Dětství bez autíček

Jistě neušlo pozornosti čtenářstva, že se Kuba nedávno rozhodl rozšířit svůj volví park o nový přírůstek. Zatímco ostatní tipují, jakou barvu Volva S/V/C70 si tentokráte pořídil, já se zamyslel nad vlastním výhledem rodinné mobility. Na krku třicítka, kroužek na prstě, znáte to… Hypotéka, haranti, hemeroidy a zhynout. S krásnými vyhlídkami jsem tedy otevřel inzertní servery a jal se vyhledávat favority. Na rozdíl od Kubajzova motta ‚hlavně levně‘ jsem měl požadavky následující: sedm míst (mám fakt velkou rodinu), aspoň třílitrový šestiválec a hydroměničový automat. Po zhodnocení, že jsem se tentokráte asi už dočista zbláznil, jsem se tedy zamyslel, jak vlastně vypadalo moje dětství, jak podobnou situaci, mimochodem, mám dva sourozence v ročních rozestupech, řešili naši.

Zatímco ostatní autíčkáři vzpomínají na dětství na zadních sedačkách nejrůznějších dnes už ceněných historických automobilů, já vzpomínám na panický strach z pneumaticky ovládaných dveří, bzučení tyristorů a charakteristickou vůni koženky a papundeklu zmáčeného kyselým deštěm. Naši prostě auto neměli. Tedy až na drobné epizody se Škodou 100, které v pravidelných intervalech praskaly veškeré žárovky, a zděděným trabantem 601, kterému se v levotočivých zatáčkách samy otevíraly spolujezdcovy dveře, dokud se nerozpadl vinou pokročilé rzi. Vlastně jediný kraťoučký záblesk autíčkářské historie představovalo jedovatě zelené BMW E9, které si můj táta občas půjčoval od dědy. Taky se v něm málem narodila moje sestra, stihla to jen o pár minut do nemocnice. Ale zpět k MHD: Auto jsme neměli, bydleli jsme nejdříve v Pardubicích, později v Chrudimi a první skutečně rodinný automobil představovala červená Škoda 742 s nejslabším motorem a fixovanými zadními okny, která na přelomu milénia nepůsobila jako o moc lepší alternativa k autobusům. Výčet vozů mého dětství tudíž bude trochu netypický:

Ikarus 280

Městský kloubový autobus maďarského původu se docela úspěšně rozlezl po celém světě a dobyl více území než samotný Sovětský svaz. Mé dětství bylo poctěno několika málo jízdami ve vyšisovaném, matně vínovém exempláři s rozpadající se ‚harmonikou‘ ve službách chrudimského MHD. Je to také nejrannější poznání, že ty hezké věci na kolech můžou být nebezpečné. Panicky jsem se bál razance, se kterou se zavíraly segmentové dveře. Tehdy jsme totiž byli zvyklí na kyvně otvírané panely z Karosy řady 700 a hlasité ‚PRÁSK‘ se kterým se zabuchovaly, ale i otvíraly, vstupní otvory Ikarusu nejednou způsobily, že namísto využití motorizované přepravy, musela se mnou matička pěšky. Do té vražedné věci mě kolikrát prostě nedostala. K samotnému závěru působení těchto výdobytků uherského socialismu v Chrudimi jsem se naučil mít kloubová monstra rád a ‚surfovat‘ na otočné desce kloubu pokaždé, když vůz projížděl zatáčkou. Taky jsem si jednou do té harmoniky skřípl dlaň. Z dnešního pohledu euro-bezpečnosti a přísné ergonomie vůbec nechápu, jak jízdu v ‚kloubáku‘ mohl někdo přežít. Jo a uprostřed bylo ohrazené sedátko pro paní průvodčí, která taky prodávala jízdenky, protože autobus byl moc velký, než aby se nastupující zezadu dostali až k panu řidiči.

Motorový vůz M131.1

Nojo, jezdí to po kolejích, ale motor je starý dobrý vzduchem chlazený dvanácticový vidliválec z dílen Kopřivnické Tatry, který k velké radosti Wehrmachtu a později i Rudé armády poháněl legendární Tatru 111 a 131. Ačkoliv bych měl být správně příliš mladý, než abych si vozy vyřazené na konci sedmdesátých let pamatoval, ve skutečnosti jsem na dřevěné lavici párkrát v rámci pravidelné linky seděl. Mezi zastávkami Pardubice-závodiště a Chrudim Hlavní nádraží se takzvaní ‚Hurvínci‘ občas ještě proháněli a vždy jejich příjezdu předcházelo alespoň třičtvrtěhodinové zpoždění. To když obvyklá M152 z nějakého rozmaru odmítla nastartovat, či jezdit nejen vpřed, ale i vzad. Tyhle železniční babičky měly jednu obrovskou výhodu, a to, že malý Adámek se mohl nepozorovaně odplížit do průchozího čela a koukat pod ruce strojvedoucího, který na malé dřevěné krabičce tahal za všechny ty lákavé páčky. Tedy dokud mě nenašla příslušná opatrovnice a nedala mi do ruky tuhý kartonový lístek k označení, abych svůj zájem přenesl pro změnu k panu průvodčímu s kleštěmi, kterými prý zlobivým chlapečkům procvakává prstíky, když neposlouchají a obtěžují pana mašinfíru.

Co jsem začal chodit do školy, temně rudí Hurvínci z kolejí definitivně zmizeli a začalo období M152, neboli 810, zkrátka orchestrionů. Krabicoidní design vrcholného sovětského brutalismu ve spojení s neustále vibrujícím a neskutečně hlučným motorem z autobusu řady Š pak provázely mé cestování ještě v dobách prvních cest pro testovačky do Prahy. Říká se, že pojem nekonečno je pro lidskou mysl neuchopitelný. Já se k nekonečnu dostal nejblíže na lihovkou počmárané rudé kožence s pupínky od típlých cigaret, hledící na hypnoticky pohyblivou hladinu vody v dvojitém, upatlaném a zafuněném skle osm-set-desítky. Cesty touhle pojízdnou rakví vždy subjektivně trvaly násobky přirozeného běhu času a dodnes si nedokážu vybavit, že bych někdy seděl v exempláři, na kterém bych nezpozoroval jedinou závadu.

Karosa řady 700

Vysoké Mýto, kde tyhle legendy východního pokusu o hromadnou deprivaci obyvatel o mentální zdraví vznikaly, je vlastně docela nedaleko Chrudimi. Do okolních měst často mířily po vlastní ose, a tak jich Chrudim byla prakticky neustále plná. Strávil jsem v nich tolik času jako v žádném jiném druhu dopravního prostředku za svůj život a dodnes si dokážu vybavit každou tyč, každou sedačku, spáru, krytku hlasitého zámku dveří. Stačí si říct autobus, a hned tuhle zrůdnost vidím před očima. Zvenku nápadně připomínala krabičku od zubní pasty Colgate. Nejen proto, že jde fakticky vzato o čistý hranol, ale i charakteristické červeno-bílé zbarvení dosti pomáhalo. Největší souboj byl vždy o zadní trojici sedadel, umístěnou na vyvýšeném krytu motoru na samém konci autobusu, a naopak vyloženě nepřátelskou zónou bylo okolí dveří, kde jste dříve či později museli pomoci do schodů nějakému tomu kočárku či důchodci. Dnes nám to nepřijde, ale při takovém pokusu dostat se k babičce musela moje matka zvednout kočár s mojí mladší sestřičkou aspoň desetkrát.

Pokud bych si měl vybavit jediné slovo spojené s těmito autobusy, pak by to byl ‚zmar‘. Depresivní interiér obložený bílým děrovaným papundeklem vkusně doplňovaly sololitové stěny. Jestli byly záměrně potištěné tak, aby imitovaly texturu mramoru, nebo zda šlo o přirozený výsledek degradace povrchu československého výrobku, doposud netuším. Stříbrné hliníkové lišty a tlusté pryžové pásy zvýrazňovaly okna příliš slabá na udržení tepla v zimě a příliš velká na odstínění horka v létě. K doplnění hliníkovo-bílého schématu stěn ladily sedačky s matně šedými rámy a koženkou v odstínu, který nebyl ani černý, ani temně-šedý. Jediným barevným prvkem v celém interiéru pak byla řidičova výzdoba, k převážení školáků vhodně sestavena z nejrůznějších časopisů metodou koláže. Zpravidla jako materiál posloužily výtisky prestižních periodik typu Leo či České ložnice.

Škoda 14Tr

Pokud bych však celý depresivní dojem z dětství stráveného v MHD měl osadit zlatým hřbetem, byl by jím bezpochyby trolejbus řady 14. Samonosná ocelová karoserie svařovaná z hutních profilů, lisovaných plechových panelů a marných slibů předchozí pětiletky následovala stejnou vizuální doktrínu jako zmíněné vlaky M152 a autobusy Karosa řady 700. Autorům návrhu se báječně podařilo zcela potlačit veškerou nápaditost, radost, eleganci a chuť do života kompozicí neúměrně velkých prosklených ploch a prostě rovných, či pravoúhlých, na první pohled nepodepřených tenkých plechů. Až díky prostudování technických podkladů jsem se dozvěděl, že akcelerátor byl ve skutečnosti zamýšlen jako proporcionální ovládací prvek. Bohužel, řidiči dopravního podniku nejspíše nečetli příslušný oběžník, a tak pedál plynu používali výhradně způsobem binárním.

Každodenní rituál dojíždění se tak skládal z vyšplhání do schodů vysokopdlažního trolejbusu, vystání fronty u ‚cvakačky‘ jízdenek a modlení se, že stihnete zatáhnout za mechanickou děrovačku dříve, než se zabouchnou typické pardubické otočné dveře. BUCH! Smůla nestihli jste to. V návalu paniky hledáte nejbližší mastnou tyč s loupajícím se plastovým potahem, ale skučení tyristorů dává tušit, že jste reagovali příliš pozdě. Desetitunová obluda k prasknutí přeplněná lidmi ve vietnamských džínách a šusťákovkách se s akcelerací supersportu katapultovala dopředu a zcela promísila původní rozložení cestujících. Pak většinou nevyhnutelně spadly troleje. Po čtvrthodince nadávání lidí nestíhajících navazující spoje přišel další výbuch přetížení a pak eventuelně, po vlažném brzdění a slezení schodiště, byla celá ta hrůza za vámi. Tedy pokud jste byli dost rychlí a neuvízli ve vystupovací frontě, nebo, jak jsem již mnohokrát viděl, nezůstali zavěšeni v neúprosném stisku dveří, jenž se zavíraly s pohotovostí lovící kudlanky. Byla to právě Škoda 14 Tr, na jejíž palubě jsem zažil první neřízený smyk. Byla to Škoda 14 Tr, která mě přesvědčila udělat něco pro svoje zdraví a chodit po Pardubicích pěšky. Stejně jako na palubě lokálek i v tomto trolejbusu jsem se dostal na dosah nekonečné věčnosti, když jsem ve 4 ráno dojížděl přes celé město z depresivního panelového sídliště v Polabinách do ještě depresivnějšího panelového sídliště na Dubině.

Škoda 742/105 S

Naše první rodinné auto. Byla matně cihlová, měla popruhy místo madel dveří a fixovaná zadní okna. Taky neustále vařila. Motor byl tak titěrný, že v prostoru pro něj zamýšleném zbýval dostatek místa na uložení povinné výbavy, sady nářadí, a především kanystru s vodou. Poločas rozpadu chladicího systému byl cca 20 km. To se vůz zkrátka přehřál a bylo třeba zastavit a dát mu chvilku, než se vzpamatuje. Pak stačilo díky uloženému kanystru dolít vodu a mohlo se s věčně zapnutým topením pokračovat dalších 20 km, než mělo celé představení nevyhnutelnou reprízu. Vzadu nebyly pásy. Sestra sotva začala chodit do školky, a když si chtěla schrupnout, vlezla se na zadní plato pod nevyhřívaným sklem. Sotva jsme viděli nad spodní hranu okna a vzadu jsme se pochopitelně mrcasili a pošťuchovali jen tak, nepřipoutaní, bez autosedaček. Jak jsme to sakra mohli přežít?

Ráno začínalo startováním auta. V nejtužších mrazech se dalo v kamínkách v garáži zatopit, aby se škodovka za zvuku astmatického kytovce probrala snáze k životu. Napumpovat plyn, zavřít sytič, otočit klíčkem: „škyt-škyt prt“ nic. Znovu napumpovat, protočit startér a vyslechnout si nadávky od matky, že to otec uchlastal. Tak se čekalo. V mraze seděla pětičlenná rodina v ‚plné polní‘ s aktovkama na klínech a čekala, až se z karburátoru vrátí přebytečné palivo do nádrže. Dva-tři pokusy, otevřít vrata ústící do prostředku nepřehledné zatáčky a modlit se že nic nepojede… Mohli jsme vyrazit na rozvoz do škol a do práce. Zatímco matka přemlouvala mé mladší sourozence, že i dnes musí zůstat ve školce, počítal jsem auta míjející za okny. „Dneska jely tři červený Fordy!“ hlásil jsem pak vracející se matce, než mě vyklopila před betonovou budovou základní školy. To auto jsem nesnášel už tenkrát a snil jsem o tom, že jednou taky budu řídit nějakou tu Sierru nebo aspoň Renaulta 19. Když jsem se dozvěděl, že táta nebohé škodovce amputoval zadek při nedání přednosti v jízdě, těšil jsem se, že konečně budeme mít pořádné auto. Snil jsem o Escortu, Puntu nebo aspoň Felicii. Ten moment, kdy naši přivezli šedozelenou Škodu 125 na dvůr, mě drásá zklamáním dodnes. No co, aspoň už se dala vzadu stáhnout okénka, to přeci byl pokrok.

Když už se dnes dostanu do nepříjemné situace, kdy musím využít služeb MHD či železnice, nacházím se zpravidla v klimatizovaném interiéru zahraničních autobusů či na měkké koženkové sedačce v klimatizovaném (v létě, ne v zimě, ČD pište si!) čtyřmístném kupé a přemýšlím, co si od stevarda vyžádám ke svačince. Naše generace zažila gigantický skok v technologiích. Dnešní nejlevnější auta za půl výplaty mají nejen takové výdobytky jako otáčkoměr, či denní počítadlo kilometrů, ale i klimatizaci, tempomat či rádio s Bluetooth. Unifikovaně depresivní sídliště alespoň částečně rozzářily pestrobarevné fasády, dětská hřiště a plánovaná zeleň. V práci máme stoly, které před námi nikdo jiný nepoužíval, zbrusu nové počítače a telefony s volnými daty. Nikoliv vyřazené školní lavice starší než my, plechovou skříňku na montérky a výhled na závodní jídelnu s jedním s 365 odstínů UHO. Ve volném čase utrácíme statisíce za hračky, kola, auta, pobyty v zahraničí, zkrátka můžeme dělat i jiné věci než ‚procházet se‘. Úroveň životů stoupla do výšin, o kterých se lidem na samém začátku mého života ani nezdálo a já se teď dívám na ocelově šedou oblohu, ze které padají mračna sněhu a přemýšlím, kde budeme za dalších třicet let. Budou naše děti vzpomínat na dojíždění do školy se stejným despektem, s jakým si vybavuji páchnoucí trolejbusy, přehřívající se lokálky a věčně zpožděné krabicoidy?

Jak ladí vaše vzpomínky na dětství v autech či autobusech s dnešními reáliemi dojíždění?

Komentáře

Autíčkový Jelen
09. dubna 2021, 15:48
0

I přestože jsou dnešní prostředky hromadné dopravy asi obecně lepší a novější (ikdyž šaliny a trolejbusy se moc nemění, když kvůli emisím nemusí), stále jsou zde nějaká vtipná/nepříjemná specifika. Pro obyvatele Brna jsou teď velkým "talking pointem" kloubové autobusy funící do kopcovitých částí města rychlostí okolo 15 km/h díky jejich automatickým převodovkám, které neví jestli dát 1, nebo 2, a tak to radši neustále přehazují. Jsem zvědav jestli na to budu někdy nostalgicky vzpomínat. Ale tak aspoň jsou už ty nové autobusy čistší když jsou pomalejší :D

Ikarus 280

Motorový vůz M131.1

Karosa řady 700

Škoda 14Tr

Škoda 742/105 S

Mohlo by Vás také zajímat

Komentáře

Poslední komentáře

Poslední inzeráty

Fórum

Rušné diskuse

Kategorie

Nepřehlédněte

Sledujte také

Kontakt