Autíčkářova garáž: Dva měsíce prázdnin s Cháčkem

V redakci Autíčkáře jsme tak trochu amerikanofilové. Velký náčelník nedávno vyměnil full-size Chrysler za velkou Alfu, Fernie se obstojně snažil udržet naživu punkový Lincoln (ačkoliv teď zrádce pokukuje po něčem malém a japonském), náš ajťák David provozuje Buick olbřímích rozměrů a já po projížďce zmíněným LHS měl taky rychle jasno, co musím zaparkovat před vchodem. Krátce po pořízení mé první ameriky se na našich stránkách objevil článek, vysvětlující myšlenkový proces, na jehož konci zaparkoval kabriolet o rozměrech Superbu. Rychle tedy připomenu, že hlavním motivem pořízení si Chrysleru Stratus, za velkou louží známého pod jménem Sebring, byly klidné projížďky a kochání se krajinou. No a jak to celé dopadlo? Vážení čtenáři, budu krutě upřímný, ačkoliv to dost možná bude znamenat, že už se svého vozu nikdy nezbavím.

Když už konečně bylo jasné, za který vůz své úspory utratím, nastala komplikace v podobě nedostatku inzerentů. Stratusů v dekapitované verzi zkrátka v květnové inzerci moc nebylo. Já se, oproti všem amerikanofilním předpokladům, rozhodl pořídit si nepříliš rozšířenou verzi s manuální převodovkou. K pořízení si fofrklacku jsem měl velmi pádný argument. Problémy mého nejmenovaného příbuzného, který ztrojnásobil původní investici do stejně starého rodinného Chrysleru, bych si rád odpustil. Jeho spotřeba převodovek, stejně jako negativní postoj k hození vozu ze skály, mi imponuje. Takže zadání bylo jasné: Stratus, v manuálu, který se dělal výhradně se čtyřválcovým dvoulitrem, sdíleném například s Mitsubishi Eclipse, v co nejrozumnějším stavu.

Znalci Chryslerů z přelomu milénia se již jistě začínají uculovat. No já byl extrémista ještě větší. Řekl jsem si, že menší opravy kompenzované nízkou pořizovací cenou budu řešit svépomocí, případně s pomocí ověřeného automechanika. Pořízený kousek stál několik let bez hnutí kdesi v podzemní garáži chatky babičky majitele. Brzdové kotouče zvlněné, střechou dovnitř zatékalo a spotřeba oleje zdatně sekundovala benzínu. Lak místy poškrábaný, místy zmatnělý, zkrátka „kosmetické vady“, jak by se psalo v TOP inzerátu. Samotná hadrová střecha, teda akurátněji vinylová, měla na exponovaných místech trhliny a původní lesklá čerň  střechovice ustoupila matně šedému povlaku. No nekupte to. Naštěstí byl majitel celkem sdílný a před samotným prodejem souhlasil s prohlídkou na STK. Ta odhalila překvapivě zachovalou karoserii bez jediného proreznutí (věc u Chrysleru z konce 90. let nevídaná) a solidní podvozek bez vůlí. Váhavou diskuzí jsme poněkud upravili cenu, zařídili evidenční kontrolu a v nedočkavé dlani jsem poprvé sevřel klíčky od amerického vozu, říkajícího mi pane.

Můj záměr byl dostat vůz co nejrychleji do stavu, kdy bude dělat jen parádu a radost. Střecha, která se jevila největším problémem, byla ještě před příjezdem před nový domov seřízena a místy slepena. Ukázalo se, že bývalý majitel zkrátka technice moc nehověl, případně neodhalil stavěcí šrouby mechanismu střechy. Trocha otáčení sem a tam, trocha vody z kbelíku a vozidlo bylo rázem voděodolné. Speciální přípravek s impregnací a voskem navrátil zašlému plastu bývalý lesk, slávu a černotu takovou, že srdce fanouška Lovecrafta nad tou všepohlcující barvou jen zaplesalo. V tu chvíli jsem měl ohromnou radost a cítil jsem se jako Chytrá Horákyně a sjednatel toho nejlepšího kaufu na světě. Kabriolet s impozantními rozměry a střechou, která zdatně odolávala povětrnostním rozmarům, byl nakonec pořízen za cenu poloviční oproti ostatním nabídkám, včetně té původní.

Abych svému vozu dopřál jen to nejlepší, rozhodl jsem se pro výměnu rozvodů a seřízení geometrie. Mechanik, ke kterému jsem doposud svěřoval Pumu, se neváhal úkolu zhostit. Obavy o nestandardnost amerických konstrukcí umlčel prohlášením, že je to taky auto a všechna auta jsou vlastně stejná. Jenže předem dojednaný termín se mu dodržet nepodařilo. Prý se mu ve zmatečném objednávkovém systému Chrysleru podařilo objednat špatnou kladku a ta správná bude až za týden. Inu na to nejlepší se musí počkat a já tedy obětoval další týden života s vysněným vozem. Celé martyrium, které následovalo, dopodrobna popisovat nehodlám. Rýpat se ve starých ranách a zpětně nadávat nemá zkrátka smysl. Stratus v servisu strávil celý měsíc (ano, pouze za účelem výměny rozvodů) po který jsem dokola poslouchal to samé. Došla špatná kladka napínání řemenu, za týden mi už určitě přijde ta správná. Poté jsem to vzdal. Naštěstí mi ostřílený amerikanista a šéfredaktor Autíčkáře v jedné osobě doporučil mechanika, který má s údržbou amerických vozidel zkušenosti a přede mnou byl jen nepříjemný úkol dostat rozebraný vůz z jednoho servisu do druhého. Jistě si dokážete představit, jak asi vypadal střet názorů majitele, jehož vůz je bez patřičného vysvětlení již měsíc rozebraný a náklady na opravu atakují polovinu pořizovací ceny vozu, s mechanikem který je zvyklý na armádní poměry a jemuž danajský dar v podobě rozebraného kabrioletu blokuje dílnu. Že se mu idea převozu nebude líbit, mi bylo hned jasné. Rozhořčení jsem považoval za oprávněné spíše na mé straně, když vezmu v úvahu dobu zhotovení i cenu předem sjednanou. Sprosté nadávky a zvýšený hlas jsem naopak nečekal ani náhodou. Nebýt dvoumetrového kamaráda, stojícího po mém boku, snad bych se byl obával i projevů fyzického násilí. Když celá roztržka skončila slovy „ať už tě tu ani tvůj vrak nevidím“ byl jsem rád, že nechávám tuto nepříjemnou etapu za sebou. Stratus se na vlečném laně potupně plížil směrem Dražkovice.

Dočasná bilance? Čtyři dny ježdění, čtyři týdny odstávky v servisu (což je ještě na provozování Chrysleru slušné skóre, David by mohl vyprávět – pozn. Fernie). Vůz rozebrán a nepojízdný a to vše jen kvůli tak triviální věci, jakou je výměna rozvodů. Nezbývalo než doufat, že nový mechanik mi vysněné convertible vrátí pojízdné. Za čtyři dny zazvonil telefon. „Tak to máš hotový, pojeď si pro to.“ V práci jsem se ulil, a po velmi dlouhé době nasedl do prostředku hromadné příměstské přepravy. Popisovat zážitek z rozhrkané klasické Karosy pečící se v žáru červnového slunce by vydalo na samostatný článek. Obzvlášť, když si díky mému téměř totálnímu pracovnímu nasazení dopřávám provozu klimatizovaného automobilu, který vždy jede tam, kam chci a kdy chci. Vraťme se však k původnímu tématu: Mezi polorozebranými vozy z éry striktních emisních limitů druhé ropné krize se slunil můj Stratus. Modrá metalíza s fialovými odlesky jen zářila, střecha se leskla letními paprsky a kapota byla poprvé po dlouhé době zavřená. „Měl´s to sem přivézt hned, mohl sis ušetřit dost peněz“ utrousil mechanik, když jsem na stůl sázel polovinu toho, co požadoval ten předchozí před velkou výměnou. Na jediné převalení startéru se probral k životu japonský čtyřválec a uvedl celý kolos na kurz k domovskému přístavu.

Nakonec mě pořízení funkčního amerického kabrioletu vyšlo o čtvrtinu více, než byla pořizovací cena a o dvacet tisíc méně, než jsem čekal. Známí ze mě mají srandu, že jsem si pořídil americké auto, jen abych měl v čem topit peníze a volný čas, ale ono to, mimo moji špatnou volbu mechanika, nic moc extra nevyžaduje. Benzínu se Chrysler dožaduje se stejným apetitem, jako nenápadná Puma. To je velice ovlivněno stylem řízení obou aut. Puma na okruhu vykouzlí úsměv od ucha k uchu a na zapnutí rádia ani nepomyslím. Naopak Stratus přímo vybízí k nakrmení příplatkové audiosoustavy značky Infinity tematickými songy. Z reproduktorů se ozývá soundtrack Blues Brothers, protkaný svěžími písničkami Hugha Laurieho (kupodivu je snad ještě lepší muzikant než herec). Se střechou i okny staženými do útrob nízké a půdorysně velkorysé karoserie je řidič okamžitým magnetem pohledů chodců. Nebo za to může obskurní vkus pro hudbu, která se z vozu šíří bez zábran do okolí. Nebo klobouk, který jsem si navykl nosit. Utěšuji se, že je v tom má pokrývka hlavy zastoupena nanejvýš 20%. Jeden z hloupých předpokladů praví, že v kabrioletu člověk dostane úpal, úžeh a nejspíše i astma s angínou. Není tomu tak. Při přehřátí organismu stiskem tlačítka uzavřu vše na palubě do klimatizovaného a překvapivě zvukotěsného prostředí. Intenzivní splynutí s okolním prostředím se během deseti vteřin zcela převrátí v útulný, přesto prostorný sedan, hýčkající pasažéry měkkým odpružením a klidným projevem motoru.

Celkový dojem? Stratus je, spolu s Le Baronem, nejlevnějším způsobem, jak si dopřát kousek Kalifornie i v deštivé Evropě. Pro Le Baron mluví švihácký exteriér s výklopnými kryty světel, který působí dynamicky, až sportovně. Naopak Startus je spíše pohodlný křižník, rozmařile plýtvající prostorem i palivem. Vybrat si mezi nimi bylo snadné, jelikož spíše než ikonické kompaktní Mustangy obdivuji jachty asfaltových moří, dotažené k dokonalosti Fordem LTD Convertible. Startus je tedy v souladu s mým ideálem velký, pohodlný, naprosto nesportovní a neochotný pohybovat se rychle. Díky japonské technice příliš nežere a manuální převodovka se tváří odhodlaně spolupracovat ještě mnoho mil kilometrů. Klasická bolístka v podobě stávkující elektroniky se mi prozatím vyhýbá a ani rzi se v dohledné době neobávám. Vinylová střecha je překvapivě odolná, její konstrukce je robustní a jednoduchá. Údržba střechy vyžaduje jednou za dva měsíce vzít jarovou vodu, měkký kartáč a impregnaci (i když ta není až tak nezbytná, na rozdíl od střechy plátěné). Utěsnění prchajícího stanu díky komplikované soustavě odvodňovacích kanálku není třeba příliš řešit. Náhradní díly jsou levné a dostupné, avšak mají jedno velké ALE. Musí se objednat měsíc dopředu z amerického e-bay. Kdo PayPalu a podobným zvěrstvům nehoví, může využít některé z mnoha služeb, které zboží vydraží a odešlou zákazníkovi na českou adresu.

Vyplatí se pořídit takové vozidlo? Pokud operujete s termíny TCO, nedotáčivost a prodejnost, pak rozhodně ne. Pokud se však čtenáři lesknou oči při pomyšlení na slunečné dny strávené za volantem rozměrného kabrioletu, tiše si plujícího krajinou, pak Stratus rozhodně stojí za úvahu. Je levnější než BMW E36 Cabrio a výjimečnější než Audi 80, nikdo se v něm nepokoušel závodit ani driftovat a až na evropské verze zadních svítilen, zdařile maskuje svůj pokročilý věk. Příjemným bonusem, který jsem si záměrně nechal na samý konec, je komunita lidí, pohybujících se kolem amerických vozů. Nic není problém, všechno se dá zařídit a navrch jsou všichni moc milí a ochotní podělit se o zkušenosti i zdroje náhradních dílů. Nechám tedy na čtenáři, zda se na případných srazech chce potkávat s driftery, golfisty, nebo lidmi v klobouku oděnými do americké vlajky.