načítám data...

Dětství bez autíček

09. dubna 2021, 13:49 30 komentářů Adam Forman Editorial

Při vzpomínce na dojíždění za dob mého raného dětství se divím, že jsem to všechno ve zdraví přežili.

zobrazit celou galeriiEditorial: Dětství bez autíček

Jistě neušlo pozornosti čtenářstva, že se Kuba nedávno rozhodl rozšířit svůj volví park o nový přírůstek. Zatímco ostatní tipují, jakou barvu Volva S/V/C70 si tentokráte pořídil, já se zamyslel nad vlastním výhledem rodinné mobility. Na krku třicítka, kroužek na prstě, znáte to… Hypotéka, haranti, hemeroidy a zhynout. S krásnými vyhlídkami jsem tedy otevřel inzertní servery a jal se vyhledávat favority. Na rozdíl od Kubajzova motta ‚hlavně levně‘ jsem měl požadavky následující: sedm míst (mám fakt velkou rodinu), aspoň třílitrový šestiválec a hydroměničový automat. Po zhodnocení, že jsem se tentokráte asi už dočista zbláznil, jsem se tedy zamyslel, jak vlastně vypadalo moje dětství, jak podobnou situaci, mimochodem, mám dva sourozence v ročních rozestupech, řešili naši.

Foto: archiv

Zatímco ostatní autíčkáři vzpomínají na dětství na zadních sedačkách nejrůznějších dnes už ceněných historických automobilů, já vzpomínám na panický strach z pneumaticky ovládaných dveří, bzučení tyristorů a charakteristickou vůni koženky a papundeklu zmáčeného kyselým deštěm. Naši prostě auto neměli. Tedy až na drobné epizody se Škodou 100, které v pravidelných intervalech praskaly veškeré žárovky, a zděděným trabantem 601, kterému se v levotočivých zatáčkách samy otevíraly spolujezdcovy dveře, dokud se nerozpadl vinou pokročilé rzi. Vlastně jediný kraťoučký záblesk autíčkářské historie představovalo jedovatě zelené BMW E9, které si můj táta občas půjčoval od dědy. Taky se v něm málem narodila moje sestra, stihla to jen o pár minut do nemocnice. Ale zpět k MHD: Auto jsme neměli, bydleli jsme nejdříve v Pardubicích, později v Chrudimi a první skutečně rodinný automobil představovala červená Škoda 742 s nejslabším motorem a fixovanými zadními okny, která na přelomu milénia nepůsobila jako o moc lepší alternativa k autobusům. Výčet vozů mého dětství tudíž bude trochu netypický:

Ikarus 280

Foto: archiv

Městský kloubový autobus maďarského původu se docela úspěšně rozlezl po celém světě a dobyl více území než samotný Sovětský svaz. Mé dětství bylo poctěno několika málo jízdami ve vyšisovaném, matně vínovém exempláři s rozpadající se ‚harmonikou‘ ve službách chrudimského MHD. Je to také nejrannější poznání, že ty hezké věci na kolech můžou být nebezpečné. Panicky jsem se bál razance, se kterou se zavíraly segmentové dveře. Tehdy jsme totiž byli zvyklí na kyvně otvírané panely z Karosy řady 700 a hlasité ‚PRÁSK‘ se kterým se zabuchovaly, ale i otvíraly, vstupní otvory Ikarusu nejednou způsobily, že namísto využití motorizované přepravy, musela se mnou matička pěšky. Do té vražedné věci mě kolikrát prostě nedostala. K samotnému závěru působení těchto výdobytků uherského socialismu v Chrudimi jsem se naučil mít kloubová monstra rád a ‚surfovat‘ na otočné desce kloubu pokaždé, když vůz projížděl zatáčkou. Taky jsem si jednou do té harmoniky skřípl dlaň. Z dnešního pohledu euro-bezpečnosti a přísné ergonomie vůbec nechápu, jak jízdu v ‚kloubáku‘ mohl někdo přežít. Jo a uprostřed bylo ohrazené sedátko pro paní průvodčí, která taky prodávala jízdenky, protože autobus byl moc velký, než aby se nastupující zezadu dostali až k panu řidiči.

Motorový vůz M131.1

Foto: archiv

Nojo, jezdí to po kolejích, ale motor je starý dobrý vzduchem chlazený dvanácticový vidliválec z dílen Kopřivnické Tatry, který k velké radosti Wehrmachtu a později i Rudé armády poháněl legendární Tatru 111 a 131. Ačkoliv bych měl být správně příliš mladý, než abych si vozy vyřazené na konci sedmdesátých let pamatoval, ve skutečnosti jsem na dřevěné lavici párkrát v rámci pravidelné linky seděl. Mezi zastávkami Pardubice-závodiště a Chrudim Hlavní nádraží se takzvaní ‚Hurvínci‘ občas ještě proháněli a vždy jejich příjezdu předcházelo alespoň třičtvrtěhodinové zpoždění. To když obvyklá M152 z nějakého rozmaru odmítla nastartovat, či jezdit nejen vpřed, ale i vzad. Tyhle železniční babičky měly jednu obrovskou výhodu, a to, že malý Adámek se mohl nepozorovaně odplížit do průchozího čela a koukat pod ruce strojvedoucího, který na malé dřevěné krabičce tahal za všechny ty lákavé páčky. Tedy dokud mě nenašla příslušná opatrovnice a nedala mi do ruky tuhý kartonový lístek k označení, abych svůj zájem přenesl pro změnu k panu průvodčímu s kleštěmi, kterými prý zlobivým chlapečkům procvakává prstíky, když neposlouchají a obtěžují pana mašinfíru.

Foto: archiv

Co jsem začal chodit do školy, temně rudí Hurvínci z kolejí definitivně zmizeli a začalo období M152, neboli 810, zkrátka orchestrionů. Krabicoidní design vrcholného sovětského brutalismu ve spojení s neustále vibrujícím a neskutečně hlučným motorem z autobusu řady Š pak provázely mé cestování ještě v dobách prvních cest pro testovačky do Prahy. Říká se, že pojem nekonečno je pro lidskou mysl neuchopitelný. Já se k nekonečnu dostal nejblíže na lihovkou počmárané rudé kožence s pupínky od típlých cigaret, hledící na hypnoticky pohyblivou hladinu vody v dvojitém, upatlaném a zafuněném skle osm-set-desítky. Cesty touhle pojízdnou rakví vždy subjektivně trvaly násobky přirozeného běhu času a dodnes si nedokážu vybavit, že bych někdy seděl v exempláři, na kterém bych nezpozoroval jedinou závadu.

Karosa řady 700

Foto: archiv

Vysoké Mýto, kde tyhle legendy východního pokusu o hromadnou deprivaci obyvatel o mentální zdraví vznikaly, je vlastně docela nedaleko Chrudimi. Do okolních měst často mířily po vlastní ose, a tak jich Chrudim byla prakticky neustále plná. Strávil jsem v nich tolik času jako v žádném jiném druhu dopravního prostředku za svůj život a dodnes si dokážu vybavit každou tyč, každou sedačku, spáru, krytku hlasitého zámku dveří. Stačí si říct autobus, a hned tuhle zrůdnost vidím před očima. Zvenku nápadně připomínala krabičku od zubní pasty Colgate. Nejen proto, že jde fakticky vzato o čistý hranol, ale i charakteristické červeno-bílé zbarvení dosti pomáhalo. Největší souboj byl vždy o zadní trojici sedadel, umístěnou na vyvýšeném krytu motoru na samém konci autobusu, a naopak vyloženě nepřátelskou zónou bylo okolí dveří, kde jste dříve či později museli pomoci do schodů nějakému tomu kočárku či důchodci. Dnes nám to nepřijde, ale při takovém pokusu dostat se k babičce musela moje matka zvednout kočár s mojí mladší sestřičkou aspoň desetkrát.

Foto: archiv

Pokud bych si měl vybavit jediné slovo spojené s těmito autobusy, pak by to byl ‚zmar‘. Depresivní interiér obložený bílým děrovaným papundeklem vkusně doplňovaly sololitové stěny. Jestli byly záměrně potištěné tak, aby imitovaly texturu mramoru, nebo zda šlo o přirozený výsledek degradace povrchu československého výrobku, doposud netuším. Stříbrné hliníkové lišty a tlusté pryžové pásy zvýrazňovaly okna příliš slabá na udržení tepla v zimě a příliš velká na odstínění horka v létě. K doplnění hliníkovo-bílého schématu stěn ladily sedačky s matně šedými rámy a koženkou v odstínu, který nebyl ani černý, ani temně-šedý. Jediným barevným prvkem v celém interiéru pak byla řidičova výzdoba, k převážení školáků vhodně sestavena z nejrůznějších časopisů metodou koláže. Zpravidla jako materiál posloužily výtisky prestižních periodik typu Leo či České ložnice.

Škoda 14Tr

Foto: archiv

Pokud bych však celý depresivní dojem z dětství stráveného v MHD měl osadit zlatým hřbetem, byl by jím bezpochyby trolejbus řady 14. Samonosná ocelová karoserie svařovaná z hutních profilů, lisovaných plechových panelů a marných slibů předchozí pětiletky následovala stejnou vizuální doktrínu jako zmíněné vlaky M152 a autobusy Karosa řady 700. Autorům návrhu se báječně podařilo zcela potlačit veškerou nápaditost, radost, eleganci a chuť do života kompozicí neúměrně velkých prosklených ploch a prostě rovných, či pravoúhlých, na první pohled nepodepřených tenkých plechů. Až díky prostudování technických podkladů jsem se dozvěděl, že akcelerátor byl ve skutečnosti zamýšlen jako proporcionální ovládací prvek. Bohužel, řidiči dopravního podniku nejspíše nečetli příslušný oběžník, a tak pedál plynu používali výhradně způsobem binárním.

Foto: archiv

Každodenní rituál dojíždění se tak skládal z vyšplhání do schodů vysokopdlažního trolejbusu, vystání fronty u ‚cvakačky‘ jízdenek a modlení se, že stihnete zatáhnout za mechanickou děrovačku dříve, než se zabouchnou typické pardubické otočné dveře. BUCH! Smůla nestihli jste to. V návalu paniky hledáte nejbližší mastnou tyč s loupajícím se plastovým potahem, ale skučení tyristorů dává tušit, že jste reagovali příliš pozdě. Desetitunová obluda k prasknutí přeplněná lidmi ve vietnamských džínách a šusťákovkách se s akcelerací supersportu katapultovala dopředu a zcela promísila původní rozložení cestujících. Pak většinou nevyhnutelně spadly troleje. Po čtvrthodince nadávání lidí nestíhajících navazující spoje přišel další výbuch přetížení a pak eventuelně, po vlažném brzdění a slezení schodiště, byla celá ta hrůza za vámi. Tedy pokud jste byli dost rychlí a neuvízli ve vystupovací frontě, nebo, jak jsem již mnohokrát viděl, nezůstali zavěšeni v neúprosném stisku dveří, jenž se zavíraly s pohotovostí lovící kudlanky. Byla to právě Škoda 14 Tr, na jejíž palubě jsem zažil první neřízený smyk. Byla to Škoda 14 Tr, která mě přesvědčila udělat něco pro svoje zdraví a chodit po Pardubicích pěšky. Stejně jako na palubě lokálek i v tomto trolejbusu jsem se dostal na dosah nekonečné věčnosti, když jsem ve 4 ráno dojížděl přes celé město z depresivního panelového sídliště v Polabinách do ještě depresivnějšího panelového sídliště na Dubině.

Škoda 742/105 S 

Foto: archiv

Naše první rodinné auto. Byla matně cihlová, měla popruhy místo madel dveří a fixovaná zadní okna. Taky neustále vařila. Motor byl tak titěrný, že v prostoru pro něj zamýšleném zbýval dostatek místa na uložení povinné výbavy, sady nářadí, a především kanystru s vodou. Poločas rozpadu chladicího systému byl cca 20 km. To se vůz zkrátka přehřál a bylo třeba zastavit a dát mu chvilku, než se vzpamatuje. Pak stačilo díky uloženému kanystru dolít vodu a mohlo se s věčně zapnutým topením pokračovat dalších 20 km, než mělo celé představení nevyhnutelnou reprízu. Vzadu nebyly pásy. Sestra sotva začala chodit do školky, a když si chtěla schrupnout, vlezla se na zadní plato pod nevyhřívaným sklem. Sotva jsme viděli nad spodní hranu okna a vzadu jsme se pochopitelně mrcasili a pošťuchovali jen tak, nepřipoutaní, bez autosedaček. Jak jsme to sakra mohli přežít?

Foto: archiv

Ráno začínalo startováním auta. V nejtužších mrazech se dalo v kamínkách v garáži zatopit, aby se škodovka za zvuku astmatického kytovce probrala snáze k životu. Napumpovat plyn, zavřít sytič, otočit klíčkem: „škyt-škyt prt“ nic. Znovu napumpovat, protočit startér a vyslechnout si nadávky od matky, že to otec uchlastal. Tak se čekalo. V mraze seděla pětičlenná rodina v ‚plné polní‘ s aktovkama na klínech a čekala, až se z karburátoru vrátí přebytečné palivo do nádrže. Dva-tři pokusy, otevřít vrata ústící do prostředku nepřehledné zatáčky a modlit se že nic nepojede… Mohli jsme vyrazit na rozvoz do škol a do práce. Zatímco matka přemlouvala mé mladší sourozence, že i dnes musí zůstat ve školce, počítal jsem auta míjející za okny. „Dneska jely tři červený Fordy!“ hlásil jsem pak vracející se matce, než mě vyklopila před betonovou budovou základní školy. To auto jsem nesnášel už tenkrát a snil jsem o tom, že jednou taky budu řídit nějakou tu Sierru nebo aspoň Renaulta 19. Když jsem se dozvěděl, že táta nebohé škodovce amputoval zadek při nedání přednosti v jízdě, těšil jsem se, že konečně budeme mít pořádné auto. Snil jsem o Escortu, Puntu nebo aspoň Felicii. Ten moment, kdy naši přivezli šedozelenou Škodu 125 na dvůr, mě drásá zklamáním dodnes. No co, aspoň už se dala vzadu stáhnout okénka, to přeci byl pokrok.

Foto: archiv

Když už se dnes dostanu do nepříjemné situace, kdy musím využít služeb MHD či železnice, nacházím se zpravidla v klimatizovaném interiéru zahraničních autobusů či na měkké koženkové sedačce v klimatizovaném (v létě, ne v zimě, ČD pište si!) čtyřmístném kupé a přemýšlím, co si od stevarda vyžádám ke svačince. Naše generace zažila gigantický skok v technologiích. Dnešní nejlevnější auta za půl výplaty mají nejen takové výdobytky jako otáčkoměr, či denní počítadlo kilometrů, ale i klimatizaci, tempomat či rádio s Bluetooth. Unifikovaně depresivní sídliště alespoň částečně rozzářily pestrobarevné fasády, dětská hřiště a plánovaná zeleň. V práci máme stoly, které před námi nikdo jiný nepoužíval, zbrusu nové počítače a telefony s volnými daty. Nikoliv vyřazené školní lavice starší než my, plechovou skříňku na montérky a výhled na závodní jídelnu s jedním s 365 odstínů UHO. Ve volném čase utrácíme statisíce za hračky, kola, auta, pobyty v zahraničí, zkrátka můžeme dělat i jiné věci než ‚procházet se‘. Úroveň životů stoupla do výšin, o kterých se lidem na samém začátku mého života ani nezdálo a já se teď dívám na ocelově šedou oblohu, ze které padají mračna sněhu a přemýšlím, kde budeme za dalších třicet let. Budou naše děti vzpomínat na dojíždění do školy se stejným despektem, s jakým si vybavuji páchnoucí trolejbusy, přehřívající se lokálky a věčně zpožděné krabicoidy?

Jak ladí vaše vzpomínky na dětství v autech či autobusech s dnešními reáliemi dojíždění?

Nelíbí se Vám reklamy, ale líbí se vám články?
Podpořte nás, pořiďte si VIP členství a užijte si autíčkáře bez reklam.


Mohlo by Vás také zajímat

Pro přidání komentáře se přihlašte nebo registrujte

Komentáře

Autíčkový Jelen
09. dubna 2021, 15:48
0

I přestože jsou dnešní prostředky hromadné dopravy asi obecně lepší a novější (ikdyž šaliny a trolejbusy se moc nemění, když kvůli emisím nemusí), stále jsou zde nějaká vtipná/nepříjemná specifika. Pro obyvatele Brna jsou teď velkým "talking pointem" kloubové autobusy funící do kopcovitých částí města rychlostí okolo 15 km/h díky jejich automatickým převodovkám, které neví jestli dát 1, nebo 2, a tak to radši neustále přehazují. Jsem zvědav jestli na to budu někdy nostalgicky vzpomínat. Ale tak aspoň jsou už ty nové autobusy čistší když jsou pomalejší :D

reagovat
eLzyx
09. dubna 2021, 16:05
4

jako děcko jsem MHD nepoužíval, protože bydlím v malém městě (15-17t obyvatel), takže jsem chodil pěšky. Což praktikuji dodnes. V rodině jsme měli akorát dva Žiguly - 2101 a 2102. Na ty vzpomínám docela rád. Prostorné, pohodlné, poměrně tiché na rozdíl od Š120 a na svou dobu i výkonné ... aneb "dědo, vem ho".
Postpubertální léta jsem strávil dojížděním vlaky ČD do 35km vzdáleného okresního města na průmyslovku. Když to můžu srovnat s posledním svezením ČD, tak to tenkrát byl luxus - existovala kupé, které jsme vždycky obsadili kamarády, spolužáky nebo holkama a mohlo se debatit o čemkoliv, blbnout, což dneska moc nejde, protože na téhle trase jezdí hlavně taková přefouknutá tramvaj (RegioPanter). Což pro jednotlivce nejsou špatné vlaky, ale pro skupinku dospívajících docela nuda. Při své tehdejší introvertnosti si ani nedovedu představit, jak v open space vagonu před hromadou dospěláků, seniorů, ale i spolužáků balím nějaké kočandy. V tom kupé to šlo skoro samo. Přisedlo si ke mne 8 holek ze zdrávky, ta osmá, protože se už nevešla, tak si sedla ke mne na klín, slovo dalo slovo a já měl holku ... jde tohle praktikovat v open space vagonech? Ani omylem. Prostě se rozprostřou tam kde je místo. Všichni zticha, zírají do mobilu, pecky v uších, jak zombíci.

reagovat
Avex
09. dubna 2021, 16:06
4

Pobavilo, super článek!

reagovat
Sc
Sch
09. dubna 2021, 16:12
0

Pěkný článek. Do školy jsem naštěstí chodil pěšky. Ale na střední jsem si pak užil panťáky, které mladší prekrtili na Žabotlamy, tam byla voda za sklem vždy.
Nejsilnější zážitek z Pražské MHD, ale byla tramvajová linka X-A v roce 2002 po povodních, to jsem zkusil, co mi vyprávěli rodiče z cest autobusem 135 do Dejvic v 70tych letech před otevřením metra. Tedy že se mi často povedlo nastoupit až do druhé nebo i třetí soupravy, která přijela a to jsem se nebál pořádně se vmáčknout.

reagovat
CZmisak
09. dubna 2021, 16:13
0

Ta 810 jezdí sem tam na té trati dodnes.

reagovat
bkralik
09. dubna 2021, 16:46
0

Excelentní článek!
Mě ani tak nepoznamenaly prostředky MHD (základku jsem měl pěšky, střední pak 15 minut libovolnou ze tří linek) jako spíš pravidelné cesty vlakem při studiu vysoké školy z (domovského) Hradce Králové do Prahy. Přímá cesta Praha - Hradec nejen že zabrala téměř dvě hodiny času (při cestě s přestupem přes Pardubice to bylo 1:15), ale ještě k tomu byla obsluhována neklimatizovanými a značně dojetými vagóny tříd B a Bp. Parné léto tomu obvykle nasadilo korunu - "vedro na padnutí, všechna okna dokořán, suneme se 60 km/h kolem Žehuňského rybníka, venku cvrká hmyz a kvákají kachny, uvnitř voní veškeré luční kvítí" - no to se prostě nedá zapomenout...

reagovat
Náhodný Kolemjdoucí
09. dubna 2021, 16:49
0

Taky jsem si spolu s rodinou pořídil sedmimistne auto s šestiválcem a hydromenicem. Nelituji toho a když ten nejhorší vergl, co jsem kdy řídil zhynul, pořídil jsem si jiný, silnější, splňující tyto požadavky. A toho trochu lituji, měl jsem vzít osmiválec, člověk by neměl ustrnout.
Jinak Ikarus jsem měl rád, ty dveře to bylo panečku něco, žádné ospalé syčení a dlouhé čekání než zapadne pojistka, pakliže vůbec, abychom mohli vyrazit k další zastávce..

reagovat
beastar
09. dubna 2021, 17:01
3

Výborný článek. Humor, zamyšlení a vůbec celkově nakonec pozitivní vyznění. U popisu trolejbusů sem se fakt truly rozesmál. Nemám s nimi zkušenost. Tramvaje s plastovými sedadli, smrdutou Karosu a takzvaný panťák s blitkoidním zeleným interiérem pamatuju taky.

reagovat
ro
rock
09. dubna 2021, 17:16
4

Trochu mne mrazí z té několikráte zmiňované či naznačované deprese a zmaru :-/...

- do mých 10 let nic. Bydleli jsme na venkově, na první stupeň ZŠ jsem chodil pěšky, auto jsme neměli, do města nebyl důvod cestovat a na dovolenou se nejezdilo, páč táta svůj plat prochlastal a máma to táhla horko těžko.
- 10-14 jsem dojížděl na druhý stupeň, do městečka, co nebylo o moc větší, než naše vesnice. Jako dopravníky sloužily ŠL11 a Karosa C734. Ve žlábku gumového těsnění oken Karosy se stékala voda ze zamlžených oken, bývaly tam celé rybníčky a občas (při náhlém zabrždění) vychrstly na někoho, kdo seděl na špatném místě :-). Červené zbarvení mne nedeprimovalo, protože meziměstké busy byly v uklidňující modré. Žákovská měsíční stála 12 Kč.
- někdy v té době máma našetřila na Š120L. Úžasný vozidlo, nikdy nás nenechalo stát, jezdilo dostatečně svižně a když jsem ho mnohem později nafasoval k čerstvýmu řidičáku jako svoje první daily, zjistil jsem, že se i pohodově ovládá. Měl jsem to auto rád.
- na střední školu jsem pak začal dojíždět do velkýho města, zažil jsem úděsně vymrzlý a nejezdící kloubový Ikarusy, řidiče ve staré Karose, co cestu k nám zvládal za půl hodiny místo 45 minut a vůbec ho netankovalo, že ujíždí jízdnímu řádu, konečně jsem si vyzkoušel tu červenou MHD, zastavování řidiče autobusu až na výjezdu z dědiny, protože jsem se za ranní tmy nebyl schopný vyhrabat z postele a stihnout ho na zastávce atd atd. Ale to už nebylo dětství a je to jiný příběh.

Obecně na cestování v dětství vzpomínám moc rád. Autobusy jsem měl rád a naši škodovku jsem miloval.

reagovat
gramo
09. dubna 2021, 22:47
1

Na tu cákající vodu z okenního žlábku bych málem zapomněl. Díky za připomenutí tohoto kousku mého dětství :)

martin_100
09. dubna 2021, 18:13
0

My taky auto neměli. Děda s babi měli trabanta pak 105. To byl muj nejintenzivnější kontakt s autama. Občas sme jeli s někym známym třeba fiatem 600D, nejrůznějšíma škodovkamam s motorem vzadu..... no ale měl jsem i to štěstí že jsem byl coby malé robě svezen tehdy novým cintroenem XM. To bylo auto z jiný planety!!!!
Jinak jsem byl vožen trolejsbusy škoda 9Tr pak 14 a 15Tr. Za karosy sem tam ta řada Š11 ale to výjimečně jinak mam dětství spjatá s karosama řady 700 později 900. Sedmistovky jsem měl moc rád. Jak městský tak zájezdový. Jak já byl rád při prvních cestách na západ že jezdíme s karosamam 700. V záplavě podivných neoplanů, bov a seter byla karosa taková jiná. Naše prostě. Jináč orchestriony (810) jsou pro mě symbol dětských cest. Měl (a mam je furt) jsem je rád. Jenom mi vadil sklon opěradel. Mnohem radši jsem měl starší kredence neboli motoráky řady 831 (M262) .
Ale je fakt že jakožto v dětsví neautomobilní dítko jsem se strašně těšil až si budu moct sednou za volant. Takže v 15 noty na blechu a v 18 na auto motorku a náklaďák. Od tý doby jsem nebyl bez auta. Vždy jsem měl a mam jedno a více kusů naráz. Ovšem na svezení sockou jsem nezanevřel. Akorát teď v době náhubkový se mi do veřejný dopravy moc nechce....

reagovat
PepaSFI
09. dubna 2021, 19:01
1

já zažil ještě busy RTO, dojížděli jsme do školy do střediskové obce, tam 7km a domů asi 20, protože "školák" jel trasu v jiném pořadí zastávek. Zažil jsem v tom výbuch zadní pneumatiky, na "čtyřce" tedy na sedadle přímo nad blatníkem. Podlaha se zvedla a dovnitř se vyvalil ohromný mrak prachu. Jo a vždycky mi vrtalo v hlavě, proč ten náš venkovský má čtyřdílné dveře, zatímco ty městské dvoudílné. Na školní výlety jsme jezdili RTO busem místního JZD, zájezdní provedení se lehce přibližovalo výbavě busu z filmu Florenc 13:30. A ve stejném stroji, ohavně zelené barvy, byla vestavěná mobilní zubní ordinace která nás obšťastňovala ve škole.
Pak nastoupily ŠL a po nich Karosy 700. Vlakem jsem jezdil až na internát, ta 810 se vždycky třásla jak kdyby to mělo nějakou zlou nemoc a můj pozdější kamarád železničář s tím zažil mnoho veselých chvil včetně upadlých dveří , přesněji utržených nadrozměrnou dámou, nebo požáru motoru.
Doma jsme měli Škodu 1000MB a když se v mladším věku i kilometráži než má můj současný, stále dobře vypadající vozík, rozložila, museli jsme kvůli rozestavěnému bydlení koupit rychle něco, došlo na š105 v základní výbavě. Což obnášelo ještě míň než v Trabantu, páč ten měl hřebenové řízení a nastavitelná opěradla. O kvalitách š105 se nebudu více rozepisovat, myslím že by se mi nemuselo udělat dobře a můj vztah k tomuto bastardu je zde dostatečně znám.

reagovat
Le
LennyLeonard
09. dubna 2021, 20:24
0

Super clanek. Moc sem se zasmal. Zakladka pesky, stredni dojizdeni do hlavniho mesta karosou 700. Dodnes si vzpominam na hasicak co byl pod sedadlama hned za zadnima dverma a pri prudkem brzdeni se nekoho napadlo chytit onoho hasicaku a vystrikat pulku autobusu. Nakonec jsem to s kamarady dotahl na kanadsky zert kde na konecne kde jsme nastupovali, jsme v zime narvali do topeni jak se tahlo dole u nohou kazdy balicek olomouckych syrecku a pak jen sledovali jak se v prubehu cesty lidem dela nevolno a prosili o otevreni oken kdezto jini jedinci hned okna zavirali ze budou mit nafoukano na pazourach nez dojedou do Prahy. Obzvlaste super byla jizda v ranich a odpolednich hodinach kde bylo pravidlene 2 az 4 hodinovych kolon pres Jesenici u Prahy nez vznikl pulkruh okolo Prahy.

reagovat
ja
jazet
09. dubna 2021, 21:14
0

Co pamatuju, tak naši měli stovku nějakou tmavou, pak stodvacu modrozelenou, u tý si ještě pamatuju poznavacku a cestu do Maďarska k Balatonu, potom asi v roce 1997 přeskok do mazdy 626 (1989)2.2 85 kw v semisi, s elektrickým sibrem a všema oknama. Na té jsem se učil řídit. Dodnes na ní vzpomínám a nebydlet v bytě, tak si ji pro sebe koupím a hyckal bych si ji v garáži, bylo to super auto.

reagovat
af
afro-r1
09. dubna 2021, 23:31
6

Jasne, kvuli zabave je tam sposta nadsazky a prehaneni.
Dobre napsane, na spousty veci si clovek vzpomene sam.
Takova byla doba a takove byly dopravni prostredky. Hledet na ni optikou dnesnich dni nedava smysl. Osobne jsem mel rad jizdu v cemkoli.
Naskakovat dnes za jizdy do tramvaje, jezdit nepripoutan, legalne na korbe nakladaku nebo celorocne na letnich - dnes hruza, des, zdeseni na internetu. Tehdy bezny zivot bez negativnich emoci.
Dovedu si predstavit stejnou reakci v 80. letech na detstvi na prelomu stoleti - do skoly celorocne bos, tezka prace od utlych let, obcasne svezeni na zebrinaku nebo pozdeji s trampy v drevenem vagonu jako dopravni highlight. "To dnesni Karosa, synku, to je pane uplne jine svezeni...!"

reagovat
Jo
José Jiménez
09. dubna 2021, 23:46
0

Článek mě připomněl hromadu vzpomínek na dojíždění Karosou do školy přes celý Hradec. Ty všeprostupující vibrace a rozmazaný pohled ,když si člověk položil bradu na tyč před zadní dvousedačkovou nad motorem. Nebo řidiče ,který si aspoň na chvilku chtěl na městském okruhu užít 4 a 5° a musel kvůli tomu poposednout napůl ze sedačky a mávat řadící pákou kdesi u dveří. Jinak to bylo : zuby rána z převodovky jednička a rozjezd ,rozvážný pohyb pákou do tří směru zároveň a se spoustou nadávek a skřípění zubů zapadla dvojka. No a pak se to opakovalo i při trojce a nebo se zrovna zastavovalo na další zastávce.

reagovat
Černá Vovce
10. dubna 2021, 08:35
0

No, školu jsem měl na sídlišti, tak jsem chodil pěšky. když jsem se narodil tak táta koupil fungl novou 135ku aby ji po devíti letech v 93tim vystřídal B2 Passat. pak táta začal časovat sluzebaky (Felda, Octavia, Passat atd) máma měla na ježdění 106ku a když jsme se přestěhovali do dědiny tak pár let jsem jezdil vlakem do města do školy a jak mi bylo 18 tak jsme dostal po mamen106ku a začal jezdit vlastníma. MHD jsem naštěstí tak moc nepoznal a tyhle historky nemám :D

reagovat
bitner
10. dubna 2021, 09:01
0

K te zarive soucasnosti: Ano, zijeme v krasnem novem svete, kde se smyslem zivota stal nakup nezbytnych zivotnich potreb, kvetin a streliva.
K tematu: Jako rocnik 81 toho pamatuju bohuzel jeste vic. Linkove Ikarusy me strasi nafotvym smradem dodnes. Prvni rodinne auto byla Filcka kombajn, kdyz jsem dosahl 18 let, udelal ridicak, tak abych to nezapomnel. Stala tehdy 3leta 170 000, nasi za to dali vsechny uspory. 1,3 50kW. I do toho Chorvatska nas pristi rok dovezla.
Kdyz mi bylo 3,5 roku, byla tam jeste chvilkova epizoda s Oktavkou. Tu jsem obrecel, protoze se rozrezala na frezu (malotraktor).

reagovat
Ronoath
10. dubna 2021, 19:46
1

Člověče, až si říkám, co ti kdo udělal? Tolik frustrace se jen tak nevidí:-D

V dětství jsme měli Trabanta kombi, modrého, SPZ VSC 23-11, to si budu pamatovat celý život. Dovolené v Jižních Čechách a tak, rád na to vzpomínám. Otec totiž razil zásadu, že když je auto doma, nemá smysl jezdit něčím jiným.

Radosti a strasti cestování MHD jsem poznal až na střední. Přiznám se, že jsem obdivoval Karosy řady 900, protože se mi moc líbil zvuk motoru Renault (meziměstské typy ho tu měly všechny) a pak, když přišly 954, zejména "E" s lepenými skly, to bylo něco! Rád také vzpomínám na cestu Axerem do Jižních Čech.

Nejhorší na tom všem je, jak teď řady 900 a 950 všude likvidují. Připadám si strašně starý, když je vidím napůl rozložené u Paskova na vrakovišti. Pak ale uvidím 810 u nás na nádraží a připadám si zase velice mladý:-)

reagovat
Velkej Mara
11. dubna 2021, 10:35
1

Zklamání ze stopětadvacítky velmi chápu. U nás bylo to samé v bleděmodrém, jen s fankly. Ten pocit, když z naší domácnosti zmizel jeden v hovnově hnědé a objevil se tam další v depresivně šedé, byl k nezaplacení. Dodnes nemám favority rád, ten smrad vevnitř a cvakání blinkru si vybavím i po těch letech. :D

reagovat
ransom
11. dubna 2021, 12:36
0
reagovat
ransom
11. dubna 2021, 12:39
2

Marný pokus o vložení zkopírovaného odkazu na telefonu. pardon.

;t=41s

kuc_t
12. dubna 2021, 13:27
0

Když se řekne dětství bez autíček automaticky se mi vybaví žabotlam. Koženka, smrad a neskutečnej rachot. V kupéčku nad podvozkem to bylo jak na horský dráze. Jó, city elefant je oproti tomu luxus :-D Nicméně táta povětšinu času jezdil ve Fordech, takže si pamatuju fialové kombíkové Mondeo mk2, fajn auto :)

reagovat
ransom
12. dubna 2021, 14:12
3

Zajímavé je, že moje vzpomínky jsou veskrze pozitivní.
Jako malej jsem ještě jezdil plošinovými tramvajemi od Křižíka. Jediné co mě sralo, tak že jsem nedosáhl na šňůru od zvonku. Později jsem si kolikrát radši počkal až pojede mým směrem Tatra T2. V Praze jezdily vybavené podélnými koženkovými lavicemi. Čabajka byla taky romantika. Nakonec - byl to jediný autobus, ve kterém jsem se mohl kdekoli postavit aniž bych se mlátil do hlavy. Jezdil jsem RTO-čky a ŠM-11 než zavedli škatule. A ani ty mě neurážely. Jezdil jsem Hurvínkem i všemi pozdějšími motoráky, ale taky z Prahy do Českých Budějovic posledním rychlíkem taženým párou. Užíval jsem si patrové vagony na trati z Braníka na Sázavu (i když jsem se v nich musel hrbit), panťáky, na trati z Českých Budějovic dokonce dosluhovaly třínápravové vagóny třetí třídy s dřevěnými lavicemi a průchozím můstkem nad spřáhly, tahala to malá tendrová parní lokomotiva.
Všecko to bylo z dnešního hlediska nekomfortní. Ale nikoho ani nenapadlo frflat. Nějak nevidím důvod na to vzpomínat s depresí. Všecko to nepohodlí, pachy a hluk, to k tomu patřilo. Jeli jste někdy poválečným autobusem (říkali tomu tak) po Kazachstánu? Co díra, to vyražený dech. Popisovat tu hajtru někomu kdo ji neviděl, to ani nemá cenu. Na to slova nestačí.
Vlastně lituju, že jsem naopak o některé zážitky přišel. Lítat jsem začal dlouho po vyřazení pístových dopravních letadel. Takže už nikdy neokusím rambajz v IL-14 nebo DC-6 (ovšem noční let padesátiletým AN-24 ve stavu jako by ho vytáhli z vrakáče taky nebyl k zahození).
Takže já na to vzpomínám hrozně rád.
Auta přišla do mojí rodiny až s dospíváním, ale v širším příbuzenstvu to nebylo vyloženě zlé. Funglová Š-120, funglová Volga - M24 (jeden ze strýců byl taxikář), funglový Moskvič, zachovalá Cortina, později funglová Dacia 1300. Nakonec jako zlatý hřeb tátův Trabant.

reagovat
eLzyx
12. dubna 2021, 14:59
3

jo, taky mne mrzí, že jsem přišel o dost leteckých zážitků. Dnes už asi bude problém vyzkoušet si A380, nebo naopak nějaké archaické střepy.
Ad Kazachstán - vybavila se mi "škola v přírodě", kdy jsme jeli ze severních Čech do zahraničních Tater (rok 1994, tedy po rozdělení). Autobusem, co měl každý plech jiný. Místo loga dopravce tam bylo něco jako "Autob" bílý plech natřený štětkou "mazník s.r." růžový plech. Z tankovacího hrdla chcala nafta (to si dodnes pamatuji, protože jsem to hlásil řidiči), pneumatiky sjeté, že by se Schumacher po závodě nemusel stydět. Rozhrkaný, rozvrzaný, smradlavý a za "čárou" nám upadla zadní dvojmontáž, takže jsme čekali na náhradní autobus. V Tatrách čtvrtina školy "pochcípala" na příliš čerstvý vzduch, na který jsme my odkojení spadem z neodsířené Ledvické elektrárny nebyli zvyklí. Pamatuji, že se mi po dvou dnech blouznění udělalo dobře až když nás vezli kombíkovou Felicií a já na chvíli postával u jejího výfuku.

ransom
12. dubna 2021, 16:10
1

Tak to je podobný problém, jako když vědecká výprava v legendárním dokumentu mladého Svěráka nemohla odvézt ze Severních Čech do Prahy mládě Ropáka, protože všechny cesty vedly přes nějakou nezamořenou oblast, a on by se jim zadusil.

Jan Machač
12. dubna 2021, 21:55
1

Oblast Louny - Slaný! ;-)

PachezZ
13. dubna 2021, 05:22
0

7 míst a třílitr v automatu? Previa II Aeras :D
jinak moje dětství vlastně bylo taky převážně bez autíček... Táta žigula rozbil už někdy v batolecí fázi mýho života a jako uvědomělej alkoholik usoudil že bude raději chlastat a tak auto neužije :D Auta v dětství tedy obstarával dědův Moskvič 412 a pradědova Š120, mnohem častěji sem se ale vyskytoval v koženkovým kupé (bdtee? nevim, nejsem šotouš :D) nebo podobným taženým laminátkou řady 230... občas zpestřeno žabotlamem při cestě na chatu... později po přestěhování už vytrvale převážně šílenost v podobě 810 :D

reagovat
Trinom
21. dubna 2021, 22:02
0

Kromě té poslední popelnice jsem si užil vše tebou jmenované, jen teda ta Karosa řady 700 byla v meziměstském provedení, takže vzadu měla pětku.
Největší sranda je, že ty vozy M131 (spolu s M240) jezdily ještě v roce 2008 lokálku Horažďovice - Klatovy.
-
Komentář upraven 21. 4. 2021, 22:13:42

reagovat
Trinom
22. dubna 2021, 10:50
0

Ten vůz M240 jsem dokonce našel ve fotkách (foceno 28. 11. 2008)



Poslední komentáře

Poslední inzeráty

Ford Gran Torino GT fastback 1972
Ford Gran Torino GT fastback

1972 rok výroby
250 koní výkon
5 700 ccm objem

Chevrolet Camaro Targa 1978
Chevrolet Camaro Targa

1978 rok výroby
180 koní výkon
5 000 ccm objem

Ford Thunderbird  1971
Ford Thunderbird

1971 rok výroby
500 koní výkon
7 000 ccm objem

Dodge Ram Charger  1982
Dodge Ram Charger

1982 rok výroby
105 koní výkon
5 200 ccm objem

Cadillac Coupe deVille  1973
Cadillac Coupe deVille

1973 rok výroby
210 koní výkon
7 729 ccm objem