit nezbytnou zelenou kartičku a dálniční známku s letošním rokem a můžu vyrazit do servisu. Dlouhá stání autům nesvědčí a preventivní kontrola, vyvážení kol a impregnace střechy jsou nutným násilím vůči mé peněžence.

Někde, někudy do něj začne zatékat

Radost z karosérie bez střechy začne ještě v dílně servisákově. Zvednout velký kabriolet zase není taková sranda. Baterie drenážních kanálku nešikovně ústících do lemu pod prahy vyžaduje obezřetné kladení ramen zvedacího mechanismu. Jediná chybička dokáže odtok slisovat a proměnit vůz v pojízdnou přehradu žbluňkající v zatáčkách. Nedej bože, aby se mi po cestě podařilo prorazit pneumatiku. Zkoušel jsem vůz nadzvednout a nevěřil jsem vlastním očím, když jedno kolo viselo pět centimetrů nad zemí, přičemž zbývající trojice spokojeně spočívala na asfaltu ve své přirozené poloze. Věřím, že majitelé miniatur s dvojicí sedadel tuto potíž nemají, ale velké vozy se vážně hodně kroutí. A s tím souvisí i poněkud problematická těsnost střechy. Správný kabriolet totiž nemá rám okna. Správný kabriolet nemá ani ochranný oblouk za první řadou sedadel (jako PT Crusier, či Escort). Do správného kabrioletu nevyhnutelně teče. Ne neustále, ale když se spustí pravá letní bouře a kvalita silnice neodpovídá ani východně-evropskému standartu, okna mají tendenci kolem těsnění propouštět sem tam nějakou tu vodu. Ačkoliv se samozřejmě jedná o skvělý bezpečnostní prvek udržující řidiče bdělého, voda stékající vnitřkem okénka má tendence zatéct třeba do telefonu v kapse dveří, nebo na kožený sedák pod sedínku řidiče.

Auto není trezor

Určitě znáte nálepky vyskytující se na většině velkých parkovišť. Většinou radí něco jako ‚nenechávejte cennosti ve voze‘ případně se omezí na prosté sdělení, že existuje rozdíl mezi kovovou schránkou na peníze a na lidi. Jenže v kabrioletu to platí dvojnásob. Když mi kolemjdoucí kradli z otevřeného vozu žvýkačky, bral jsem to jako celkem roztomilou vlastnost. Naopak pravý děs ve mně trnul, když si můj vůz zaparkovaný před obchodem zvědavě prohlížela skupinka mladíků oblečených do teplákovek. Každý muž má nůž a každý kabriolet nožem může muž rozpárat (zkuste to říct třikrát rychle za sebou). Byť jsou vozy bez ocelových plátů nad sedačkou standardně vybaveny uzamykatelnými schránkami, někdo prostě nedokáže odolat potřebě nahlédnout dovnitř. Pokaždé když zastavím, musím odepnout a schovat navigaci, uklidit brašnu s počítačem ze zadních sedaček do kufru a zkontrolovat, zda jsou všechny zámky v interiéru skutečně zamčeny. A střechu pro jistotu nezavírám. Smrad po nevítaném návštěvníkovi, případně ptačí exkrementy jsou mi pořád milejší, než účet za novou střechovici.

Lásce a hydraulice neporučíš

Jedním z příjemných aspektů vlastnictví kabrioletu je divadélko, které se spustí při zmáčknutí tlačítka pro zavření střechy. Nejdříve sjedou okénka, pak to kdesi vzadu zahučí, a nad pasažéry se s důstojnou plynulostí zvedne oblouk nosníků, aby se za hlavou řidiče rozložil a jemně dosedl na okraj čelního skla. Zámky zapadnou a okénka důstojně uzamknou posádku do nenadálého ticha izolovaného kupé. Tedy teoreticky. Celý ten mechanizovaný valčík pohání hydraulika a ta jaksi nemá cit. Když se na místo jemného hučivého zvuku začne ozývat párání vinylu, zatrne i nejotrlejšímu milovníkovi ptačího trusu v interiéru. Tak se mi stalo, že můj neopatrný bratr upustil do mechanismu střechy svůj mobilní telefon. Když jsem střechu začal zavírat, ozval se nepříjemný skřípavý zvuk, následovaný tříštěním skla. Zprvu jsem se bál o zadní okno, ale naštěstí povolil dříve displej nebohého čínského telefonu. Hliníkové tělo nově disponovalo ergonomicky prohlým tvarem a v mé střeše zela trhlina. Netřeba dodávat, že opětovné slepení stálo více než zmíněný mobil.

Všechno je stejné, ale jiné

Zkoušeli jste někdy nabourat kabriolet? Rovnou se pochlubím, že jsem se v zápalu investigativního motoristického novináře do tohoto testu pustil. Tedy původně jsem jel dělat reportáž ze zázemí rallye železné hory, ale neurazil jsem ani sto metrů a o můj bok se s kočičí přítulností otřela Felicia Pickup. Být to normální vůz, stačilo by vyměnit dvoje dveře na jedné straně, a nikdo by nic nepoznal. Jenže kabriolet, pokud je odvozený od jiného plebejského modelu, má až překvapivě málo shodných dílů se svými sourozenci. Dveře sice na první pohled vypadají jako ty z třídveřové varianty, ale nemají rám okna, takže jsou vlastně unikátní. Zadní čtvrtky jsou navařeny na rám vozu a tvoří strukturální prvek zádě. Přední blatník je kvůli jinému nárazníku také odlišný a ve finále zjistíte, že s klasickým sedanem nesdílí kabriolet ani zpětná zrcátka. Netřeba vysvětlovat, proč jsou karosářské opravy tak drahé. Spousta náhradních dílů ani neexistuje. Tady zkrátka platí jednoduchá poučka: Nebourat, nebourat a nebourat.

Rytíř bez ocelového brnění

Už jsem nakousl, že kabriolety jsou vozy primárně pro excentriky. Lidé milující pozornost a lidskou společnost se mohou dosytnosti koupat v pohledech kolemjdoucích. A že jich kabriolety skutečně strhávají většinu. Už jen takové CRX del Sol působí v našem provozu nevšedně, což teprve skutečný kabriolet, který boční linkou končí pod úrovní pasu. Jenže ne úplně vždycky je dobře, že se na vás ostatní mohou dívat. Extroverti za volantem typicky mívají sklony nosit i poněkud výstřední šatník, takže komentáře adresující moji hučku připomínající kněze ze seriálu Mash 4077 (případně dotazy proč sedí v kabrioletu s čepicí, když by mohl mít zataženou střechu bez čepice) ponechám stranou. Myslím tím ona nedopatření, kterých se řidič sem tam v provozu dopustí. Přehlédnutí chodce bezuzdně se vrhajícího vstříc smrti v rušném provozu (bez ohledu na přítomnost zebry na silnici) nutně skončí přímým pohlédnutím do očí a kvapným zhodnocením řidičova intelektu. Jenže bez střechy je to jaksi osobnější a vy se červenáte až na sedačce. Kritickému zhodnocení širokou veřejností nutně neujde ani váš hudební vkus. Ačkoliv patřím k těm řidičům, kteří při cestování raději poslouchají motor, než rádio, v hustém provozu si písničky pouštím. V tom přichází okolí s poznámkami ke kvalitě reprodukce, úrovni hlasitosti či hudebnímu vkusu motorizovaného disk žokeje. On je vlastně hrající kabriolet takovým ekvivalentem mladíka se sebevědomým výrazem a obličejem plným akné, který si ke svým toulkám městem pouští nahlas vyhrávající telefon.

Smysly pod útokem

Je až s podivem, jak si přes zimu zvyknu na komfort, který poskytuje uzavřená karoserie. Tak například nedoceněný komfort pachový. Každoroční rekonstrukce silničních komunikací, spočívající v replikaci experimentu s krysami v bludišti do silničního provozu, dokáže nečekaně silně zaútočit na řidičovo chřípí. Zastavit před prozatímním semaforem, dávat přednost protijedoucí dopravě a pomalu se opékat a dusit nad čerstvě položeným asfaltem je nevyhnutelnou součástí každého výletu na východ našeho malého státu. Taková nefunkční obecní kanalizace v rozpáleném odpoledni, nebo pastvina plná skotu také dokáže posádku přesvědčivě vtáhnout do děje. A to nejhorší jsou slepice. Nemyslím pár slípek roztroušených podél vesnických silnic, myslím transporty chovné drůbeže využívající specializovaný návěs. Mrak trusu, peří a především naprosto nezvladatelného smradu je to nejhorší, za čím řidič otevřeného vozu může zůstat trčet v zácpě. Smog rozprostírající se do úrovně vaší hlavy je pak celkem vítanou změnou.

Ve čtyřech v sauně

Mylnou představou okolí je přesvědčení, že v kabrioletech není horko. Ba naopak, v kabrioletu je horko přímo strašné. Pokud stejně jako já nedisponujete rozpočtem dostačujícím na odvětrávané sedačky, čeká vás dušení ve vlastní šťávě. Překvapivě za to může fakt, že do kabrioletu prší. Dříve nebo později zapomenete zatáhnout střechu a automobiloví konstruktéři to vědí. Proto mají potřebu potahovat sedačky vlhku odolnými materiály, jakým je například koženka. V tom 1% případů je to skvělý způsob jak zabránit louži, ve zbylých 99% procentech přispívají nesavé materiály k redukci přelidnění naší planety. Rozpálená koženka vystavená slunečním paprskům skutečně dokáže zle popálit stehna a přilehlé orgány, stejným rizikem je pak i volant a černé plasty palubní desky. Samozřejmě že během jízdy je přirozený vánek vznikající prorážením vzduchu lepší než klimatizace, ale jen co zastavíte v koloně, dosud příjemné sluníčko začne neúprosně grilovat celou posádku. Černá střecha sice paprsky odvrátí, ale jen zvýší teplotu v interiéru. A co teprve když skutečně využijete zadní sedačky. V rychlostech nad 50 km/h začne posádka hlasitě protestovat a vám nezbyde, než onen černý deštník zatáhnout a spařenou osádku podrobit arktickému závanu klimatizace.

Samozřejmě, že ve výsledku má jízda v kabrioletu více kladů, než záporů. Tak třeba krácení si chvíle v zácpě pouštěním bublin z bublifuku zaručeně pobaví okolí, a není lepšího safety caru pro zahájení plech cupu, než otevřeného vozu s redakčním maršálem letectva, zdravícím okolí ve stoje. Ale dneska je pondělí, došlo kafe a venku je pořád zima, takže mě napadají i negativa. Jsem si jistý, že první letošní projížďka všechny chmury zažene.