Hyundai i20: Dospělý trpaslík

Musím se přiznat, že k malému Hyundai jsem přistupoval plný předsudků. Zaprvé mi oblibu korejských strojů komplikuje setkání s modely i30 a i40 a zadruhé vím, jak moc je aktuální Fabia dobrá. Popravdě jsem klíčky od tmavě šedého vozu přebíral s hrubě načrtnutou recenzí v hlavě. Pro důkladné ozkoušení jsem mimo jiné vyrazil i do Olomouce. Kromě krásných výhledů nad Žďárskými vrchy a dech beroucí architektury moravského historického centra mě velmi příjemně překvapila i i20. Předsudky se začaly rozpadat hned s prvními kilometry, a jak se na tachometru měnila digitální čísla, bylo jasné, že se celá situace kolem dvacítky poněkud zkomplikuje.

Srovnání se “sousedem z Boleslavi” by nebylo vůči kompaktní Škodovce fér

Auto jsem přebíral již po setmění a tak první dojmy utvářel interiér, obestřený oranžovým světlem pouličních lamp. Jako první na sebe strhne pozornost podsvětlení palubní desky a centrálního panelu. Je modré. Nikoliv světle modré, nýbrž neonově, sytě modré. Musím přiznat, že mně osobně se celkem líbí a oproti klasické ‚koncernové zelené‘ působí vyloženě moderně. Bohužel efektnost nejde vždy ruku v ruce s efektivitou. Jasně modré podsvětlení, jakkoliv se mladému člověku jeví bezproblémové, je prohřeškem proti pravidlům ergonomie. Řidiče na dlouhé cestě bude kontrastní modrá brzy bodat do unavených očí. Když jsem se následujícího dne opět usadil do řidičovy sedačky, interiéru již vládlo ostré denní světlo a tak jsem mohl začít osahávat, čenichat a poslouchat. Testem zvuku zavření dveří prošla i20 se stejnou mírou úspěchu jako konkurenční Škoda a celkově jsem neměl z žádného z viditelných kousků plastu nijak negativní dojem. Ba naopak, materiál palubní desky i centrálního tunelu musím ohodnotit jako vyloženě příjemný. V podobném duchu se nesly i dveřní výplně, potahy stropu, plast sloupků a celkem vše, na co jsem jen dosáhl. Opět by se nabízelo srovnání s konkurencí z Mladé Boleslavi, jenže to by vůči kompaktní Škodovce nebylo moc fér. Testovací exemplář byl vybaven nejdražší možnou variantou interiéru, včetně kožených vyhřívaných sedadel a volantu. Popravdě si nemůžu vybavit, zda vůbec jiné auto v této kategorii nabízí výhřev volantu (nabízí, například nedávno testovaný Opel Corsa -VojtaD-). Materiály a jejich zpracování zkrátka působily, jako by byly z auta nejméně o třídu většího – záměrně nepíší dražšího, o tom ale později.

Pokud bych měl být k interiéru naopak kritický, nemohu nevynechat infotainment. Vzhledem k povinné ‚balíkovitosti‘ konfigurátoru, který neumožňuje volit individuální položky výbavy, soudím, že lepší infotainment se do i20 nedá objednat. A to je ohromná škoda. Ford Fiesta páté generace hraje lépe než toto Hyundai. Popravdě i nejlevnější, patnáct let stará Xsara hraje lépe. První dojem z hudební reprodukce vyvolal podezření na špatně nastavený ekvalizér. Pouštěným písničkám zcela chyběly basy a naopak činely přehlušily vše, co by alespoň trochu naznačilo melodii. Když tak nad tím přemýšlím, nedaří se mi vybavit si hypermarketový výtah, který by hrál tak špatně. A nemyslete si, že jsem nepodrobil audiosystém jak basové, tak i výškové zkoušce, na vině bylo skutečně Hyundai. Další kritika míří na naprostou absenci byť alespoň příplatkové navigace či současné formy srozumitelného infotainmentu. Bluetooth přehrávač zvládá pouze přehrát/přerušit a přepnout na další písničku. Což znamená, že pokud máte zrovna aktivní playlist, pak z něj musíte vyskočit ručně. To samé platí pro vyhledávání oblíbených písniček atp. Zprvu příjemným překvapením se jevil držák na telefon s integrovaným microUSB napájením. Jenže pak jsem zjistil, že můj mobilní telefon čínské provenience má port napájení obráceně oproti běžnému standardu, a tak jediná poloha schopná doplňovat baterii byla ta, kdy jsem tupě zíral na záda svého mobilu. Přitom by stačilo mít port otočný nebo vyndavací.

Elektrický posilovač se příliš neliší od svého hydraulického předchůdce z roku 2000

Dosti bylo plků o interiéru, pusťme se konečně do jízdy. Pokud patříte mezi pravidelné čtenáře, jistě vám neušlo, čím mezi testy přepravuji své rozmazlené pozadí. Přesednutí do moderního vozu je pro mě vždy poněkud trapné a v případě manuálních převodovek se málokdy obejde bez potupného chcípání a poskakování. Jenže do Hyundai jsem si sedl, instinktivně seřídil sedačku a odjel. Zprvu mi ani nebylo jasné, co se vlastně stalo. Až po pěti kilometrech jsem se začal divit, proč už mi budíky nesvítí zeleně. Zkrátka rozdíl v tom, jak s řidičem auto komunikuje, je mezi Fordem Puma a Hyundai i20 zcela minimální. Elektrický posilovač se od hydraulického z roku 2000 liší pouze absencí kvílivých zvuků, nikoliv však odezvou či citem. Podobně je na tom i pedál plynu, který často bývá zdrojem nebetyčné otravy. Celé řízení působí dojmem ‚Best of 90’s’ a skvěle odstupňovaná převodovka celý dojem perfektně završuje. Potěší použitelnou šestkou, na kterou se dá v dálničním tempu bez problému zrychlovat, stejně jako přesnými a krátkými drahami. Oproti očekávání musím chtě nechtě pokračovat ve chvále i u naladění podvozku. Tuhost pružin je tak akorát, aby posádce umožnila pohodlnou existenci na českých vozovkách, a přesto neubírala na zábavě v ostrém tempu. Zajímavostí je poměrně dlouhý zdvih tlumičů, který v zatáčkách umožňuje pověstné ‚zakleknout a nepustit‘. Podobně jako v řízení, i zde je cítit staromilský přístup. V zatáčce se auto sice nakloní, ale čistou stopou pokračuje sbejistě k prostředku oblouku. Nejde tedy o současný ‚placatý‘ přístup, nýbrž o příjemné retro, dávající vzpomenout na talentované hatchbacky konce milénia. Snad právě pro netradiční kombinaci měkčích pružin a tužších tlumičů netrpí i20 uskákaností současných vozů.

Příjemně naladěnému podvozku udává tempo naftová přeplňovaná čtrnáctistovka o výkonu 66 kW. Ačkoliv dvojciferné číslo na první pohled neohromí, zajišťuje 1200 kg těžkému vozu solidní dynamiku. Jen se nemohu ubránit dojmu, že by talentované zavěšení zvládlo i větší porci. Co Hyundai nabízí jako vrcholnou motorizaci, působí spíše jako rozumný střed nabídky. Rozhodně to nechápejte jako stížnost na nedostatek výkonu. Na diesel zabírá netradičně až ve vyšších otáčkách a dává o sobě vědět vcelku sympatickým zvukem. Ani při studeném startu se neprojevuje nekultivovaně a příkladně vytápí kabinu po prvních několika stech metrech. Vytáčet naftové motory bývala otrava, ale  poslední dobou jde vyloženě o radost. Nejlepší na celém hlučném povyražení je jeho cena. Jak už to u automobilových redaktorů bývá, testovaný exemplář jsem proháněl ‚svižným tempem‘ (čti jako-prase). Přesto se průměrná spotřeba po dobu testu ustálila na 5,5 l/100 km. Ubezpečuji vás, že kdybych byl zvyklý na chraplavý zvuk a nepotřeboval ho tak často dráždit, spadla by spotřeba ještě níž. Dost možná mnohem níž. Jestliže jsem podvozek a ovládání označil za sympatickou připomínku nejlepších fláků z devadesátek, pak motor je spíše ódou na čistou naftovou budoucnost. Úspornost se snoubí s dostatečným výkonem a nízkou spotřebou.

Narozdíl od poněkud sterilní Fabie jsem si k i20 dokázal najít osobní vztah

Celkový dojem z Hyundai i20 je v mém případě veskrze pozitivní. Auto hned z venku působí mnohem hodnotněji než konkurence a v podobném duchu pokračovala testovaná (jak jinak než nejdražší) výbava i uvnitř. Nelze se vyhnout přímému porovnání s Fabií třetí generace. Hyundai je o pár desítek tisíc dražší, ale nabízí couvací kameru a kožený interiér, což je nad možnosti Fabie. Podvozek Fabie je moderní, efektivní a oproti Hyundai tak trochu nudně akurátní. Po relativně krátkém svezení v obou vozech si troufám tvrdit, že je korejský konkurent zábavnější a komfortnější, zatímco mladoboleslavský etalon nabízí sebejistou preciznost. Při přímém porovnání naftových motorů vyjde rozhodně lépe Fabia, která nabízí ještě o kousíček kultivovanější projev, univerzálnější použití vzhledem k otáčkám (Hyundai netáhne ‚vocpoda‘) a hlavně o 11 kW vyšší výkon. Pro šetřílky doplním, že naftová 1.4 TDi je úspornější, byť nezní tak dobře. V uživatelské přívětivosti vede Fabia, jelikož tak špatné audio, jako je na palubě i20, nemá ani Dacia Duster. A které bych si nakonec vybral? Světe div se, Hyundai. Boduje zábavným podvozkem a líbivým exteriérem. V nejdražších verzích nabídne za podobnou cenu lepší interiér a na rozdíl od poněkud sterilní Fabie si k i20 dokážu snadno najít osobní vztah. Je tak trochu nedokonalá a na rozdíl od německo-české konkurence, která ve všech kategoriích nabízí rozumný kompromis, umí být i20 v něčem dobrá a v něčem špatná. Jestliže za jízdy neposloucháte rádio, potřebujete kožený interiér, nebo vám prostě jen nesmí přes práh Škodovka, pak je i20 skvělou volbou.

-Adam F-

Technické údaje

Motor: naftový přeplňovaný tříválec 1 396 cm3
Výkon: 90 koní při 4 000 ot./min
Točivý moment: 240 Nm při 1 500 – 2 500 ot./min
Převodovka: pětistupňová manuální
Maximální rychlost: 175 km/h
0-100 km/h: 12,1 s 
Průměrná spotřeba (euro): 3,9 l/100 km 
Cena: 399 990,- Kč (bez příplatkové výbavy)/490 890,- Kč (testovaný vůz)

Druhý pohled

Často se mluví o tom, že jednotlivé třídy aut se s každou další generací zvětšují a stávají se ‚dospělejšími’. Dnešní supermini tak leckdy vnitřním prostorem, komfortem i jízdními výkony odpovídají hatchbackům nižší střední třídy o nějaké dvě generace zpátky. A snad u žádného z nich není tento vývoj tak patrný jako u Hyundai i20. Většina jeho konkurentů sice dokáže zastat úkoly, na které by ještě před dvěma dekádami bylo potřeba o třídu větší auto, ale pořád dělá dojem malého vozu. Sedněte si do Opelu Corsa, Peugeotu 208 či Mazdy2 a bude vám jasné, že sedíte v roztomilém malém autíčku, určeném primárně pro městský provoz.

Po nasednutí do i20 nebudete mít žádný z těchto pocitů. Nepůsobí ani roztomile, ani se nezdá být malá a rozhodně vám nedává najevo, že byste ji měli používat jen ve městě. Malý Hyundai kráčí podobným směrem jako jeho hlavní konkurent z Mladé Boleslavi, Škoda Fabia, ale jde ještě o kousek dál. Už když do i20 nasednete, máte kvůli nečekané šířce interiéru pocit, že sedíte v autě o třídu větším. A jízdní vlastnosti ten dojem jen potvrzují. Druhý nejmenší Hyundai není hravé supermini, ale spíše takový ‚Golf pro chudé‘. Tedy přinejmenším dvě nebo tři generace starý Golf. V některých ohledech je totiž i20 tak trochu retro. Někdy je to velmi pozitivní, například pokud jde o řízení a celkový charakter auta. Jindy zase poněkud negativní, to když narazíte na retro rádio či retro modré podsvícení interiéru.

V testované výbavě vyvolává i20 tak trochu otázku, jestli není lepší si rovnou koupit velké auto. Ale ve správném mixu motorizace a výbavy to bude perfektní volba pro někoho, kdo hledá rodinný vůz či služební auto na střední či dlouhé cesty, ale je omezený rozpočtem. 

-Vojta D-