Mara „Velkej Mara“ L.

Interiéry byly obecně strašlivá bolest třináctek od prvních po poslední kus. Ať se jedná o chromky s otřesnou palubkou, nehezkými potahy á la beránek nebo manšestr, koberci snad z metráže a velmi "liberálním" dílenským zpracováním, první plasťáky - tzv. trojky - kde akorát vyměnili potahové látky na sedačkách (červený nebo modrý kordvelur, který po pár letech vybledl do mrtva), čtyřky se sice vylepšeným, ale na svou dobu a určení už nemoderním vnitřkem (navíc obsypaným součástkami z favoritu, stodvacítky a kdoví čeho dalšího), nebo poslední kusy, které sice měly kůže a dřeva na rozdávání, ale všechno to opět zabilo dílenské zpracování.

Nevím, tipuju. Pán, co mi Themu prodával, taky věděl jen hrubé obrysy. :D

K díře ve sloupku: legenda praví, že jednoho z bývalých majitelů si kdosi s kýmsi spletl. Kdo byl onen čarostřelec, to legenda nepraví. Mohl to být assasino od Camorry vykonávající vendettu, ale taky vožralej Novák, co načapal Vomáčku v posteli se svou starou.

Vtipnější historka se pojí s upadlým výfukem na felicii po cestě na D1. Dost jsem se divil, když ta dýzlovačka najednou začala mít zvuk jako muscle car. Výfuk jsem odmontoval, hodil na hadr do kufru a jel dál.
O poznání méně veselé to bylo, když o nás loni v koloně u Rohlenky zastavil pán. Najednou rána jak z děla, bavorák poposkočil jak žaba z rákosí a bylo hotovo. Manželka skončila pro jistotu na vyšetření ve špitále a s límcem kolem krku na 14 dní.

Zklamání ze stopětadvacítky velmi chápu. U nás bylo to samé v bleděmodrém, jen s fankly. Ten pocit, když z naší domácnosti zmizel jeden v hovnově hnědé a objevil se tam další v depresivně šedé, byl k nezaplacení. Dodnes nemám favority rád, ten smrad vevnitř a cvakání blinkru si vybavím i po těch letech. :D

Ta holobytní Dacia mi dává smysl jako auto pro člověka 65+, který si na důchod nepořizuje auto, ale přibližovadlo, a je mu naprosto jedno, jak to vypadá nebo co to nemá. Prostě to jede a hotovo. Naopak z jakékoliv škodovky v barvě Leasing Blue se mi dělá nevolno.

On ten Ikarus stačil i poloprázdný, aby se skoro nerozjel. Na lince 233 z Palmovky na Prosek, jak je to táhlé rovné stoupání, vřeštěl na dvojku celý kopec a nahoře u bobové dráhy v něm už bylo pěkně horko. :D

Pro mně jen vepředu. Ta zadní pětka vždycky strašlivě houpala, takže tam byl pytlík naprostá nezbytnost. :D

Hezky jsem si početl. Z tohohle seriálu mě paradoxně nejvíc baví články o vozech, co si sám pamatuju, viz Oasa a teď tohle. Kdo se v sedmistovkové karose na školním zájezdu nikdy nepoblil z kombinace "smrad ze všeho možného uvnitř - plné břicho gumových bonbonů a kokakoly - prasácká jízda spěchajícího řidiče - kámoš sedící za vámi a cloumající opěradlem vaší sedačky" jako by nebyl. :D

Můj favorit pro bavoráky byly vždycky pavučiny, ale na tohle auto se myslím moc nehodí. Zatím nemám v plánu je měnit, vzhledem k tomu, že nejsou omlácené ani naražené, tak je asi nechám. S těma vzpěrama vrat kufru má kolega výše pravdu, tam se holt projevilo ono známé "když to lze udělat jednoduše, určitě to jde taky složitě". :D

Anthrazit Grau.

Můžu jen potvrdit. Přesně tohle, snad jedině s výjimkou toho automatu, jsem si před měsícem dovezl domů. I ten nájezd je skoro totožný, to moje má necelých 321 tisíc a dokonce to vypadá, že i opravdových. Koule to auto člověku nerve, ale pokaždé, když s ním jedu, je mi příjemně na duši. Už jenom proto, jak je na tom vidět, že při projektování někdo přemýšlel hlavou a ne zadkem. Momentálně mi začal sice trochu poškubávat, takže se bude muset podívat do servisu, ale beru to tak, že je to dvacet let stará věc.

Podepisuju. A nejhorší je, že za těch 11 let, co řídím, se počet těchto ovcí - řidič pro ně není správné označení - podezřele rozmnožil. "Všechny značky je nutné bezvýhradně dodržovat, jezdit se musí hlavně pomalu čili bezpečně a když už něco pokazím (což vlastně není možné, jedu přece přesně podle předpisů, jak nabádali v televizi!), auto to za mně vyřeší."

Parádní článek, díky! V roce 2000 jsme s touhle věcí projeli Švýcarsko. Tuším, že ten vůz patřil Dopravnímu podniku Hradce Králové. Jako děcku mi to nepřišlo jako kdovíjaký punk, teda kromě mírně ponorkoidního vzhledu oproti ostatním autobusům na parkovištích. Spíš si pamatuju na pány šoféry, kteří něž přesně sedělo označení "vohnout". :D